„Máme doma problém s chováním třináctileté dcery,“ napsala nám do redakce čtenářka Jana. „Nerespektuje hranice, co si ještě může dovolit. Ve vzteku mluví sprostě, hází po mně věci, které má zrovna po ruce, a už na mě i vztáhla ruku. Později říká, že za to můžu já, neuzná vůbec svoji chybu. Většina scén vzniká na podkladě konfliktů mezi ní a jejím šestnáctiletým bratrem. Neustále mě do nich vtahují, abych je rozřešila. Dcera začne být velmi emotivní, vzteklá, sprostá. Vyčítá mi, že řeším pouze její projevy vzteku, nikoliv původní konflikt. To bere jako obrovskou nespravedlnost, protože z jejího pohledu je nevinná. Vztah s otcem má dobrý, vidí v něm oporu a pochopení. On jí dává najevo nesouhlas s jejími projevy, ale také říká, že ví ze své zkušenosti, jak je těžké mít staršího bratra. Nutno přiznat, že já jako starší ze sourozenců mám více pochopení pro syna. Vytváří to napětí i v našem manželství: dcera trvá urputně na otci, aby uznal její nevinu a potrestal mě a bratra (což neudělá), a pak se hádáme všichni. S dcerou už je to tak daleko, že nesnese moji přítomnost, a já se dostávám do stejného bodu.“