18. 10. 2024
„Celoživotně si přijdu divná a nevím, co se sebou,“ napsala nám do redakce 38letá Markéta. „Málokdo by to do mě řekl. Jsem matkou, snad ne úplně nejhorší. Nejdou mi ale vztahy. S partnerem jsem rok a poprvé cítím k muži hlubokou lásku – byla jsem nadšená, že jsem toho schopná, a zažívala doslova nadpozemský stav. Bohužel poslední týdny mám totální propad, tendence k rozchodu, protože mám pocit, že se se mnou partner stejně rozejde, nejsem pro něj dobrá… Ujíždějí mi nervy, neumím udržet emoce, dávám vinu jemu, vyčítám. Bojím se, že to zkrátka nevydrží a odejde. Tak bych to měla udělat první, říkám si, ať to tolik nebolí a ať si může najít někoho normálního. Vzápětí cítím šílené výčitky, protože to vlastně nechci udělat... Navíc nedokážu rozlišit, co je reálný problém a co je jen v mé hlavě.“
„Partner je přes to všechno obvykle laskavý, moje nálady si vykládá tak, že je hodně pryč. Jen naposledy i řekl, že je moje chování za hranou a že to takhle nechce, a od té doby jsem v panice... Náhodou jsem natrefila na článek o hraniční poruše osobnosti. Rozplakal mě, jako by to byl popis mě. Chci být dobrý člověk a partnerství, ve kterém jsem cítila nejhezčí chvíle života, zachovat. Jde to?
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné