Vztahy začínají interakcemi na různých úrovních. K některým jsme předurčeni z podstaty dědičnosti, zbytek je však třeba si osvojovat během života. Když se nenaučíme jisté úrovni komunikace, nenaučíme se zdravě navazovat, udržovat, ale ani přiměřeným způsobem měnit či ukončovat vztahy s lidmi v našem životě.

Jako psychoterapeut se denně potkávám s lidmi, kteří se potýkají s obtížemi ve svých vztazích. Generace, se kterou pracuji, ještě není tak srostlá s technologiemi a komunikací přes internet a jiné virtuality.

Občas narazíme na jakousi obtíž, která je přiživena třeba nevhodným použitím SMS tam, kde by byl vhodnější rozhovor tváří v tvář. Nebo lze vypozorovat, že nepříjemná rozhodnutí a sdělení sem tam lidé řeší neosobně na dálku.

I když toto lze také považovat za nepříjemný nešvar, je to stále lehčí varianta obtíží, které očekávám u lidí v budoucnu.

Od komunikace ke vztahům

Rodíme se s jen velmi základní komunikační výbavou. Chceme jíst – pláčeme. Něco bolí – pláčeme. Máme vyměněnou plínku – smějeme se. Zbytek se musíme naučit. Nerodíme se tedy se schopností sofistikovaně komunikovat, ale s dispozicemi se tomu naučit.

Lidé se učí od útlého dětství pozorováním, nápodobou. Pokud ve svém okolí vidí dostatek vzorů, od kterých se mohou učit komunikovat, mají šanci rozvinout své dispozice až ke schopnosti dorozumívat se s druhými na vysoké úrovni. Když takové vzory v okolí neposkytují dostatek podnětů sloužících jako studijní materiál hodný zkoušení a napodobování, rozvinutí dispozice bude omezené či žádné, případně nepřiléhavé.

Dalo by se říct, že čeho si nemáme šanci všimnout, to se nemáme šanci naučit. Určitě to mnozí z vás znáte – vaše malé dítě najednou začne používat při hře a kontaktu s ostatními fráze, které používáte vy sami. Také neverbálními projevy jasně kopíruje svůj vzor a zakouší, jak všichni kolem zareagují.

I v pozdějším věku děti potřebují slyšet a vidět, jak řešíme s ostatními různé situace. Jak se domlouváme s instalatéry, učiteli, kamarády, prodavači apod. Zde všude jsme dětem vzorem, tady se od nás učí.

Když dítě vidí svou maminku či tatínka komunikovat s ostatními lidmi výhradně přes SMS, je ochuzeno o možnost naučit se přiměřeně reagovat. Pokud nás vidí jen za stolem klapat do klávesnice, naučí se dokonale znát jen naši soustředěnou tvář ozářenou monitorem. A to je problém.

Co se slovy neříká

Naše komunikace se realizuje na třech úrovních:

• Verbální složka je charakterizována slovy. Jde o tu část naší řeči, kterou též nazýváme digitální. Je zachytitelná standardními znaky, tedy písmem.
  
• Neverbální, tzv. analogová rovina komunikace, představuje úroveň slovy nesdělitelnou. Spadá sem způsob, jakým gestikulujeme, udržujeme od druhých vzdálenost, mimika naší tváře i to, jak se ostatních dotýkáme fyzicky.
  
• Paraverbální část sdělení se přenáší tím, jak nahlas mluvíme, s jakou intonací. Jde o způsob použití našeho hlasu.
  

O neverbální komunikaci si můžeme přečíst mnoho. Autoři populárních knížek se snažili a stále snaží zjednodušit výklady jednotlivých gest, postojů a mnohým přiřadit konkrétní univerzální význam. Za léta výzkumů víme hlavně to, že naše neverbalita je velmi individuální a nelze ji spolehlivě obecně vykládat. Vedle toho, co o sobě neverbalitou sdělujeme, je toho mnoho, co najevo nedáváme.

I zkušení odborníci si dávají ve výkladu významu neverbality velký pozor. Do hry vstupuje nejen kontext situační a vztahový, který je třeba brát v potaz, ale také kulturní rozdílnost. Napříč kulturami se lišíme tím, jakou od sebe při rozhovoru zaujímáme vzdálenost, jak často a jakým způsobem se dotýkáme, jak dlouho se díváme do očí, jak a kdy používáme gesta apod. Když si toto uvědomíme, je zcela jasné, že univerzálně vykládat neverbalitu zkrátka není možné.

Neverbální přenos informací je pro nás důležitý. V osobním kontaktu jsme mu ochotni důvěřovat mnohem víc než slovům.

Mohu uvést svou zkušenost ze studií. Pět měsíců jsem strávil v Rotterdamu, jednom z nejmultikulturnějších měst světa. Na chodbách jsem se potkával s kolegy z Číny. Vždy kolem proklouzli jako myšky, když jsem jim podržel dveře, aby mohli projít – nikdy se mi nestalo, že by se na mě aspoň podívali. Při první takové zkušenosti jsem byl jen nepříjemně překvapen, při druhé rozladěn, při třetí se mi zdálo nepravděpodobné, že by všichni Číňané byli nevychovaní či tak zamyšlení a sociálně mimo. Ptal jsem se tedy, proč se mi nikdy, když se míjíme na chodbě či kdekoli jinde, nepodívají ani krátce do očí, když se schyluje k pozdravu. Odpověď, jak jistě tušíte, je stejně jednoduchá jako mé pobouření. Co je pro nás slušnost, tedy oční kontakt, v kultuře jejich ukazuje na opak. Musel jsem se nebohým Asiatům se svou někdy až příliš kamarádskou a sociální osobností zdát jako nějaký oční deviant a hulvát…

Pokud neexistuje univerzální slovník neverbality, tak jak je možné, že je pro nás při komunikaci tak důležitá a pomáhá nám dekódovat zprávy od našich komunikačních partnerů? Jak to, že není spíš matoucí? No, někdy matoucí je. Ale především v okamžiku, kdy se začneme snažit gesta překládat právě podle pouček z oněch populárně naučných publikací.

Způsob společensky přijatelné neverbality se učíme vrůstáním do své kultury. Odkoukáváme od dospělých, od vrstevníků, od ostatních lidí, jak se vůči sobě neverbálně projevují, a tyto běžné a časté způsoby projevování si zvnitřňujeme, osvojujeme.

Pořád nám však zbývá velká škála možností, jak rozumět konkrétním osobám, které se sice v souladu s kulturou (i když někdy také ne) projevují neverbálně přiléhavě, avšak každý v té samé situaci jinak. Potvrzením monokulturního významu neverbálních signálů byl výzkum Bonda a Atouma, kteří provedli několik výzkumů s cílem upozornit na monokulturní charakter mnoha vědeckých zkoumání. Studie, která pracovala s jordánskými a americkými studenty, se soustředila na odhalení klamání. Potvrdila, že podle neverbálních signálů máme mnohem vyšší šanci rozpoznat lež u příslušníků své kultury než u kultury jiné, i když určitou naději u cizinců také máme. O našem úspěchu odhalit lháře z jiné země však víc rozhodují hlasová kritéria.

Neverbální přenos informací je pro nás důležitý. V osobním kontaktu jsme mu ochotni důvěřovat mnohem víc než slovům. Je to tedy nedílná součást našeho společenského života, kterou si musíme osvojit, abychom uměli přiléhavě komunikovat v rámci naší kultury.

Z očí do očí

Představme si na chvíli, že žijeme ve světě, kde jiná než osobní komunikace není možná. Abychom se na něčem domluvili, musíme se potkat, být si fyzicky blízko. Abychom na sebe viděli, abychom se slyšeli, měli možnost se jeden druhého dotknout, cítit své pachy. Veškeré komunikování se děje zcela přímo, bez elektronických mediátorů sdělení. V takovém světě se učíme intenzivně rozumět jeden druhému za podmínek, za kterých mezilidská komunikace od pradávna vznikala.

Děti vždy vidí a slyší dospělé spolu mluvit, gestikulovat, odkoukávají význam mimiky, učí se neustále rozumět a používat jazyk se všemi verbálními, paraverbálními, neverbálními atributy. Žádné komuniké se neschová do pár řádků v mobilu či chatu v počítači, účastníci rozhovorů jsou slyšet pokaždé (když to fyzikální podmínky dovolí) oba, nejde jen o pozorování a poslouchání jednoho, který mluví s druhým na dálku prostřednictvím elektronického zařízení.

V takovém světě se nemůžeme schovat za řádky psaného textu, když máme řešit něco nepříjemného. Na rozdíl od anonymní diskuse nemůžeme se svou identitou beztrestně nakládat, jak se nám zlíbí. Při kritice musíme být kritičtí tváří v tvář.

Čím více směňujeme komunikaci tváří v tvář za displeje a monitory, tím víc si odvykáme přirozeným situacím a jsme nesví, když na ně dojde. 

A teď se vraťme do světa, ve kterém žijeme dnes. Výrazná část informační výměny se děje na dálku. Bez možnosti vidět, slyšet, cítit (i čich nám zprostředkovává informace o ostatních) druhého člověka. Když se nám něco nechce řešit osobně, lze to zvládnout formou SMS zprávy, mailem apod. Pro to, abychom druhého zkritizovali či byli „upřímní“, nemusíme mít sílu na rozhovor tváří v tvář. Po internetu – v diskusích, příspěvcích a e‑mailech – se vše zdá méně strašidelné. Naše děti se od nás učí, že obtíže se řeší na dálku, a ne osobně. Při komunikaci jsou často ochuzeny o možnost vnímat neverbalitu komunikačních partnerů, protože ti jsou často od sebe vzdáleni a pozorovat lze jen jednoho z nich, pokud vůbec.

Vztahy jsou často složité a je v pořádku se v nich někdy chovat jako slon v porcelánu, dělat chyby, chovat se hloupě. I sociálně nejobratnějším lidem se to děje. To, co nám pomáhá se ve vztahových dovednostech posouvat dál, je zkušenost, kterou získáváme právě tak, že zakoušíme různé vztahové situace. Čím méně vstupujeme do přímé interakce, tím méně dovedností získáváme.

Povídání si přes SMS, chat a třeba e‑mail má své místo. Pro sdělení jednoduchých a krátkých informací, které nepotřebují další upřesnění, se dobře hodí. Ale je velmi nevýhodné, když tyto kanály užíváme i k řešení komplikovanějších problémů či se přes ně vyloženě hádáme.

Čím více směňujeme komunikaci tváří v tvář za displeje a monitory různých zařízení, tím víc si odvykáme přirozeným situacím a jsme nesví, když na ně dojde. To spoluvytváří úzkost, nervozitu, která opět vede k následnému preferování virtuálního způsobu komunikace a udržování vztahů na dálku. Výsledkem koloběhu je izolace a slabý sociální život odehrávající se převážně virtuálně. Chceme‑li však s druhými plnohodnotně být, nezbývá nám než se chovat statečně a neschovávat se za přístroje.