Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Z cesty, rozvíjím se

Dokonalá verze sebe sama, jejíž obrysy tušíme, se nám pořád nepřibližuje. Děláme snad něco špatně?

Albert Kšiňan

Albert Kšiňan

12. 7. 2013

Žijeme v přesvědčení, že práce na sobě nám také zlepší kvalitu života, především toho duševního. Měli bychom ideálně dospět ke smíření se sebou samým, objevit své silné stránky, dosáhnout vyvážených vztahů ke svému okolí a tvořivě se projevovat. A tak budeme šťastnější. A bude se nám lépe žít. Asi. Přece ten lektor z workshopu „Poznejte své vnitřní dítě“ vypadal tak spokojeně, a to i předtím, než jsme mu poslali pět tisíc korun za víkend…

Když Abraham Maslow zveřejnil svou pyramidu potřeb, na jejíž vrcholek umístil potřebu seberealizace, vypustil příslovečného džina z láhve. Dosahování této potřeby se ponejvíce ujala generace květinových dětí, která měla sice plnou pusu řečí o lásce a porozumění, ale přitom nikdy nevyspěli z adolescentního zaměření se na sebe.

Sice mluvili o potřebě vzdání se ega, ale ve skutečnosti své ego pudrovali, houpali a hýčkali jako tu úplně nejdražší věc. Horovali proti konzumní společnosti, ale sami jako hladové děcko v cukrárně hltali psychedelika, buddhismus, jógu, šamanství, biopotraviny, veganství, psychoterapii, zkrátka cokoliv, co by jim mohlo pomoci v seberozvoji.

Přesunem zodpovědnosti do nitra nesmírně zvýšil tlak na sebe sama, jelikož člověk se rozhodl, že podobně jako Atlas nese na ramenou tíži celého světa.

Květinovým dětem a jejich egocentrismu můžeme dát za vinu generace workoholiků, pro něž už práce nemůže být jen místem, kde si vydělávají na živobytí, ale nyní je musí také naplňovat osobně. Podobně jako rozbití mnoha blízkých vztahů, které, když nás patřičně nerozvíjejí, je potřeba opustit a hledat někoho jiného, díky němuž může člověk růst.

Maják v temných vodách života

Pojďme se zamyslet nad motivací takového konání. Představme si, že bychom měli někomu vysvětlit, proč je vlastně seberozvoj pro nás důležitý. V čem je lepší o něj usilovat oproti neusilování či lhostejnosti?

Seberozvoj je pro mnoho lidí majákem, který jim ukazuje světlo v temných vlnách chaosu života. Pokles klasické religiozity vedl k tomu, že vnější činitelé našich činů (Boží záměr či Osud) se stáhli zpět do člověka a učinili jej tak středobodem vesmíru. Člověk se sám stal sobě Bohem a jako takového je ho potřeba uctívat. Je potřeba se neustále rozvíjet, dbát na vysoké sebehodnocení a osobovat si právo na věci a lidi okolo sebe.

Zároveň se však přesunem zodpovědnosti do nitra nesmírně zvýšil tlak na sebe sama, jelikož člověk se rozhodl, že podobně jako Atlas nese na ramenou tíži celého světa. Jak píše Tomáš Halík: zabili jsme Boha, ale na pravý ateismus, který by znamenal vzdát se jakékoliv myšlenky na transcendenci (a byl by v podstatě nihilismem), si netroufneme. Raději zbožštíme člověka. Ačkoliv se z vnějšího pohledu průběh života člověka nezměnil, chápání našeho vlastního života se proměnilo dramaticky.

Chceme být šťastnější a mít nad svým štěstím kontrolu. Chceme mít nebe na zemi, jak zpívá Voskovec s Werichem. Akorát, že se nám to nedaří.

Někde uvnitř je dokonalá bytost

Představujeme si, že jsme byli zrozeni jako dokonalé bytosti, jen se v průběhu vývoje něco pokazilo – přišla různá traumátka a podobně. Protože jsme už jednou skutečně šťastni byli, máme v sobě potenciál se do toho rajského stavu dostat. Jsme jako sochaři a naše osobnost je kvádr mramoru, z něhož usilovnou prací vysocháme Davida. Věříme tomu, že se v té beztvaré mase někde ukrývá.

A tak tesáme a tesáme a mhouříme oči ve snaze vidět v kvádru nějaký tvar. Nepřestáváme, protože se bojíme, že ustrnutí by znamenalo, že náš život nebyl naplněn.

A ptáme se sebe sama:

  • Naplňuji svůj život dostatečně? A měl bych jej vůbec naplňovat?
  • Kdo ohodnotí, jestli je můj život naplněn? Můžu se spolehnout na sebe?
  • Můžu se spolehnout, že nepodléhám zrovna populární definici toho, jak má vypadat správný život?
  • Co se stane, pokud život nenaplním?
  • A jak to poznám v tom krátkém okamžiku, kdy si uvědomím, že umírám, ale ještě mám dost smyslu, abych dokázal svůj život bilancovat?
  • Může mi někdo zaručit, že ten okamžik přijde? Co když dostanu mrtvici nebo mě srazí auto?
  • Jak se dozvím, jestli měl můj život smysl?

Pokud neexistuje Bůh nebo život po životě, tak je to přece jedno. Žil dobře – umřel, nežil dobře – umřel. A pokud existuje Bůh, tak je pravděpodobně i posmrtný život, který trvá věčnost. A pro nějž není podstatné, jak jsme se chovali za života pozemského (neboť vlastními činy se nemůžeme přiblížit nebi – alespoň z hlediska křesťanství).

Růst v odevzdání se

Co doopravdy od seberealizace očekáváme? Chceme být šťastnější a mít nad svým štěstím kontrolu. Chceme mít nebe na zemi, jak zpívá Voskovec s Werichem. Akorát, že se nám to nedaří. Ta dokonalá verze sebe sama, jejíž obrysy tušíme, se nám pořád nepřibližuje. Tak si řekneme, že cesta je cíl a že je lepší na sobě pracovat, než nedělat nic.

Využívejte celý web.

Předplatné

Asi to tak nakonec bude: člověk je bytost činorodá a nicnedělání mu neprospívá. Ale možná by bylo lepší změnit způsob uvažování nad samotnou seberealizací. Místo snahy dosáhnout na vše, na co dosáhnout můžeme (nebo bychom měli), by nebylo špatné naučit se přijímat s pokorou to, nad čím kontrolu nemáme.

Pak bychom možná zjistili, že se jedná o mnohem větší, ba dokonce převažující část života. A zjistili bychom, že růstem může být i odevzdání se.

Diskuse 0