Před nedávněm mě dobrý přítel, říkejme mu třeba Albert, požádal o radu. Roky se trápí se svou přítelkyní, říkejme jí Alžběta. Před lety zjistil, že nemá jen jeho. Přišel pláč i křik, ultimáta, sliby a rozchody. A návrat do stejného scénáře. Záhadné výlety, služební cesty s pokaženým telefonem, podivná mlčení. Další rozchod, další sliby.

Teď už jsou dlouho od sebe. Jenže Alžběta ho nenechá být. Každých pár týdnů se ozve. Smutný hlas a průhledná záminka. Vábí, láká. Často za ní přichází. Pak ale narazí na zavřené dveře. A ledový chlad.

Proč?

Albert chtěl jediné. Úvahu, proč to všechno Alžběta dělá. Proč ho nenechá odejít. Anebo přijít. Naše rozpravy, a vědomí, že podobný příběh už jsem slyšel mnohokrát, mě přivedly k napsání následujícího textu. Ten je složen z mnoha příběhů a jakákoli podoba s osobami… však víte.

Alžběta je krásná, mladá, iteligentí a úspěšná. Jen trochu studená. Ledová královna jsme jí říkali. Ten chlad z ní přímo čišel. Vypadala trochu přezíravě, nikdo si ji nepamatoval s výrazem jakéhokoli pocitu. Snad krom nudy.

Podobná byla její matka. Krásná, inteligentí, studená. Otec byl jiný. Bodrý, veselý chlap. A matka ho zřejmě neměla moc ráda. Měla dojem, že má na víc.

Že by první stopa? V Alžbětě jako by pod dokonalým zevnějškem tlouklo bolavé srdce. Jednou za čas se mění z ledové královny v jemnou, citlivou a smutnou dívku. Smutně volá o pomoc. Když přijde, nechá jen zavřené dveře. Ledová královna zase získala svou moc.

Trochu to zní, jako by v ní bojoval obraz mámy a táty. Kdo ví. Jistě by to stálo za širší úvahu, avšak táhne mě to k jiným stopám.

Nechtěné dítě

Alžběta rozhodně nebyla plánovaným dítětem. Naopak, vzešla z divoké noci jakési taneční zábavy. Popusťme uzdu fantazii. Dopolední kocovina, vzpomínky na toho kluka z včerejšího večera. Milý, trochu buran. Nic pro mě, raději zapomenout.

Po dvou třech týdnech první nervozita. Přeci jsme si dávali pozor. Nebo ne? Nervozita roste. Už není pochyb. On má radost. Ji jímá hrůza. On dělá, co považuje za správné. Koupí kytku a prsten. Je cítit potem a možná i zelenou. Špatně uvázaná kravata. Možná i bílé ponožky. Ne, toho si nevezme i kdyby… Ale znáte to. Maloměsto.

Tehdy si to možná uvědomila poprvé. Třeba se to nenarodí… Narodilo. Muž to zapil, žena si poplakala.

Nikdo by nemohl říci, že neměla malou Alžbětku ráda. Starala se o ni vzorně. Nejlepší oblečky, nejlepší hračky. I bony někde sehnala a do Tuzexu zašla. Starostlivostí zaháněla němou výčitku, kde mohla být bez dítěte. A čím více se starala, tím chladnější byla.

Alžbětka mámu milovala, jako děti milují mámy. A máma pro ni byla nejlepší na světě. Jako mámy bývají. A u této to ani nebylo tak těžké. Vždyť je tak krásná, tak krásně se o ni stará. Co na tom, že je trochu studená. To přeci nevadí. Možná to dokonce k lásce patří. Kdyby to tak nebylo, máma by to nedělala. Je přeci nejlepší.

Spor malé a velké Alžběty

Není s podivem, že chtěla být jako máma. Dokonalá. Krásná. Úspěšná. A trochu chladná. Jenže city jsou city a zatímco jedna část Alžběty spěla k dokonalosti, druhá strádala. Nezajímaly jí hračky ani oblečky. Nezajímaly ji pochvaly a lichotky. Chtěla cítit, že ji má máma ráda. Nechtěla to vědět. Chtěla to zažít.

Každý máme v sobě bytosti, jež nedostaly, co potřebovaly. Každý z nás zažil zranění, která jeho částem nedovolila vyrůst. V Alžbětě tak zůstala malá holka, která pořád čeká na máminu náruč.

Dospělá Alžběta o ní asi ví. A nenávidí ji. Nenavidí svoji slabost, svou vadu na kráse. A čím více ji nenávidí, tím více se ta malá holka cítí sama. A čím více se cítí sama, tím hlasitěji pláče. Tím více touží  po lásce. Tím více ji ta velká nenávidí. A chce umlčet.

Jednou za čas už to nejde vydržet. Ta malá se prodere ven, volá o pomoc. Když ji někdo nabídne, uklidní se. Najednou cítí, že není sama. Nekřičí, nepláče. Nebrání se. Když pomoc dorazí, už je u moci zase ta velká. Chladnější než jindy. Protože ví, že ji viděl nahou.

Kouzlo trojúhelníku

Úvahy, proč měla paralalení vztahy, by vydaly na samostatný článek. Jen nástinem. V trojúhelnících je obrovská síla. Je v nich vždy spousta napětí a pozornosti. Snadno se dá udržet iluze dokonalosti. S ním by to bylo tak skvělé, kdybych byla jen s ním. Tak málo by stačilo udělat a byla bych šťastná…

V trojúhelníku ani nehrozí přílišná blízkost. Přílišné odevzdání. A s Alžbětinou mámou se možná dalo dobře vyjít, pokud jí nebyla příliš blízko. Pak přišel ten chlad.

Alžběta se narodila jako nechtěná. A nechtěnost je v trojúhelnících silně obsažena. Trojúhelník je pojistkou před nechtěním. Když nás jeden opustí, druhý zůstane. Když se s jedním pohádáme, můžeme myslet na to, že s druhým by to bylo lepší.

A nebo naopak. V dospělosti máme tendence vyhledávat prostředí, v jakém jsem vyrůstali. Známe je. Je pro nás – mnohdy paradoxně – bezpečné. A v trojúhelníku je snadné být nechtěn. Kdykoli to může prasknout.

Závěr pro přítele Alberta? Chtěl jediné: pokusit se uchopit svůj příběh rozumem, aby nad ním získal moc. To se snad podařilo. Pokud ale měly naše úvahy něco společného s realitou, napadá mě, jak je na tom jeho vnitřní dítě, když se nechá znovu a znovu lákat.

Slečně Alžbětě bych samozřejmě doporučoval psychoterapii. Nezávisle na pravdivosti této teorie. Doporučil bych ji každému, kdo ke své škodě není schopen přestat opakovat nějaký scénář. Tedy i příteli Albertovi.

Jak by se jí dalo pomoci?

To nejcennější, co terapeut nabízí, je vztah a přijetí. Obyčejný, lidský neodsuzující přístup. Nenechat se uchvátit dokonalostí, nezavrhnout nedokonalost. Možná dospělá Alžběta někdy přijme tu malou. Nejspíš ztratí něco ze své dokonalosti a získá na vřelosti. Přestane být zmítána svými částmi, bude schopna mít svůj život ve svých rukou.

Nebo to může být celé jinak. Je tak snadné se nechat svést předčasnými závěry a klamnými úvahami.