Dobrý den,
je mi devatenáct let a mám za sebou skoro čtyřletý vztah. Honza byl můj první kluk a já jeho první holka.
Začala jsem s ním chodit, když mi bylo patnáct a jemu devatenáct let. Byl nesmělý, milý, vtipný a přišel mi dost v pohodě. Postupem času ale začal být žárlivý a urážlivý. Problémů jsme měli ve vztahu spoustu, ale nejdůležitější je, že si mě začal přivlastňovat. Pořád samé příkazy, zákazy a já, protože jsem ho milovala, poslouchala jsem na slovo.
Po čase jsem se vzdálila od všech svých kamarádů a byla jsem často sama nebo jen s ním u mě v pokoji. Stával se z toho stereotyp, ale já ho měla tak moc ráda, že jsem vše přehlížela. Stal se ze mě uzavřený člověk, přitom jsem vždy byla pravý opak. A takhle to šlo skoro tři roky. Poslední rok našeho vztahu jsem se s tím rozhodla něco udělat a tak jsem nedbala na jeho příkazy a zákazy a dělala jsem si, co jsem chtěla. Měla jsem zase spoustu přátel a bylo to skvělý.
Jednoho dne se se mnou rozešel. V první chvíli se mi snad i ulevilo, ale po čase jsem si na nic špatného nevzpomněla. Měla jsem jen hezké vzpomínky a brečela jsem, že to skončilo. Nikdo mě nechápal, ani kamarádi, ani rodina. Byli rádi, že jsem se ho konečně zbavila. A já jsem ho i po tom všem obhajovala a omlouvala.
Dnes už je to půl roku od rozchodu a mně se o něm stále zdá, pořád na něj myslím a i když mám příležitosti, nedokážu začít nový vztah. Chybí mi. I přesto, jaký na mě byl. Je to snad závislost? Nebo zvyk? Nechci být pořád sama, ale vzpomínky na něj mi brání začít něco nového.
Eliška
Názor odborníka
Milá Eliško,
po přečtení vašeho dotazu ve mně zbyla spousta otázek – a to i přes zřejmý fakt, že umíte problémy vidět i jasně a přiléhavě pojmenovat. Hodně jsem o vašem příběhu přemýšlela a říkala si, že bych ráda věděla víc. Pokusím se vám své myšlenky přiblížit a doufám, že vám budou k užitku.
Píšete o dlouhodobém vztahu, který byl pro vás problematický. I když skončil, nedovedete se v myšlenkách od partnera odpoutat. V první řadě vám musím napsat, že na mě moc pozitivně zapůsobila vaše schopnost se ve vztahu vymezit – tedy nedbat partnerových zákazů, uvědomit si, že uzavřenost a bytí bez přátel se k vám nehodí a nevyhovuje vám.
Úleva bez úlevy
Byl to váš první vztah, nepochybně jste do něj vkládala hodně energie a nadějí a sama píšete, že jste partnera velmi milovala. O to víc oceňuji, že jste dokázala pojmenovat, co potřebujete a své potřeby naplnit, i když to nebylo hned. Ale už tu mě pořád napadá otázka, jak váš vztah vlastně fungoval poté, co jste se takto vymezila. Jak partner reagoval? Z toho, co píšete, se to jeví, že vás chtěl mít jen pro sebe a vaše setkávání s přáteli mu nebylo po chuti. Změny ve vašem chování si patrně nemohl nevšimnout, zvlášť když předtím jste – jak píšete – „poslouchala na slovo“. Píšete jen, že jste zase měla hodně přátel a bylo to fajn – ale nevím, jestli se to vztahuje i na to, jak tehdy vypadal váš vztah. Vzhledem k vaší zmínce o úlevě po rozchodu si spíš domýšlím, že ne.
Říkám si, že to pro vás vlastně musely být dost těžké roky, i se vší tou láskou a radostí, o nichž nepochybuji, že jste ve vztahu cítila. V prvních letech jste musela zapřít samu sebe, být v pozici, která vám nevyhovuje. Pak jste se sice rozhodla v tom nepokračovat, ale musela jste asi hodně balancovat mezi tím, co jste chtěla vy a co chtěl on; pokud jsou taková zásadní přání v rozporu, je to hodně náročné.
Když si takovou nelehkou situaci představím, říkám si, co vám tehdy ten vztah přinášel – a co naopak bral. Věděla jste, stejně jako to vím já, že požadavky vašeho partnera nebyly správné a vzhledem k prvotní porozchodové úlevě jste ve vztahu patrně nebyla spokojená. Přemýšlela jste tehdy sama o ukončení vztahu? Zůstala byste v něm, pokud by ho neukončil váš partner, když jste tehdy viděla ve vztahu „spoustu problémů“? Tyhle otázky mě napadají proto, že přemýšlím spolu s vámi nad hlavní otázkou: proč vám chybí člověk, se kterým jste nemohla mít vztah, jaký potřebujete, ve kterém jste se trápila a umíte říct proč.
Partner je kus identity
Možností je hodně a žádná z nich není tak jednoduchá, aby se dala schovat pod pojmy jako „závislost“ nebo „zvyk“, ačkoli návyk na druhého má v dlouhodobých vztazích svoji úlohu. Neřeknu vám určitě nic nového, když poukážu na to, že váš věk v době začátku vztahu a fakt, že jste pro sebe byli prvními partnery, hrají velkou roli v tom, jak moc pro vás vztah byl a je důležitý. Od patnácti do devatenácti je to v duši velký kus cesty a váš partner byl u toho jako jeden z nejbližších. Stal se tak do jisté míry součástí vaší identity a teď, když vedle vás není, vám možná chybí nejen intimita a blízkost (a on jako člověk) – ale i kus vás samé. Prázdné místo bolí, i když víte, že nic nebylo ideální. A trvá nějakou dobu, než se zacelí.
Čtyři roky je dlouhá doba a vy jste do vztahu investovala hodně a hodně vydržela. I po té investované energii a snaze je teď prázdno a i když to tak může vypadat, ani tohle prázdno není napořád. Neexistuje žádná „univerzální doba“, po níž si lze říct, že to už bude dobré, ale je úplně v pořádku – zvlášť vzhledem k okolnostem – že po půl roce takové pocity máte. I když to třeba vaši blízcí (z jejich pohledu zcela oprávněně) nechápou.
Stejně tak je přirozené, že když jste s někým byla tak dlouho, měla ho tolik ráda a byl vaším prvním vztahem, není teď snadné si představit na jeho místě někoho jiného. Role partnera vám pro teď do značné míry splynula s jedním konkrétním milovaným člověkem, jeho chováním a přístupem ke vztahu, s charakterovými vlastnostmi. Protože to byl vztah důležitý (a také už patrně vždycky nějakým způsobem důležitý bude) a vy jste zřejmě velmi loajální, cítíte se vlastně tak nějak stále „obsazená“, což vám brání začít jinak s někým jiným – a tuhle obsazenost potvrzují i vaše sny a myšlenky. Co s tím?
Cesta k sobě
U některých věcí nám prostě naše duše nedovolí žádné zkratky. Když se teď necítíte připravená na vztah (i když nechcete být sama), netlačte se do toho. Ta „obsazenost“ také není nekonečná, ale u každého trvá jinak dlouho. Váš stesk a smutek jsou přirozenými součástmi vyrovnávání se s tím, že jste byla čtyři roky s někým – ale také někým.
Kým jste teď? Jaký vztah byste si přála mít? Co vás baví, co vám přináší radost? Jaký by měl být váš partner, abyste to s tím mohla sdílet? Je to často omílané klišé, že člověk musí najít cestu sám k sobě, aby ji našel ke druhému – ale ono to tak vážně funguje, a najít cestu k sobě po otřesu z rozchodu po dlouholetém vztahu může být svízelné.
Je moc dobře, že si uvědomujete, v čem všem pro vás váš minulý vztah nebyl dobrý a stejně tak je dobře, že si uvědomujete rozpor ve zřejmých negativech vztahu a tím, co teď cítíte. A taky, že jste k sobě citlivá a i když máte příležitost, do nového vztahu se nenutíte.
Navrhuji vám dát tomu čas, dělat, co vás baví a těší a zkoumat svoje přání a potřeby, a to nemyslím jen ty vztahové. Bylo by fajn, kdybyste na to nebyla sama a mohla o tom s někým mluvit – třeba s kamarádkou nebo někým jiným, kdo je vám blízký. Kdybyste měla pocit, že se trápíte moc dlouho a je to pro vás neúnosné nebo se nehýbete z místa, neváhejte se obrátit na odborníka – psychoterapeuta. Společně můžete najít a pojmenovat spoustu věcí, na které tu není prostor.
Využívejte celý web.
PředplatnéPřeji vám hodně chuti a sil do objevování všeho, co je před vámi.
Alena Černá
Pomohl vám článek?
