„Zaľúbení, tí sú chránení“, slyšíme občas z rádií, když platíme za benzín nebo zabloudíme do špatné restaurace. Pojďme se ale vážně zamyslet nad tím, co nám tento refrén říká.

Před čím jsou „zamilovaní“ vlastně chránění? A proč? Co je vlastně ona „zamilovanost“?

I přes svou mazlavost nám totiž tahle píseň sděluje něco důležitého a hluboce pravdivého o lidských vztazích, konkrétněji o vztazích milostných.

Promítání na živé plátno

Začněme poněkud zeširoka: v našem vnímání vnějšího světa jsme ve velké míře ovlivněni naším světem vnitřním. Někdo by dokonce řekl, že určeni v celé míře. Naše zážitky z minulosti ovlivňují to, jak vnímáme svět dnes.

Také můžeme říci (a s tím může mnoho čtenářů nesouhlasit), že naše vnímání světa částečně ovlivňují vrozené formy chování, jež jsou společné celému lidstvu. Tyto formy chování se podle Carla Gustava Junga nazývají archetypy. Rád bych v souvislosti se zamilovaností hovořil o archetypech animy a anima.

• Anima je podle Junga ženská stránka muže. Představuje pro něj obraz jeho duše, či přímo archetyp života. Každý muž v sobě nosí věčný obraz ženy. Zpočátku svou animu identifikuje s vlastní matkou, později ji nachází v jiných ženách.
• Animus je naproti tomu mužská část v ženě. Toto slovo znamená rozum nebo duch. Animus je kondenzát všech zkušeností, které ženští předkové s mužem mají.

Oba archetypy jsou faktory nevědomé. A jsou zodpovědné za mechanismus projekce. Projekce znamená promítání vlastních psychických obsahů a stavů do jiných lidí, ale třeba také do zvířat („podívej na Alíka, jak se tváří uraženě“).

Zatoulané libido

Při zamilovanosti muž do ženy promítá archetyp animy, zatímco žena do muže archetyp anima. „Protože je tento obraz nevědomý, je stále nevědomě promítán do milované postavy a je jednou z nejdůležitějších příčin vášnivé přitažlivosti i jejího opaku,“ tvrdí Jung.

Problém nastává, když zamilovanost odezní a projekce ustoupí (energie se přesune zpět k egu), což se nevyhnutelně stane v každém déle trvajícím vztahu.

Jak víme z mnoha odborných děl o partnerských vztazích, zamilovanost je definována jako první fáze vztahu. Je pro ni typická vášnivost a zvýšená erotičnost, božský pocit při kontaktu s milovanou osobou. („Je to jako návrat do mateřského luna,“ popsal tento stav Jung.) A naopak pocit zoufalství při její nepřítomnosti.

Podle Junga jsme při zamilovanosti pod vládou nevědomých projekcí archetypu animy či anima. V tuto dobu je náš zdroj energie (libida) přemístěn z tradičního umístění, jímž je naše ego, směrem k obrazu osoby, do níž jsme zamilovaní.

To vysvětluje exaltovanost v přítomnosti osoby nesoucí naši projekci a na druhé straně pokles energie a nálady při její absenci. Problém nastává, když zamilovanost odezní a projekce ustoupí (energie se přesune zpět k egu), což se nevyhnutelně stane v každém déle trvajícím vztahu.

Když „kouzlo“ vyprchá

Pokud si partner neuvědomuje, že jeho jednání je z velké části ovlivněno působením archetypu, je možné, že ústup projekcí povede ke krizi ve vztahu: Už není takové, jako to bývalo dříve.

Však to znáte z vlastní zkušenosti či zkušenosti někoho blízkého. Ta vyprávění jsou většinou velmi podobná: „Když jsme se seznámili, všechno bylo tak skvělé. Byli jsme spolu každý den, užívali jsme si spoustu sexu, choval/a se ke mně tak romanticky. Jenže po čase jako by to kouzlo (!) vyprchalo. Najednou jsem si uvědomil, že asi není pro mě ten/ta pravý/pravá.“

Nějakou dobu po rozpadu vztahu začíná proces projekce nanovo, další zamilování a potenciálně další krach.

Hledáme svého avatara

Americký jungiánský psycholog Robert Johnson ve své výborné knize Věčný příběh romantické lásky přímo hovoří o nebezpečí, jež vzniká při zaměňování termínů zamilovanosti a lásky.

Problémem novodobých vztahů je podle něho přílišné zdůrazňování zamilování a vlastností s ním spojených (vášnivost, osudovost atd.), ačkoliv zamilovanost tvoří jen malou a ne až tak podstatnou součást vztahu, který nazýváme milostným.

Titanic, Forrest Gump nebo Avatar mají společnou zhoubnou představu, že někde na světě existuje druhý člověk, kterého vesmír stvořil jako naše chybějící dvojče.

Johnson dokonce hovoří o mýtu zamilovanosti, který dominuje v západní kultuře. Jen si vzpomeňme na klasické české pohádky s hlavním mužským hrdinou. Většinou obsahují poměrně dlouhou pasáž o tom, jak hrdina princeznu poprvé spatřil a hned se do ní zamiloval. O jejich pozdějším životě mlčí: „A žili spolu šťastně až do smrti.“

Nebo pohádky dnešní doby, jako jsou Titanic, Forrest Gump nebo Avatar. Mají společnou tuto zhoubnou představu, že někde na světě existuje druhý člověk, kterého vesmír stvořil jako naše chybějící dvojče, a proto jej musíme během našeho života bezpodmínečně najít.

A co teprve romantické komedie, jejichž celým obsahem je především vylíčit peripetie, které musí oba hlavní hrdinové překonat, aby se teprve dali dohromady? Pak si padnou do náruče a na plátně naskočí titulky. Kde je dítě, krize středního věku, syndrom opuštěného hnízda?

Milovat, ne zamilovat

Zamilovanost není láska ani vztah. Je to šalba, jak by řekl J. A. Komenský. Podle Roberta Johnsona je láska spíše klidným přátelským vztahem s respektem a péčí k druhé osobě. Pravá láska obsahuje prvky vášně, intimity a oddanosti, zatímco zamilovanost poslední dva postrádá, doplňuje americký psycholog Robert Sternberg.

Tímto pohledem však zamilovaný člověk svého partnera nevidí. Jak trefně poznamenává Johnson, ačkoliv zamilovaný člověk má pocit, že by se pro druhého rozdal, ve skutečnosti je jeho láska sobecká. On totiž nemiluje svého partnera, ale miluje svůj archetyp, který do něj promítl. Tedy vlastně sám sebe.

Závěrem se vraťme k písni, kterou jsme tento článek začali. Nyní už můžeme říci, před čím jsou zaľúbení vlastně chránění: jsou chráněni před tím, aby nahlédli svůj vztah upřímně a mohli jej budovat na reálných základech místo přelétavých projekcí. Vzdušné zámky vypadají sice hezky, ale opravdu bydlet se dá jen v těch, co jsou při zemi.

Doporučujeme:

• Jung, Carl G. (1994) Duše moderního člověka. Brno: Atlantis.
• Johnson, Robert A. (2000). Věčný příběh romantické lásky. Praha: Portál