Někdy se dostáváme v partnerských i přátelských vztazích do bodu, kdy máme dojem, že nemůžeme dál, že to takto nejde – a zároveň si nedovolíme udělat nic. Dusíme se v pocitech bezmoci a myšlenkách o vlastní neschopnosti. Ve fantaziích (nebo i v realitě) se s druhými rozcházíme a zase scházíme, ale stabilní výsledek, krom chaosu, žádný.
Ve skutečnosti cítíme, že druhý se k nám nechová tak, jak bychom potřebovali, nebo ještě hůř: zjistíme, že dělá něco, co se neslučuje s našimi hodnotami, co nás zraňuje. Necháme si líbit jeho či její ponižování, nazdvižené obočí, když cokoliv řekneme, a jistou nedůstojnost k nám, které z jejich postoje a chování cítíme. Nebo svým chováním přesahují naše hranice, ale nakonec sami sebe vždy zpochybníme a řekneme si, že slyšíme trávu růst, že to vlastně není pravda.