O tom, jaké kvality by měl mít dobrý psychoterapeut, se podrobně zmiňuje velký počet odborných i populárních článků a publikací. O kvalitách klientů psychoterapie se už – alespoň pokud vím – tolik nepíše. Proto se chci tomuto tématu věnovat z pohledu začínající psychoterapeutky jungiánské analýzy a zároveň i několikaleté analyzandky téže metody.

U laické veřejnosti jsem se opakovaně setkala s názorem, že profese terapeuta je velmi zatěžující. Jak jsem vypozorovala, hlavní důvody představ o náročnosti terapeutova života jsou dva.

Zaprvé lidem připadá velmi nesnadné zabývat se těžkými osudy druhých. Zadruhé mají většinou za to, že klienti přicházející do terapie jsou osoby velmi labilní, s různými druhy psychopatologických rysů – lidé, kteří svůj život ani zdaleka nezvládají, takže jim nezbývá nic jiného než terapie.

Nezpochybňuji, že nároky na osobnost terapeuta (ve smyslu zralosti, stability, neustálé pozornosti k probíhajícím vnitřním dějům a dodržování etických pravidel) jsou velké a občas vyžadují značnou dávku energie – tu by ale měla kompenzovat určitá radost z práce a také terapeutův mimopracovní život.

Nepřestává mě ale udivovat mínění relativně velkého počtu laiků o těch, kteří vyhledávají psychoterapeutickou pomoc. Řada z nich si stále ještě plete pojmy psychiatrie, psychologie a psychoterapie. Neuvědomují si, že pacienti s těžkými poruchami osobnosti, s velkou mírou nestability osobnosti, nebo dokonce s psychotickými poruchami se většinou dostanou právě na psychiatrii nebo do psychoterapie organizované v rámci určitého typu zdravotnického zařízení.

Psychoterapie má přitom mnohem jemnější záběr a jiný okruh působnosti. Chci zde přiblížit druh analyticky zaměřené psychoterapie, která se řadí do oblasti hlubinné psychologie a klade si za cíl pomoci klientovi navázat vztah s jeho nevědomými procesy.

Zvědomit skryté

Už jen tento fakt klade na klienta nemalé požadavky. V první řadě je to určitá vytrvalost, protože analytické druhy psychoterapií jsou většinou během na dlouhou trať s tím, že hned za první zatáčkou velmi pravděpodobně na závodníka nečeká sladká odměna, ale stoupání do kopce. To znamená, že člověk chodící – zjednodušeně řečeno – „do analýzy“ by měl být schopen odložit svoje uspokojení na dobu pozdější, a to už vyžaduje určitý druh osobnostní stability a vyšší míru frustrační tolerance.

Nosným článkem analytické psychologie je práce s imaginacemi, sny, metaforami, symboly, což pro klienta znamená, aby byl aspoň nějakým způsobem této představivosti schopen, aby uměl nebo se učil rozumět jazyku symbolů.

Nejléčivějším prvkem v tomto druhu terapie není intelektuální pochopení klientovy situace, ale prožitek, který vyvstává především ze vztahu terapeut – klient.

Dobrý analytik by měl nechat klienta prožít na sezeních emoce. Nemusí vysvětlovat, neměl by radit, ale měl by stále pozorovat, co se děje v něm a s klientem, aby ten mohl z jejich vzájemné interakce těžit. To kromě jiného vyžaduje od klienta určitou míru sebereflexe a otevřenosti, aby dokázal o tom, co prožívá, i mluvit, aby si uměl přiznat, co se mu vynořilo do vědomí – zvlášť pokud se jedná o temná zákoutí, která doteď neznal nebo vytěsnil.

Výsledkem takového procesu může být plnější lidská existence, tedy objevení a integrování neznámých částí do vědomí, vystoupení z vlivu potlačených vzpomínek, emocí a potřeb, které dnes už pro klienta nejsou aktuální, ale protože jsou do nevědomí vytěsněné, zásadním způsobem ho stále ovlivňují.

Vědět nestačí

Většina lidí vstupujících do analyticky orientované terapie ale obyčejně neřekne, že se chtějí více poznat. Tito lidé mají v životě nějaký problém a chtějí na něm pracovat. Mají tu výhodu, že problém už vidí. Hodně z nich se svým tématem už někde zabývalo, mají za sebou již jiné terapie, poradenství, konzultace a teoreticky toho dost vědí.

Nejednou jsem slyšela: „Když já už o tom mám všechno nastudované, mám to vysvětlené, tohle jsem zkusila, támhleto také, a zase jsem si do života přitáhla partnera, který mě využívá.“ Nebo: „Změnil jsem sice zaměstnání, ale opět jako v tom minulém tam zůstávám každý den až do večera a nemůžu si pomoct.“

Oni už hodně vědí a zjišťují, že vědět nestačí. Naopak – v mnoha případech jim kauzální interpretace brání v otevřenosti vidět a zažít svou situaci a sama sebe jinak.

Začínají si uvědomovat, že budou muset prožívat, cítit a reflektovat to. Možná se budou vztekat, možná se budou bát závislosti na terapeutovi nebo jeho odmítnutí, možná na něj budou naštvaní, možná se budou cítit sami, možná budou zažívat konflikty, které si nedovolili, když byli dětmi (nebo si je dovolili a byli za to potrestaní), a teď mají šanci to odžít jinak – s podporou, s přijetím, v bezpečí, bez kritizování a s laskavostí… a to jsou fenomény, které léčí.

Možná se jim do vědomí dostanou bolesti, na které už zapomněli, možná jim bude tak zle, že budou uvažovat o odchodu z terapie – a možná místo odchodu nechají v sobě (v ideálním případě) všechno zrát a projít to sebou a vyjdou z toho noví a budou se divit, jak se to vlastně stalo, když se skoro nic nestalo… Na základě tohoto poznání změní myšlení a přestanou všechno vysvětlovat. Pocítí, že „myšlení“ duše je cirkulující, pohybuje se ve spirálách, zřídkakdy logicky lineárně.

Neviditelný přínos

Každá terapie ale nemusí dopadnout happy endem, který podle mě spočívá v tom, že se člověk více seznámí se sebou samým, pozná, co je mu vlastní a co ne i co je mu nejvlastnější, co ho činí šťastným a co mu dává sílu, kde má svoje zdroje pro život a jak s nimi zacházet. Procítí, že je cenný a že může zářit sám sobě na cestu (a dokonce ještě někomu dalšímu), že se může smysluplně zapojit do širšího společenství a najít své místo ve skládance života.

Někdo najde v terapii jenom část sebe sama a část si nechá na později s někým jiným nebo jinak.

Další může mít pocit, že nenašel nic, a možná až čas ukáže, že něco v něm přece jen uvízlo a změnilo ho, že třeba aspoň nějaký jeho postoj je jiný. Ale psychoterapie se zabývá duší a duše se nedá zapsat do matematických tabulek. Nedá se zvážit a racionálně vypočítat, že tolik hodin terapie plus taková částka peněz se rovná vítězství.

Pro obě strany terapeutického vztahu je důležitá pokora. Jako terapeut si nemůžu nikdy myslet, že přesně vím, proč se klient dostal tam, kde je, ani nemůžu jasnozřivě předvídat, jak to s ním díky psychoterapii dopadne. Přesto si upřímně přeji, aby to pro něj dopadlo co nejlépe.

Klient má své představy, s čím by mu terapie měla pomoci. Přitom by bylo dobré, aby úplně nelpěl na jejich vyplnění. Je to těžká situace, proto si vždycky budu vážit lidí, kteří nastoupí na delší terapeutickou cestu a vytrvají.

Ano, chci tím projít

Aby se člověk na tuto cestu vůbec vydal, doléhá na něj většinou tlak utrpení. Nemusí to být utrpení patrné na první pohled, jak se laická veřejnost obvykle domnívá. Je to utrpení, kterého si je právě on vědom a je puzen s ním pracovat.

Hodně ostatních lidí své problémy bagatelizuje a možná obecně vzato je dopad jejich obtíží na ně i jejich okolí velmi destruktivní, ale přesto nepociťují ten tlak a potřebu s tím něco udělat.

Lidé, kteří toto ucítí a rozhodli se pro psychoterapii, by měli vědět, že ji musí vzít vážně, že se pro ně musí stát v určité životní etapě prioritou. Slyšela jsem příměr o přípravě na státní zkoušky.

Pokud je chce student úspěšně zvládnout, podřídí studiu na zkoušky skoro všechen čas před nimi. Chci‑li prodělat hlubokou vnitřní změnu prostřednictvím psychoterapie, obdobně jako u státnic bych do toho měla jít naplno. Měla bych tomu podřídit časový harmonogram, finanční rozpočet, věnovat čas svým snům, pocitům, symbolům. Když hodně investuji, nemůžu vyjít bez jakéhokoliv zisku. Jen ho musím umět správně přečíst.

Trefně to popisuje krátký úryvek z knihy Prosím tě, mami autorů Henryho Clouda a Johna Townsenda: Slovo zavázat znamená „svázat tak, aby to drželo pohromadě“. Jste zavázáni takto spojit dvě věci: sami sebe a proces růstu. Je to slib, že se do tohoto procesu aktivně zapojíte, že do něho vložíte všechno, co budete moci.