Petra Detersová: Nadepisuji stránku slovy Závislost jako vztahový fenomén a říkám si, Pavle, jestli bys mi takový titulek schválil. Jsem také zvědavá, co se dozvím o tématu závislosti při párové terapii: Někteří odborníci říkají, že je potřeba terapii ukončit a nejdřív „vyřešit“ závislost, jiní zase, že závislost je další legitimní vazbou patřící do vztahového systému jako všechny ostatní vztahy. Ty se kloníš k druhému názoru. Chápu to správně?

Pavel Nepustil: Díky za přizvání k této korespondenci. Věřím, že mi pomůže uspořádat moje neustále rozvířené myšlenky kolem tématu závislosti. Titulek Závislost jako vztahový fenomén naprosto schvaluji, protože z mého hlediska vystihuje podstatu závislosti. Závislost je vztah. Chtělo by se mi říct: Co by to bylo jiného? Ve všech významech slova závislost je vztah, ať už mluvíme o závislosti savčích mláďat na mateřském mléce, anebo závislosti naší ekonomiky na těžkém průmyslu.

Zajímavější je podle mě otázka Co za vztah to je? A při hledání odpovědi možná pojďme rovnou k těm závislostem, o kterých se asi chceme bavit, to znamená k těm destruktivním – na nejrůznějších psychoaktivních látkách anebo na činnostech, které nás mohou ničit nebo ruinovat, jako je třeba gambling, přejídání, nakupování nebo vydělávání peněz.

Je to rozhodně silný vztah. Je to patrně také vášnivý vztah. Je to vztah, ze kterého není snadné odejít. Nepodobá se tedy v něčem lásce? Podle mě v některých aspektech ano, a proto pro mě bylo lákavé polemizovat o práci se závislostí v kontextu párové terapie. Když do intimního vztahu vstoupí závislost, je možné to podle mě brát zkrátka tak, že se tam objevil další vztah. A partner či partnerka mohou mít právem pocit, že jim někdo krade milovaného člověka, strhává jeho pozornost, mění jeho zájmy a někdy i osobnost.

Z mé pozice vztahového terapeuta je to velice zajímavý a důležitý proces a my bychom měli hledat možnosti, jak tento nový vztah učinit součástí terapie, nikoliv směřovat k jejímu přerušení. V komunitě párových a rodinných terapeutů se na tom ale úplně neshodneme.

Jsem ráda, že mluvíš o rozvířených myšlenkách, protože kdyby ses tvářil, že máš ve všem jasno, to bych ti asi tak úplně nevěřila. Co by byla závislost jiného než vztah? Také si to říkám. Vztah náročný, zavazující, vášnivý. Vášnivý, to se mi moc líbí. Takové vztahy mi připadají trochu až zákeřně vyrovnané v tom, jak máme dojem, že z nich něco získáváme, přitom ale hodně ztrácíme. Ta „rovnováha“ se stále podivně obnovuje, takže je těžké je ukončit.

Důležité mi připadá, že vstoupí-li do vztahu závislost, něco se změní a my předem nikdy nevíme, co všechno: pozornost, zájmy, osobnost, možná i dělba práce a času, způsob promlouvání jednoho k druhému. Zajímalo by mě, jak s tím konkrétně nakládáš ve své terapii s páry ty. Vím, že pracuješ i s rodinami a máš základy v systemických směrech, takže je pro tebe asi víc automatické přijmout fakt, že je tam „někdo třetí“, přestože to není milenec v lidské podobě. Zřejmě je pro tebe také snazší otevřít se tomu, že nevíš, co jeho přítomnost v daném soužití způsobí.

Píšeš, že ve vášnivých vztazích stejnou mírou trpíme i něco získáváme. Souhlasím. Ale v případě destruktivních závislostí toho člověk už moc nezískává. Rovnováha se překlopí, a nejen u toho daného člověka. Hodně ztrácí i jeho okolí, rodina a blízcí. Ti zpravidla začnou ztrácet ještě dřív.