Jak připevnit svíčku ke zdi jen za pomoci jednoho připínáčku a krabičky zápalek? Tu hádanku asi znáte. Možná ji znal i řidič nákladního autmobilu, do kterého ve středu ráno u Studénky ve vysoké rychlosti narazil vlak. Jen si asi nevzpomněl na řešení.

Co řidič dělal po celou tu dobu, kdy seděl v kamionu zavřeném mezi závorami, nevíme. Možná se pokoušel někoho kontaktovat, možná se rozhodoval, co dělat, možná něco úplně jiného. Odborníci, novináři a s nimi i široká veřejnost však už nyní mají jasno v tom, co udělat měl: Prorazit závory a uvolnit přejezd. Je to přece tak prosté! Situace má však aspekty, kvůli kterým vůbec není tak triviální, jak by se zdálo.

Pravidlo a postih vs. lidské životy

Tím prvním je princip, na kterém je založeno řešení známé hádanky z úvodu: vysypat zápalky a použít krabičku úplně jinak, než je běžné. Budete‑li na krabičku hledět jen jako na věc, ve které jsou uloženy zápalky, problém nikdy nevyřešíte. Stejně tak hledíte‑li na závory jako na něco, co zkrátka nikdy nesmíte přejet, snadno obětujete životy a zdraví lidí, aby dřevěná lať zůstala v celku.

Ale i v případě, že řidič uměl myslet “mimo krabičku” a řešení zahrnující destrukci závory ho napadlo, byl znevýhodněn už pouhou skutečností, že je řidičem motorového vozidla v Evropě 21. století. Duch doby totiž velí považovat řidiče za krvelačného psychopata bez zodpovědnosti a pudu sebezáchovy, řítícího se závratnou rychlostí pod vlivem návykových látek kolem dětských hřišť a parků, chrlícího smog a skleníkové plyny.

Silnice se tak více než na plynulost a bezpečnost provozu čím dál víc orientují na co největší množství retardérů, omezení, příkazů a zákazů, radarů, úsekových měření a kamer, číhajících ne jestli, ale kdy uděláte chybu. Jako řidič máte jistotu, že místo lidského posouzení situace a přiměřeného ponaučení vás po každé takové chybě čeká presumpce viny a počítačový systém, který vás odsoudí na základě číselného výsledku měření.

Řidiče by po proražení závory nečekalo žádné ocenění jeho správného rozhodnutí, ale především postih jeho předchozí chyby. Novinové titulky by neobsahovaly zmínku o zachráněných životech, ale o nezodpovědném hazardu. A možná právě z toho důvodu zaváhal. Dokud nic neudělal, měl pořád malou (byť iracionální) naději, že se nic nestane, závory se zvednou a on odjede. Bez následků, bez popotahování. Bez rizika, že bude nelidsky odsouzen a nejspíš přijde o práci.

Nesuďme, přemýšlejme

V situaci, která se zdá být bezvýchodná, má člověk mnohem méně síly hledat z možných řešení to lepší a bezpečnější. A právě v takovém prostředí se u nás stále častěji pohybují řidiči. Správnou otázkou tedy není, kdo za nehodu na přejezdu u Studénky může a jak bude potrestán, ale jak podobným událostem předcházet a jak udělat ze silnic bezpečnější, nikoli jen více represivní prostředí.

Nesuďme proto bez hlubší úvahy řidiče, který nehodou utrpěl podobně jako někteří lidé z vlaku. Méně než ti, kdo zemřeli, ale rozhodně mnohem více než ti, kteří o celé události jen četli v novinách.

Tak jako význam závory “zastav a stůj” neplatí vždy, nejsou všespásná ani mnohá jiná pravidla silničního provozu nebo chování ve společnosti. A chvíle, kdy jde o životy, jsou příležitostí dát prostor lidskosti místo robotické snaze o maximální trest.

Oldřich Dotovský