Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Zážitek přijetí

Potřebujeme zažít sama sebe, ne se jen pozorovat. Dávat si a přijímat přijetí v reálných situacích.

Jitka Cholastová

Jitka Cholastová

11. 8. 2015

O sebepřijetí není řeč tak často jako o sebepoznání nebo o změně. Svým významem stojí blízko, ale jakoby opodál. Přitom patří ke klíčovým ingrediencím osobního naplnění a spokojenosti.

Sebepoznání máme obvykle spojeno s představou cílené činnosti s poměrně zřetelným výsledkem. Je to něco, co můžeme dělat. Přijetí se nám oproti tomu jeví spíš jako pasivní stav. Něco, co se nám stane.

Není to tak docela pravda. I přijetí je proces a vyžaduje naši angažovanou účast. Je to akt, jehož průběh není v naší moci zcela ovládnout, ale můžeme – musíme – se rozhodnout, že jsme ochotni jej podstoupit.

Když se přijímám, tak se měním

Kamarád psycholog mi před lety jako PF věnoval kartičku se slovy Když se přijímám, tak se měním. Nosila jsem ji v peněžence celý rok a v hlavě mi ta věta tkví dodnes. Připadala mi paradoxní. Později jsem si dohledala, že tento dojem byl správný a že gestalt terapie mluví přímo o paradoxní teorii změny. Stručně řečeno: změnit se můžeme jen tehdy, když přijmeme to, jací jsme právě teď.

S přijetím je tak nerozlučně spojeno už zmiňované sebepoznání. Jako bianko šek dostáváme bezvýhradné přijetí ve šťastnějším případě jako děti. V dospělosti se ale musíme naučit žít s tím, že víme, s kým máme tu čest, když se díváme do zrcadla. Potřebujeme se znát, abychom se mohli skutečně přijmout. Jak ale to „skutečné přijetí“ vypadá?

Asi každý se někdy dostal do situace, kdy někomu blízkému popsal své dilema a dostal odpověď víš, s tím já ti nepomůžu. A každý z nás umí rozlišit, kdy je taková věta pronesena jen jako rychlé alibi a kdy je za ní opravdová účast toho druhého.

Se sebepřijetím je to podobné. Při troše upřímnosti dokážeme jednoduše rozeznat, kdy větou jsem prostě takový nad sebou rezignovaně máváme rukou a kdy je za ní prožitek a účast se sebou jako s člověkem.

A protože je přijetí činnost, nevykoumáme jej z gauče. Potřebujeme zažít sama sebe, ne se jen pozorovat. Naučit se poskytovat si a přijímat přijetí v reálných životních situacích. Zažít sama sebe v akci – a také v interakci. Je to další paradox, ale přijmout sami sebe můžeme nejlépe skrze druhé a společně s nimi.

Proměňující blízkost

Než se Martin C. Putna vydal na akademickou dráhu, napsal román s názvem Kniha Kraft. V něm hlavní postava, hloubavý student filozofické fakulty, na sklonku jednoho večírku poprvé v životě zažívá intimní lidský dotek. Poté, co odhalí své nitro a utápí se v pocitu znechucení ze sebe sama, začne jej jeho kamarádka jemně hladit po tvářích, po rukou a po vlasech. „Odporovala mi praxí,“ kvituje to vypravěč, a je od toho dne o poznání klidnější a otevřenější.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Nemusíme ale hned jít do takové hloubky. Přijetí má potenciál nás proměnit, i když jde o mnohem banálnější situaci.

Na jednom školení jsme kdysi na úvod prvního dne podstupovali sérii ledolamek a mezi nimi i staré dobré bingo. Úkolem bylo zaplnit tabulku a sehnat ke každému z předepsaných tvrzení někoho, kdo s ním může pravdivě souhlasit. Ukázalo se, že jsem z dvacetihlavé skupiny jediná, kdo druhým může s čistým svědomím podepsat políčko nadepsané Nemám rád/a cestování. Jednomu po druhém se rozzářil obličej, když to zjistili. „Ty nemáš ráda cestování? To je skvělé!“

Seznamovací hra se pochopitelně dá jen s výhradami považovat za reálnou životní situaci, ale můj prožitek byl opravdový. Něco, zač jsem se celý život tak trochu styděla (protože je přece normální cestovat a užívat si to, všichni to dělají), se ukázalo jako přednost. A hlavně: řekla jsem to nahlas a dostalo se mi kladné, až nadšené reakce. Dvacetkrát.

Naprosto reálné přijetí lze zažít i v jiné řízené situaci, a to v psychoterapii. Tahle možnost je nejlepší pro ty, kdo si nejsou jistí, o čem že je to vlastně řeč a jestli to vůbec někdy zažili. Terapie může nabídnout korekční zkušenost a pomoci člověku přidat novou kvalitu do osobního prožitkového rejstříku, takže je možné ji dále posilovat a podporovat.

Vždycky tady budu

Nebudu ovšem zapírat, že nejlepším prostředím, v němž lze zažít pocit přijetí, je láskyplný vztah. Odporování praxí, kdy vás ten druhý nejen něžně hladí, ale ráno tam pořád ještě je. I za týden. Za rok. Nebo kamarádka, se kterou jste v kontaktu a neomezujete se jen na společenskou konverzaci.

Co když ale nastane ta horší varianta, že se otevřete, projevíte – a ten druhý to neunese, odmítne vás nebo prostě zmizí? Takové odmítnutí může poznamenat člověka a jeho schopnost důvěřovat na dlouhou dobu. Může být až devastující.

Právě tehdy vám život dává možnost poskytnout přijetí sám sobě a svým autentickým pocitům. Když zažijeme nefalšované odmítnutí, jsme přímo uprostřed reálného života, na hony vzdáleni neplodnému hloubání. (Málo se mluví o tom, že pronikat na další a další úrovně intimity ve šťastném vztahu není pro zraněného člověka o moc jednodušší a méně děsivé.)

Využívejte celý web.

Předplatné

Není to příjemné a člověk by si podobnou zkušenost rád odepřel. Ale z podstaty přijetí vyplývá, že přijímat můžeme jen to, co je. A když zvládneme nedat kopačky sami sobě, najdeme dost možná odvahu vstoupit do blízkého vztahu znovu.

Pomáháme si tedy sami, nebo nám pomáhají druzí? Myslím, že platí obojí zároveň. Je to vzájemné. Jisté je, že nikdy nemůžeme nic dostat ve vztahu, ve kterém nejsme. Ať už se vyhýbáme lidem, nebo „jen“ blízkosti, kontaktu a intimitě.

I partner přichází do vztahu se svými zraněními. Jste na tom oba stejně: Začněte měnit vztah sami

Diskuse 0