13. 2. 2026
„Mami, už mi nikdy, ale fakt NIKDY sama nevybírej a nekupuj oblečení. Máš příšernej vkus,“ požádal mě důrazně syn, když mu bylo asi dvanáct. Urazila jsem se. Já a příšernej vkus? Reagovala jsem dotčeně: „Tak já už se nebudu obtěžovat!“ Pak jsem si vzpomněla na sebe v pubertě. Na to, jak jsem udělala vzteklou tlustou čáru za image slušné dívenky v tričku s límečkem. S kamarádkami a sestrou jsme začaly vymetat second handy a za pár korun si pořizovaly semišová saka, ošoupané džíny do zvonu nebo vytahané a opelichané svetry. Otec mně a sestře spílal, že vypadáme jako strašidla, tulačky a hašišandy. Matka mé kamarádky její milované semišové sako rovnou spálila v kotli. Pocit, že jdu svou vlastní cestou, však chutnal opojně.
Vzdor teenagerů rodiče často děsí. Dítě, které bylo ještě nedávno vstřícné a spolupracující, najednou s ničím nesouhlasí, nechce s rodiči trávit čas, rozčílí ho kdejaká banalita, neustále je kvůli něčemu dotčené. Z pohledu psychologie ale nejde o selhání výchovy, nýbrž o zásadní vývojovou fázi. Rebelie je způsob, jakým se mladý člověk odděluje od rodičů, hledá vlastní identitu a učí se nést odpovědnost za sebe sama.