Pokud se vám nelíbí, jak dopadly volby, využijte je aspoň jako cennou lekci o mezilidské komunikaci.

Tak jsme si zvolili prezidenta. V jednom táboře se slaví, ve druhém vládne zklamání. Zklamaní hledají zdůvodnění. Nečistá kampaň, podpásovky. Ale bylo to tak doopravdy?

Volební kampaň není nic jiného než více či méně dobře odvedená efektivní komunikace. O výsledku voleb tedy v podstatné míře rozhoduje schopnost volebního týmu zvolit tu nejefektivnější strategii. A druhé kolo voleb to potvrdilo. Oba týmy dostaly podobný materiál – v očích svých příznivců zkušeného a moudrého politika, s vyhraněnými jasnými názory, se smyslem pro humor, s nadhledem a se silnou podporou svých fanoušků. Zklamaní teď hledají chybu venku. Odtud přišly podpásovky a manipulace. Ale tak to není.

Tvrdit, že jsem neuspěl v kampani, protože mám sametové rukavičky, zatímco můj soupeř si už utáhl ty boxerské, není argument.

Pokud hledám chybu, musím začít u sebe:

• Udělala jsem všechno pro to, abych dosáhla kýženého výsledku?
• Vím, jaká jsou pravidla ve hře, kterou hraju?
• Snažila jsem se vidět co nejširší obraz v co nejvíce souvislostech?
• Ptala jsem se dostatečně, co zajímá ty, které chci dostat na svou stranu? A přišla jsem na to, jak mu to říct?
• Přemýšlela jsem, co může můj protivník vytáhnout, jak to bude komunikovat a jak já budu odpovídat na variantu A, B nebo C?
• Připravila jsem se na to, jak ovlivnit komunikaci pro mě nevýhodných témat?
• Odvrhla jsem všechny předpoklady a očekávání a vyhodnocovala skutečnou situaci?

Velmi tenká linie mezi efektivní komunikací a manipulací je v tom, zda prostředky, které volím, pomáhají mému záměru, aniž by druhému ubližovaly.

Chápu, že jsou mladí fanoušci knížete zklamaní, ale je třeba si uvědomit, že tohle byla volební kampaň roku 2013 a ne revoluční nadšení na náměstích v roce 1989. Nešlo o pravdu a lásku, šlo o funkci. Byl to volební boj a zbraní byla komunikace. A je dobré si uvědomit, že komunikace nám slouží k tomu, abychom toho druhého přivedli tam, kde ho chceme mít.

Cílem komunikace je akce – manžel se mnou místo na hory pojede k moři, syn si zlepší známky, šéf mě navrhne na postup, holka, kterou balím, ve mně uvidí prima zábavnýho týpka nebo většina lidí zvedne zadek a půjde mě zvolit.

Velmi tenká linie mezi efektivní komunikací a manipulací je v tom, zda prostředky, které volím, pomáhají mému záměru, aniž by druhému ubližovaly (komunikace), nebo zda druhého vědomě vedu do pro něj zjevně nevýhodné situace (manipulace). Efektivní komunikace ve volbách je tedy způsob, jakým kandidát komunikuje se svými voliči. A těm nikdo rozhodně neubližoval.

Komunikace je totiž vždycky výhradně dvoustranný proces. Kandidát mluví s voliči, vyhodnocuje zpětnou vazbu a následně poupravuje komunikaci. Prezidentský kandidát mluví k dospělým svéprávným lidem s volebním právem, a tudíž je jejich svobodnou volbou, zda na nabídku, způsob komunikace a zvolené prostředky kývnou. Miloš Zeman mluvil ke svým potenciálním voličům a Karel Schwarzenberg zase ke svým. Sdělení jim byla určena i tehdy, když ti dva před kamerami diskutovali spolu.

Mluvit o manipulaci v případě volební kampaně není až tak na místě. Jestli chci vyhrát volby, použiji takové komunikační prostředky, které se potkají s mým publikem a které uspokojí jeho potřeby. Zeman prostě věděl, jaký je hot button velké části voličů, a zmáčkl ho. Nesoustředil se na ty, které získal v prvním kole, vycítil náladu veřejnosti a trefil se do ní. Schwarzenberg by to jistě udělal taky, kdyby jeho tým onen hot button našel stejně rychle anebo kdyby přemýšlel, co některá sdělení vyvolají a jak na ně budou lidé reagovat.

Voliči řekli, že na Hradě chtějí Čecha, kterého už znají a který byl natolik dlouho z dohledu, že může být vnímán jako Blanický rytíř.

Kampaň byla stejná na obou stranách. Jestli má Zeman svého Šloufa, má Schwarzenberg svého Kalouska. Jestli byl Zeman u opoziční smlouvy, sedí Schwarzenberg v této vládě.

V kampani se na obou stranách hledala slovní spojení, která zaberou: Zeman a podpora KSČM, aféra Olovo, ruský agent, Lukoil, Schwarzenberg není Čech, tchán obdivoval Hitlera, první dáma a němčina na Pražském hradě a otázka, jak to bude s Benešovými dekrety. Testovací balonky byly vypuštěny a bylo evidentní, na co slyší ti, kteří rozhodnuti nebyli.

A v neposlední řadě i média nahrála Miloši Zemanovi. Část lidí prostě nemá ráda, když se káže voda a pije víno. A média rozhodně objektivní nebyla, některá přímo doporučovala koho volit, někteří moderátoři zase působili spíš jako PR manažeři Zemanových protikandidátů, třeba v debatách na Primě. Slova na adresu Zemanova voliče Martina Dejdara, že nebude smět hrát v seriálu Zdivočelá země (i když následovala omluva), výroky některých celebrit podporujících knížete nebo rudě vyvedený nápis ZRÁDCE na plotě Vítězslava Jandáka umožnily některým Zemanovým voličům zažít si i pocit určitého hrdinství.

Oba volební týmy měly stejnou možnost. Kampaň pravidla nemá, krom toho, aby se pohybovala v hranicích zákona. Je rizikem jednotlivých kandidátů, zda překročí hranici vkusu svých voličů. Tvrdit, že jsem neuspěl v kampani, protože mám sametové rukavičky, zatímco můj soupeř si už utáhl ty boxerské, není argument. Volba je vždycky odpovědí na to, co je v tuto chvíli v naší zemi tématem. A dnešní volba říká, že 54,8 procent voličů chce na Hradě Čecha, kterého už znají a který byl natolik dlouho z dohledu, že může být vnímán jako Blanický rytíř. Člověka, který není spojen s nenáviděným Kalouskem, člověka, jehož bonmoty mohou být ve chvíli snění pro někoho důkazem, že bude tím mužem, který nahlas pojmenuje zpupnost a nekompetentnost vlády a bude jí šlapat na paty.

Je jedno, jaké jsou ve skutečnosti pravomoci prezidenta. Kampaň je o emocích a většina voličů slyšela na slova Miloše Zemana. A to, že slyšela, znamená, že on nebo jeho tým odvedl profesionální práci. Věděl, jak přimět co nejvíc lidí k tomu, aby chtěli to co on, aby viděli situaci jako on a aby vstali a šli a dali mu hlas.

A pokud se to někomu nelíbí, bylo by fajn zasadit se o to, aby se komunikační gramotnost stala tématem a potřebou v této zemi. Pokud totiž neumím komunikovat já, bude o mém životě nejspíš rozhodovat ten, kdo to bude umět.