Dá se zen buddhismus naučit z nesčetných příruček? Ochutnat ano, k duchovnímu rozvoji ale vede dlouhá cesta.

Pokud jste si ještě ve výlohách knihkupectví nevšimli žádné z různých knih s názvem začínajícím „Zen a umění…“, brzo vás to potká. Vyšlo jich už přes dvě stě, v Česku půltucet.

Někdy více a někdy méně úspěšně propojují zen buddhismus s různými činnostmi. Zen a umění psát Raye Bradburyho vám ukáže, jak principy zenu využít k radostnější a činorodější autorské tvorbě. Zen a umění lukostřelby Eugena Herrigela vysvětluje, jak objevit duchovno v něčem tak prostém, jako je střílení z luku. A tak dále.

Všechny tyto  knihy mají podobný vzkaz: naučte se plně splývat s činností, které se věnuje. Udržujte si mysl začátečníka. Nenechejte své ego stát vám samotným v cestě. Všechno pak má běžet jak po drátkách. Duchovní cesta ale není stometrová antuková dráha.

Nech to přijít, nech to odejít

Knihy Zen a umění… nejsou seriálem, frančízou nebo obchodní značkou, jak by se mohlo zdát. Začalo to ve čtyřicátých letech publikací Zen a umění lukostřelby, v níž Němec Eugen Herrigel přiblížil Evropanům zen na základě svých zkušeností s pobytem v Japonsku.

Názvem se o pětadvacet let později nechal inspirovat Robert M. Pirsig pro svůj román Zen a umění údržby motocyklu. Přestože rukopis odmítlo 121 vydavatelů, prodalo se jej přes 5 milionů výtisků. Česky vyšly také například knihy Zen a umění psát nebo Zen a bojová umění.

Faktografická vsuvka: Zen je odnož buddhismu rozšířená hlavně v Japonsku a Koreji, nicméně od padesátých let díky beatnikům dobře známá i v západním světě. Kromě zmíněných knížek tu známe zen hlavně skrze koány – krátké příběhy, v nichž moudří mistři s potěšením týrají mladé mnichy různými hádankami, které nelze vyřešit analytickým, racionálním myšlením. Třeba otázkou, zda je slyšet rána, když v lese spadne strom a nikdo u toho není.

„Spousta meditačních technik, například vipassána či jógová meditace, se snaží dosáhnout nějakého stavu mysli. Zenová meditace oproti tomu znamená nebýt k ničemu připoután. Nejde v ní o dosažení nějakého stavu mysli a setrvání v něm,“ vysvětluje Ondřej Přibyla z brněnské zenové školy Kwan Um, v čem se zen liší od dalších východních duchovních směrů. „Zenoví učitelé říkají: nechej to přijít a nechej to taky odejít.“

Odnesl jsem si pokoru ukrytou v přiznání si, že nevím, co nevím. A že často ve skutečnosti nevím ani to, co si myslím, že vím.

V upoutání se k lukostřelbě zen nehledejte

Právě při rozhovoru s Ondřejem Přibylou jsem se snažil přijít na to, nakolik jsou knihy o Zenu a umění čehokoli odrazem „pravého“ zenu a zda se jejich čtenáři skutečně nějak duchovně rozvíjejí. Nebylo to jednoduché. „Víte, mluvit o zenu je samo o sobě tak trochu protimluv,“ začal totiž naše povídání Přibyla.

„V knihách lze tohle duchovno ochutnat, důležité ale je ho doopravdy žít.“ pokračoval. Podle něho jsou knihy Zen a umění… v mnohém rozporuplné: „Většina knížek se zabývá nějakou speciální, konkrétní činností. Nabízejí návody a další a další koncepty. Praxe přitom směřuje k odpoutání se od konceptů.“

Oceňuje, že se v knihách o Zenu a umění objevuje důležitý pojem: mysl začátečníka. „Zen směřuje ke zjednodušení mysli. K oproštění se od konceptů. Mysl začátečníka má nesmírně mnoho možností. Mysl experta jen ví.“

To je koneckonců to, co jsem si ze zastávky jménem zen na své duchovní cestě, nebo spíš poskakování, odnesl já sám. Pokoru ukrytou v přiznání si, že nevím, co nevím. Že nikdy nebudu vědět všechno. A že často ve skutečnosti nevím ani to, co si myslím, že vím.

Člověka to zklidní – přinejmenším už se nemusím tak často potýkat se šíleným pnutím, jako když jsem pravidelně zjišťoval, že skutečnost není v souladu s tím, o čem jsem byl přesvědčený, že je pravda.

Pustit tětivu

Téma o Zenu a umění… se mi honilo hlavou několik týdnů. Ještě deset dnů po tomto rozhovoru jsem netušil, za který konec zen chytit. Pak jsem si ale vzpomněl na jeden postřeh ze sbírky koánů Mrtvá kočka: „Nerozmýšlej, co uděláš. Nerozmýšlej, jak to uděláš. Výstřel je jen tehdy přesný, překvapí‑li samotného lukostřelce.“

Takže jsem tu tětivu pustil a najednou koukám na napsaný článek. Nabízí se závěr, že na všech těch pseudozenových spiscích o produktivitě, jako je Zen a hotovo, něco je. Asi by to ale bylo příliš banální. Nevím. A vlastně: k čemu vědět.

Jestliže se o zen zajímáte, přeju vám šťastnou cestu. Nezapomínejte ale, že mapa není terén.