Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Žiletková past

Při sebepoškozování organismus vyplavuje do krve euforizující hormony. Přestat není snadné.

Alena Černá

Alena Černá

13. 9. 2010

Fotky pořezaných rukou. Žiletka s kapkami krve. Písničky o tom, jak fyzická bolest přináší úlevu od všeho toho bolavého uvnitř.

S podobnými výjevy jste se už zřejmě setkali, ať už to bylo třeba ve filmu Gympl režiséra Tomáše Vorla nebo jinde. I webových stránek a blogů s tematikou sebepoškozování je na světě víc než dost – tento fenomén vrostl do současné popkultury.

O co že tu vlastně jde? O nějaký nový trend? Způsob, jak dodat na zajímavosti něčemu veskrze nezajímavému a povrchnímu? Nebo snad celospolečenský problém, sahající hlouběji za rozmary kultury nadbytku? Vlastně od všeho trochu a ještě něco navíc. V dnešním článku se vám pokusíme přiblížit základní fakta o sebepoškozování a některé mechanismy pro něj typické.

Sami proti sobě

Sebepoškozování je aktem, při kterém jdeme proti principu sebezáchovy. Jde o cílené narušení a poškození vlastního těla, avšak bez úmyslu zemřít.

Čísla

Sebepoškozování se nejčastěji objevuje v dospívání. Většina studií uvádí okolo 14 % sebepoškozujících se mladistvých. Poprvé se sebepoškozování objeví většinou mezi třináctým a patnáctým  rokem. Třikrát častěji si ubližují dívky.

Zdaleka nejčastějším způsobem je řezání ostrým předmětem v oblasti zápěstí. Dokonce tak časté, že někteří autoři používají termínu „syndrom pořezávaného zápěstí“ (wrist cutting syndrome).

Následuje řezání na jiných částech těla a pálení se. Méně obvyklými jsou pak předávkování léky, bití sebe sama, úmyslné narážení do věcí, vytrhávání vlasů a řas, škrábání, inhalace škodlivých látek, polykání předmětů, způsobování modřin, nebo třeba lámání kostí.

Možná při tom výčtu vraštíte čelo a mhouříte oči. Bolí nás už jen ta představa. Do jakého celkového obrázku mají tyto střípky zapadat? Sebepoškozování bývá součástí některých psychických poruch (typicky hraniční poruchy osobnosti), je ale čím dál složitější jej nějak vymezit.

I tam, kde bychom nějakou psychickou poruchu neočekávali, může být totiž přítomna a stát v pozadí. A naopak – jsou lidé, kteří mají se sebepoškozováním zkušenost, přitom bychom však u nich žádnou poruchu zařaditelnou do psychologicko-psychiatrické škatulky definovat nemohli.

Obecně platné závěry bychom hledali jen těžko. Něco však přece jen víme.

Bolest za bolest

Ti, kdo o svých motivech k sebepoškozování hovoří, často uvádějí „psychickou bolest“ jako něco, co se dá sebepoškozováním (tedy bolestí fyzickou) přehlušit. Nebo aspoň na chvíli otupit.

Pod tuhle „psychickou bolest“ pak můžeme zařadit jakoukoli formu nepříjemně pociťovaného stresu, pocity odosobnění a odcizení, viny, hněvu, odmítnutí, depresivní stavy a pocit osamělosti, odpor vůči sobě a zlost na sebe sama. Ale taky nudu. To jsou možné vnitřní příčiny sebepoškozování – tedy motiv, proč člověk v dané chvíli sáhne k takovému řešení.

Příčiny vnější – tedy v  jakých podmínkách musí člověk žít – jsou neméně podstatné. Těm vnitřním nezřídka předcházejí. Podle mnohých studií se sebepoškozování vyskytuje velmi často u těch, kdo uvádějí psychosociální problémy: týrání a zneužívání v dětství, šikanu, ale i rozvod rodičů a vyrůstání jen s jedním rodičem, vážnou nemoc v rodině, konflikty s rodiči nebo vrstevníky, s partnerem a mnohé další.

Sebepoškozování se pak stává prostředkem a způsobem vyrovnávání se se zátěží (tzv. „copingovou strategií“, tedy strategií zvládání), která přesahuje momentální kapacity daného člověka. Zkrátka ji nedokáže zvládnout jinak.

Můžu kdykoli přestat

Mnozí mluví o pocitu, že se sebepoškozováním přece mohou kdykoli přestat. Zkrátka už to neudělám – neříznu se, nepopálím – to jen teď, když to tak potřebuju.

Cesta ven z kruhu ubližování sobě samému ale zřejmě není jednoduchá. Alespoň pro některé. Mnoho studií totiž naznačuje, že na sebepoškozování se lze stát v určitém smyslu závislým.

Respondenti výzkumů mluví o neodolatelné chuti se znovu např. říznout, o opakovaném selhání ve snaze přestat s tím, o pocitu závislosti, který přirovnávají k alkoholu nebo drogám.

Biologická hypotéza připisuje vznik této závislosti endogenním opiátům (tedy hormonům, které se vám vyplaví do krve, když dojde k jakémukoli zranění a které mají do jisté míry euforizující účinky). Závislost by pak byla podmíněna potřebou opakovaného prožitku, vyvolaného těmito opiáty.

Tím ale nevysvětlíme třeba pocity uspokojení ze sebepotrestání nebo fakt, že se mnozí uchylují k ubližování sobě samému, když mají pocit, že se odcizili sami sobě a že se potřebují vrátit do reality, do svého těla. Zkrátka potřebují cítit, že žijí.

Závislost na sebepoškozování je tak nejspíš kombinací faktorů psychologických a fyziologických. Strategie zvládání, která má nepříjemnou tendenci přetrvávat.

Jak daleko lze zajít?

Vedle rizika závislosti a často nesmazatelných stop na zdraví a vzhledu je dalším potenciálním rizikem souvislost sebepoškozování a myšlenek na sebevraždu.

Vezmeme-li vzorek respondentů, kteří uvádějí zkušenost se sebepoškozováním, můžeme počítat s vysokou pravděpodobností, že se mezi nimi objeví víc těch, kdo pomýšlí na ukončení vlastního života, než v běžném vzorku populace. Zní to až banálně. Jistě. V pozadí totiž patrně figurují mnohé vnitřní a vnější faktory, jež mohou být sebepoškozování a pomýšlení na sebevraždu společné.

Využívejte celý web.

Předplatné

To vysoké číslo (v některých studiích i okolo 50 % z těch, kdo uvedli zkušenost se sebepoškozováním, pomýšlí či pomýšlelo na sebevraždu) však můžeme odůvodnit ještě něčím jiným – roli může hrát už to, když člověk jednou (a v mnoha případech opakovaně) poruší integritu vlastního těla a jde proti přirozenému sebezáchovnému pudu, byť v tu chvíli zemřít nechce. Možná je pak snazší uvažovat o tom, že by ten pud popřel definitivně. A udělat vlastně to samé, co dělal doposud – jen přejít tu tenkou hranici.

Co tedy sebepoškozování pro člověka, který k němu z nějakého důvodu sáhne, znamená? Zpravidla copingovou strategii, způsob, jak se vyrovnat s bolestí a nepříjemnými pocity, které ho v tu chvíli pálí. Často ale také něco, s čím by rád přestal a nejde to – z různých důvodů, které by i on sám možná označil jako závislost. Schovávat jizvy nebo jiná mementa toho, že si ubližuje, je čím dál těžší.

Není divu, že rodiče dospívajících, brouzdajících po síti plné černých blogů s žiletkami, často přepadne strach. Je to ale tak jednoduché? A je důvod se bát? Jak jsme si řekli výše, k obecně platné pravdě lze dospět těžko. Sebepoškozování má vícero tváří. V příštím článku se na něj podíváme zvenčí, z pohledu kultury a moderních technologií.

Diskuse 0

Alena Černá

Psycholožka, psychoterapeutka