Život přihlížejícího

Když se bráníme přijmout zodpovědnost, odmítáme i moc nad svým životem.

Petra Zápotočná

Petra Zápotočná

15. 9. 2017

Jako malí se cítíme svobodní. Příliš se nestaráme o následky svých činů. Žijeme si ve svém vlastním světě a nic nás netíží. Jak vyrůstáme, začínáme si uvědomovat tlaky a očekávání druhých. Vtloukají nám do hlavy konvence a pravidla. Ale jde to ztuha. Kolikrát každý jako teenager slyšel od svých rodičů: „Kdy už konečně dospěješ a budeš se chovat zodpovědně?“ Ano, zodpovědnost je to, co se od nás v dospělosti vyžaduje především.

Přestože máme často možnost volby, zda něco vezmeme na sebe, mnohdy si své zodpovědnosti nevybíráme – například že budeme chodit do školy nebo platit daně. Jindy si ten kámen zodpovědnosti na sebe uvalíme dobrovolně. Proč to děláme?

Někdy nám zkrátka dělá radost, když můžeme vzít něco na sebe a zodpovídat se za to. Jindy z toho máme osobní prospěch. Takový prospěch může mít mnoho podob – povýšení v práci, zlepšení osobní pověsti nebo zavděčení se ostatním.

26. – 29. října 2017

Tři cesty k přítomnému okamžiku (seminář)

Michal Mynář

Zodpovědnost se projevuje i na etické úrovni. Občas kolem sebe vidíme věci, které by se neměly dít, ale my nad nimi zavíráme oči. Tímto způsobem se chceme zbavit zodpovědnosti. Mně do toho přece nic není, to není moje věc. Máme zodpovědnost jenom sami za sebe?

Pro ilustraci uvedu malý příklad. Na zastávce uvidím pár, který se hádá, muž nakonec ženu udeří. Všichni to vidí, desítky procházejících na ně upírají zraky, nicméně nenajde se ani jeden člověk, který by chtěl nějak zakročit.

Celá tato situace mě přivedla do rozpaků a do morálního dilematu, zda zasáhnout, či nikoliv. Člověk tak nějak vnitřně cítí, že se ho to nějakým způsobem týká. Na druhou stranu si říká, proč by se do toho měl plést, když ty lidi vůbec nezná.

Tento fenomén byl pojmenován jako efekt přihlížejícího neboli difúze odpovědnosti.

  • Pokud se ocitneme mezi svědky například krádeže, nehody či násilí, každý má pocit, že zakročí ten druhý, a nakonec se nestane vůbec nic.
  • Naopak v případě, že je u krizové situace pouze jediný člověk, je velká pravděpodobnost, že bude jednat – protože ví, že nikdo jiný tu zkrátka není.

Každodenní dilemata

Nemusí zdaleka jít jen o krizové situace. Na vysoké škole jsem začala nesnášet skupinové projekty. Čím víc nás ve skupině bylo, tím to bylo horší. Ve výsledku se nic moc neudělalo, protože každý z nás spoléhal na druhého kolegu. Vznikal zde problém na komunikační úrovni, jelikož jsme zpočátku nedebatovali o tom, jak si úkoly rozložíme. Bylo to nejspíše částečně z lhostejnosti, lenosti či ze strachu.

Jako člen skupiny jsem měla několik možností. Buď jsem se mohla spoléhat na ostatní, ale zároveň bych tím šla do rizika, že se úkol nesplní. Druhá možnost je vzít zodpovědnost na sebe a udělat celý úkol sama s tím, že pokud bych selhala, poškodila bych nejen sama sebe, ale i celou skupinu.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale je to skutečně to, na čem chceme v  životě stavět?

Ani jedna z možností se mi příliš nezamlouvala. Jediné řešení tohoto problému, které se všem zdálo být vyhovující, bylo zadat každému členovi ve skupině konkrétní úkol, který má udělat. Teprve pak byla nějaká naděje, že práci odvedeme a dokončíme. Otázka je, zda se ještě dá mluvit o skupinové práci.

Proč se tak bojíme vzít na sebe zodpovědnost?

Bojíme se vlastního selhání. Vnímáme selhání jako něco špatného. Přitom když se nad tím zamyslíme, dojdeme k závěru, že selhání je něco, bez čeho se nemůžeme obejít. Je to něco, co nás posouvá dál. Pokud nikdy neselžeme, nikdy se ze svých chyb nemůžeme poučit. Přijměme tento fakt jako součást cesty k pokroku.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale je to skutečně to, na čem chceme v  životě stavět? Když selžeme, málokdy se stane, že si sami řekneme: Ano, selhal jsem. Spíš máme tendenci svést to na ostatní, což lze pokládat za jeden z obranných mechanismů. Kdo může za prohru našeho týmu? Protihráči byli až moc dobří, ostatní v mém týmu nebyli ve formě, rozhodčí byl mimo. Je těžké přiznat si vlastní chybu a vzít na sebe zodpovědnost za své činy.

Využívejte celý web.

Předplatné

Jsme líní. Proč bychom se namáhali, když to za nás udělají ostatní? Vyvíjet větší úsilí, než jakého je nutně zapotřebí, je přece tak zbytečné. Je to ta nejjednodušší možnost, kterou máme, a proto není divu, že se k ní často uchylujeme. V konečném důsledku nás ale tato vlastnost může dohnat k neštěstí. Být líný je naše osobní rozhodnutí.

Strach a lenost jsou naši věční nepřátelé. Rozmluví nám mnoho našich plánů, které vyžadují větší míru zodpovědnosti. Díky schopnosti a ochotě stavět se k výzvám zodpovědně se můžeme rozvíjet. A také měnit svět kolem nás.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: