Je‑li ohroženo naše zdraví, nebo dokonce život, pokud čelíme možnosti ztráty svých blízkých, majetku, snů a předpokladů o životě, bude to mít zcela jistě dopad na naši psychiku. Koronavirová krize je výjimečná svým rozsahem. Nějakým způsobem se dotkla všech lidí v naší zemi i na celé planetě. Nebyla to žádná selanka. Z výzkumu, který realizovali vědci z Národního ústavu duševního zdraví, vyplývá, že 58 % žen a 43 % mužů v České republice trpělo v souvislosti s koronavirovou krizí duševními potížemi. Studie probíhala v první polovině dubna, kdy vrcholil počet aktivních případů nakažených. Konečné množství postižených za celou dobu trvání krize bude pravděpodobně významně větší.
Jak se každý z nás dokáže s krizovou situací vyrovnat, záleží na mnoha faktorech. Ovlivňuje nás, jaký význam katastrofě přisuzujeme, naše osobnostní nastavení, schopnost zacházet se stresem a zvládat složité situace, pohled na svět i duchovní přesvědčení.
Mezi faktory zvyšující odolnost patří naše dovednost vyrovnat se s obtížemi a ztrátami, zatímco faktory zvyšujícími zranitelnost jsou již existující zdravotní nebo emoční problémy a další souběžné stresové životní události.
Katastrofa na nás samozřejmě dopadá tím více, čím více jsme v ní osobně exponovaní. Jinak prožívali současnou krizi lidé z první linie, jinak nakažení a lidé v karanténě, zaměstnanci v home office či ti, kteří náhle přišli o většinu svých příjmů.
I když se nás situace osobně nedotýká, sledujeme ji prostřednictvím médií v přímém přenosu a jsme ovlivňováni atmosférou strachu. Většina Čechů, pokud nebyla přímo ohrožena, tak zažívala chronický stres, který lze připodobnit k pocitům posádky ponorky, které se sice zdánlivě nic neděje, ale neustále jí nad hlavou visí hrozba útoku hlubinnou bombou.
Cítit se nenormálně je normální
Pokud jsme přežili katastrofu nebo zažili krizovou situaci, existuje vysoké riziko výskytu psychických potíží. Nouzová reakce a s ní související potíže jsou přechodné a považují se za obvyklou odezvu na abnormální událost. Většina lidí bude mít pouze mírné či středně těžké psychické problémy. Cítit se v současné situaci nenormálně je však zcela normální.
Typické jsou emocionální reakce jako pocity bezmoci, smutku, zoufalství a beznaděje, ale také hněvu, podrážděnosti či naopak emocionálního odpojení. Může jít o dlouhodobější stavy či náhlé propady nálady. Časté jsou kognitivní problémy – můžete mít potíže se soustředěním, pamětí či problémy s rozhodováním.
Stres se také projevuje na tělesné úrovni. Mohou být narušeny spánkové a stravovací vzorce. Typická je nespavost nebo naopak ospalost, přejídání stejně tak jako nechutenství. Mohou se vyskytnout bolesti hlavy, nevolnost a bolest na hrudi.
Na společné tsunami
Psychologové Zunin a Myers, kteří se zabývají psychologickými dopady katastrof, popisují typické fáze, kterým si prochází každá společnost čelící katastrofě.
1. Fáze před katastrofou
Vyznačuje se strachem a nejistotou. Katastrofy, které přicházejí zcela bez varování, mohou způsobit pocit ztráty kontroly nad svým životem a schopnosti chránit sebe a svou rodinu. Na druhé straně katastrofy, které lze předvídat, často vedou k obviňování druhých nebo naopak pocitům viny za nedodržení varování či nepřijetí včasných opatření.
Pokud však není v paměti lidí živá zkušenost s katastrofou podobného typu, je jen obtížné přesvědčit ostatní o naléhavosti situace. A málokterý lídr má takovou odvahu a expertní podporu jako starověký Noe, aby podnikl včasná preventivní opatření. Vyprávět by o tom mohli například obyvatelé starověkých Pompejí, Pražané při povodních v roce 2002 a v zásadě celý západní civilizační okruh v případě současné koronavirové krize.
2. Impaktní fáze katastrofy
Je charakterizována řadou intenzivních emocionálních reakcí. Stejně jako ve fázi před katastrofou závisí konkrétní reakce na typu katastrofy – pomalé katastrofy s relativně nízkým ohrožením mají jiné psychologické účinky než rychlé a smrtící katastrofy. Výsledkem je, že tyto reakce se mohou pohybovat od šoku po zjevnou paniku. Po počátečním zmatku, nedůvěře a popírání reality obvykle následuje zaměření na sebezáchranu a ochranu rodiny.
3. Hrdinská fáze
Je charakterizována vysokou úrovní aktivity s nízkou úrovní produktivity. Během této fáze existuje silný pocit altruismu, lidé si snaží pomáhat a mnoho členů komunity projevuje záchranné chování vyvolané adrenalinem. V důsledku toho může být narušeno reálné vnímání rizika.
U nás se v této fázi objevili lídři v červených svetrech, lidé šili roušky a rozjelo se mnoho dobrovolnických projektů, které se snažily pomoci. Ze současné perspektivy se spousta projektů a aktivit jeví jako zbytečná či chaotická, ale v prvním týdnu karantény pomáhaly lidem mít pocit, že dokážou situaci nějakým způsobem ovlivnit a alespoň trochu mít pod kontrolou.
4. Fáze líbánek
Vyznačuje se dramatickým posunem v emocích. Během líbánek je již k dispozici potřebná pomoc. Roste optimismus, že se vše rychle vrátí do normálu. Zdá se, že situace je pod kontrolou. Dobrovolníci a organizace mají k dispozici četné příležitosti k navázání a budování vztahů s postiženými lidmi a skupinami. Fáze obvykle trvá pouze několik týdnů.
5. Fáze deziluze
Fáze deziluze, ve které se teď nejspíš nacházíme, je výrazným kontrastem k předchozí fázi. Přichází rozčarování, komunity a jednotlivci si uvědomují limity pomoci a skutečné dopady krize. Optimismus se mění ve sklíčenost a dlouhodobý stres si vybírá svou daň. Nastupuje únava. Negativní reakce, jako je fyzické vyčerpání a psychické problémy, se objevují i u těch, kteří doposud krizi zvládali zdánlivě bez problémů. Narůstající rozdíl mezi potřebou a reálnou pomocí vede k pocitu opuštění. Fáze rozčarování může trvat měsíce i roky.
6. Fáze rekonstrukce
Vyznačuje se celkovým pocitem zotavení. Jednotlivci a společenství začínají přebírat zodpovědnost za přestavbu svých životů a lidé se přizpůsobují novému „normálu“. Po katastrofických událostech může fáze rekonstrukce trvat i roky.
Koncem krize to nekončí
Dobrou zprávou je, že většina lidí se z krize dokáže vzpamatovat velmi rychle a psychologické potíže u nich samy časem odezní. Neplatí to ale pro každého. Vážnějším důsledkem prožité krize může být posttraumatická stresová porucha (PTSD).
Jde o neurotickou poruchu, při které postižený člověk opakovaně prožívá nepříjemnou situaci ve svých myšlenkách a snech, pociťuje emoční otupělost nebo naopak návaly hněvu a často se také vyhýbá společnosti či podnětům, které mu traumatickou událost připomínají. Naprosto selhává snaha o začlenění traumatického zážitku mezi běžné každodenní zkušenosti. Zhruba polovina pacientů se dokáže z akutní formy PTSD během šesti měsíců zotavit, u jiných ale přejde do chronické podoby a může je trápit celá desetiletí, nebo se z ní dokonce stane celoživotní problém. V případě přetrvávající PSTD je obvykle nutná profesionální pomoc.
Překvapivým fenoménem končící krize je poprázdninový syndrom. Mnozí lidé si karanténu svým způsobem užívali. Došlo ke zpomalení, mnozí z nás měli konečně čas polevit ze zběsilého životního tempa. Měli jsme čas na sebe a své blízké, na procházky do přírody, na své koníčky. Boom zažívaly hobby shopy a e‑shopy s hudebními nástroji. Města se zpomalila a zklidnila. Navíc krize s sebou přináší i určitou míru pozitivního vzrušení, vybočení z nudného stereotypu. Náhle jsme se ocitli v situaci, kterou jsme sledovali jen v akčních filmech. Byla to forma určitého dobrodružství.
Postupné uvolňování opatření a návrat k normálu s sebou přináší stavy podobné návratům z prázdnin. Poprázdninový syndrom se může projevovat únavou, ztrátou chuti k jídlu, silnými pocity nostalgie, a v některých případech dokonce i depresí. Psychologové vysvětlují, že jednou z příčin poprázdninového syndromu je uvědomění, že naše běžná životní rutina je vlastně neuspokojivá a nudná.
