Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Život v cizích rukách

Co prožívá rukojmí? Dá se na to připravit a zvýšit šance na přežití? Do určité míry ano.

Petr Pražák

Petr Pražák

30. 3. 2015

Jedním z cílů teroristů je vyvolat v našich srdcích strach. Za poslední rok se cosi změnilo. Média jsou plná zpráv o únosech a popravách rukojmích. Najednou se z příběhů, které jsme doposud sledovali s příjemným mrazením v akčních filmech, stává něco reálného, co se nás dotýká. A mnozí si začínají klást otázky: Může se to stát i mně? Jak bych se v podobné situaci zachoval? Lze se na něco takového vůbec připravit? Jak takováto extrémní zkušenost člověka poznamená? A pomůže mi v takovém případě znalost psychologie?

Pokud jste uneseni nebo drženi jako rukojmí, jde vždy o zcela extrémní a traumatizující zkušenost. Je omezena vaše svoboda, ztrácíte kontrolu nad svým životem, jste vystaveni násilí nebo je vám jím vyhrožováno, váš život je v bezprostředním ohrožení. S únosem je často spojeno fyzické omezení a senzorická deprivace (spoutání, kápě přes hlavu), izolace, mentální krutost a ponižování, v některých případech i vymývání mozku (často společně s vynucenou spánkovou deprivací), hrozba zraněním i smrtí a sexuální zneužívání.

Situace, ve kterých se může rukojmí nacházet, mohou být velice rozdílné, stejně jako motivy únosců. Únoscem může být duševně nemocný či emociálně narušený člověk, kriminálník či terorista.

Přestože každý člověk může na podobnou zkušenost reagovat jinak, lze zažitou zkušenost rukojmích či unesených rozdělit do několika obvyklých fází. Typickou první reakcí je touha uprchnout, nekontrolovatelný třes a zmatené přemýšlení.

Pokud uvažujeme o situacích, do kterých se můžeme dostat, budeme-li se pohybovat na území Evropy, připadá v úvahu tzv. barikáda. Lidé jsou při ní zadržováni společně s únosci v budově, letadle, ve vlaku či jiném jasně identifikovaném objektu. Životy rukojmích jsou vyměňovány za splnění požadavků.

Tato situace je často vyhledávána teroristy, kteří chtějí publicitu. Rukojmí i jejich držitelé jsou pod velkým a nepřetržitým psychickým tlakem. Situace obvykle trvá v řádu hodin či dní, často v přímém přenosu televizních kamer. Její součástí bývá pokus o vyjednávání a končí obvykle dohodou o propuštění či eskalací situace ukončené zásahem taktického týmu.

Zcela jiná je situace únosu. Únosy jsou častým jevem v rizikových oblastech Jižní Ameriky, Afriky či Asie. V tomto případě je unesený přepaden, vzat na utajené místo a použit jako páka ke splnění požadavků, vydírání, získání výkupného či k propagandistickým účelům. Unesenými bývají pracovníci zahraničních firem, turisté, humanitární pracovníci, novináři. Motivy únosu, podmínky propuštění či identita únosců jsou často nejasné a zajetí v těchto případech může trvat měsíce i roky. 

Co prožívá rukojmí

Co se vlastně děje v takovém případě s psychikou uneseného či rukojmího? Přestože každý člověk může na podobnou zkušenost reagovat jinak, lze zažitou zkušenost rozdělit do několika obvyklých fází:

  • Vyděšení a panika (v prvních vteřinách či minutách)
    Situaci obvykle nelze předpovídat a je vnímána jako život ohrožující: jde o náhlou změnu, které je obtížné se rychle přizpůsobit. Typickou první reakcí je touha uprchnout, nekontrolovatelný třes a zmatené přemýšlení.
  • Popírání (první minuty až hodiny) 
    Typické myšlenky jsou: To přece nemůže být pravda! či Rychle mne zachrání! Lidé často nejsou schopni situaci zprvu vnímat jako skutečnou. Uvádí se, že část diváků, která byla vzata jako rukojmí čečenskými teroristy v moskevském divadle Na Dubrovce v roce 2002, zprvu vnímala situaci jako součást představení vojenského uměleckého souboru.
  • Napětí a úzkost (první hodiny či dny)
    Obvykle jde o extrémní nepřetržité napětí a ostražitost, kdy se lekáte každého pohybu či zvuku. Tato fáze je spojena s katastrofickým myšlením – očekáváním toho nejhoršího.
  • Vzdorování nebo podrobení se (první dny nebo týdny)
    Reakce na zajetí je u každého jiná. Někteří dokážou vnitřně odolávat všem donucovacím akcím a udržet si svou integritu a sebekontrolu, jiní nedokážou zvládnout ani relativně malý tlak.
  • Deprese a zoufalství (první týdny či měsíce)
    Ztráta svobody, nedostatek podnětů, izolace, kruté zacházení a nedostatek kontaktů s okolním světem obvykle dokáže dostat do deprese a pasivity i ty nejodolnější jedince.
  • Postupná akceptace 
    Konečné stádium adaptace, kterého nemusí dosáhout všichni unesení, je rozhodnutí získat určitou kontrolu nad svým životem a pokusit se konstruktivně využít čas a limitované zdroje, které jsou k dispozici. Typ, intenzita a doba reakce na vzetí do zajetí se dramaticky liší u každého z nás. Všechny tyto reakce jsou pochopitelné, jsme-li vystaveni extrémně neobvyklé a zátěžové situaci.

Stockholmský syndrom

Specifickou reakcí na stav rukojmích je tzv. Stockholmský syndrom. Jde o paradoxní psychologický jev, který obecně popisuje sympatie zajatců k jejich věznitelům. Je pojmenován podle události, která se stala v roce 1973. Bratři Olssonovi se pokusili vyloupit Švédskou kreditní banku ve Stockholmu a jako rukojmí zadrželi čtyři zaměstnance. Vyjednávání trvalo 130 hodin. Nikdo nebyl zraněn. Po propuštění projevovali rukojmí náklonnost vůči pachatelům a nevoli vůči policistům. Čtveřice rukojmích dokonce odmítla svědčit u soudu proti pachatelům a na veřejnosti je obhajovala. 

Naštěstí tento syndrom funguje obousměrně. Věznitel může pod vlivem situace začít cítit zájem a někdy dokonce přátelství ke svému rukojmímu. Existují případy, kdy rukojmí vědomě pracovali se Stockholmským syndromem a zajistili si tak bezpečí či dokonce propuštění.

Podle vyšetřovatelů FBI však musí být splněny určité podmínky, aby se Stockholmský syndrom rozvinul na obou stranách: únosci a rukojmí musejí být spolu poměrně dlouhou dobu a mít příležitost k vzájemnému kontaktu a interakci. Pokud je syndrom rozvinut, únosci již obvykle nepřistupují k násilí vůči rukojmím.

Jak přežít jako rukojmí

Dá se na podobnou situaci připravit? Do určité míry ano. Například součástí výcviku armád NATO je tzv. kurz SERE (zkratka anglických slov survival, evasion, resistenceextraction, tedy přežití, vyhnutí se zajetí, odolávání nátlaku a vyproštění). Kurz je povinný pro ty, kteří míří do zahraničních operací či misí OSN. Součástí výcviku je i simulace zkušenosti s únosem a pobytem v zajetí.

I když se jedná o situaci, ve které ztrácíme výraznou míru kontroly nad svými životy, můžeme tím, jak dokážeme ovládat sebe, svůj čas a do jisté míry i okolní prostředí, zvýšit svou šanci na přežití a snížit míru vlastního utrpení.

Pokud to je možné a nezhorší to vaši situaci, snažte se uklidnit i ostatní rukojmí. Rukojmí, kteří se chovají hystericky, na sebe upoutávají nežádoucí pozornost věznitelů. Ti pak mohou zareagovat násilím.

To nejdůležitější, co můžeme v podobné situaci udělat, je pokusit se dostat stresovou reakci pod kontrolu. Za nejrizikovější je obvykle považováno prvních 45 minut zajetí, protože obě strany – rukojmí i jeho únosci – jsou pod největším tlakem. To má za následek nekontrolované impulsivní jednání na obou stranách.

Čím dříve se dokážete dostat do relativního klidu, tím citlivěji budete moct reagovat na situaci, ve které se nacházíte. Pokud to je možné a nezhorší to vaši situaci, snažte se uklidnit i ostatní rukojmí. Rukojmí, kteří se chovají hystericky, na sebe upoutávají nežádoucí pozornost věznitelů. Ti pak mohou zareagovat násilím.

Existuje seznam doporučeného chování v případě, že se ocitnete v situaci rukojmích.

  • Udržujte neprovokativní postoj a dodržujte příkazy teroristů.
  • Zjevný odpor je v situaci rukojmích obvykle kontraproduktivní.
  • Je bezpečnější zachovávat klid, kontrolovat impulsivní chování a poslouchat instrukce.
  • Je třeba si uvědomit, že v úvodní kritické fázi může být i oční kontakt brán jako pokus o narušení dominance únosců.
  • Neměli byste si svým věznitelům stěžovat a měli byste se vyhýbat konfliktům s nimi.
  • Měli byste ukázat ochotu do jisté míry spolupracovat a dodržovat pravidla, která únosci stanoví.
  • Pokud vám únosce nabídne laskavost, měli byste ji přijmout. 

Rukojmí by měl podnítit vznik Stockholmského syndromu, je-li to možné. Pokuste se, aby vás vaši únosci vnímali jako lidskou bytost. Rukojmí jsou obvykle považováni za nahraditelné objekty. Je důležité, abyste jim ukázali svou lidskost, aby vás začali vnímat jako konkrétního člověka. Abyste toho dosáhli, musíte se snažit o komunikaci na nekonfliktní témata. Mluvte o své rodině nebo zájmech, vyhýbejte se však kontroverzním tématům, jako je politika či náboženství.

Snažte se vzbudit respekt tím, že všechny nepříjemnosti snášíte stoicky a s důstojností. Podle svých hodnot se spíše chovejte, než abyste o nich diskutovali. Snažte se otevřeně nevyjadřovat svoji úzkost a strach. Pokud jde o únosce z jiných kultur, všímejte si, jaké chování oceňují, a zkuste tuto informaci využít ve svůj prospěch. Mnozí muslimové jsou například ohromeni, pokud vidí Evropany či Američany na kolenou se modlit, neboť je považují za bezcenné nevěrce.

Pokuste se získat určitou míru kontroly nad okolím a prostředím. Tato strategie snižuje míru stresu tím, že zvyšujete pocit vlastní hodnoty a snižujete pocity bezmocnosti a beznaděje. Například jeden rukojmí si vždy nechal trochu jídla, a když za ním přišli únosci do cely, tak jim ho nabídl. Byl to způsob, jak transformovat stav bezmocného zajatce do role vítajícího hostitele v jeho „domově“. 

Udržujte svou mysl aktivní. Všímejte si pozorně svého okolí, zvyků svých věznitelů. Pomůže vám to také snížit strach z neznáma tím, že rozeznáte vzorce v chování a procedurách svých věznitelů. Hrajte a vymýšlejte si mentání hry – například si můžete zkusit zrekonstruovat zápletky filmů, které jste viděli, či knih, které jste četli. Pokud je to možné, vytvořte si svou denní rutinu, kterou se v rámci podmínek budete pokoušet aktivně naplňovat. Snažte se čas vyplnit také tělesným cvičením, pokud to situace jen trochu umožňuje. Pokud je znáte, používejte techniky na snížení stresu (například autogenní trénink či meditaci), které vám mohou ulevit psychicky a snížit případnou bolest.

Naděje a návrat zpět

Důležité je odpustit si případné selhání. Snažte se vyhnout sebeobviňování či sebekritice za své chování v průběhu zajetí. Jde o extrémní zkušenost, na kterou se nikdo nedokáže zcela připravit. V případě dlouhodobého zajetí je velice důležité zachovat si naději. Statisticky platí, že čím déle zajetí trvá, tím větší je naděje, že vše ve zdraví přežijete.

Svoboda téměř vždy přináší pocit radosti a úlevy. Nicméně návrat zpět do skutečného světa může být stejně obtížný jako adaptace na únos.

Viktor Frankl, zakladatel logoterapie, který přežil nacistické vyhlazovací tábory, píše, že dvě věci držely lidi při životě i navzdory hrůzám, které denně v koncentráku prožívali, a navzdory tomu, že by jistě bylo snadnější rezignovat a zemřít. První z nich byla láska, druhou naděje. Naděje na nějaký smysl, který bude zapotřebí v budoucnosti naplnit. Žádná situace nemůže být tak nelidská, aby se v ní nedal najít smysl.

Frankl dále dospěl k poznání, že přes nelidské utrpení existovali lidé, kteří si zachovali zbytky lidské důstojnosti, která je chránila a kterou jim nikdo nemohl vzít. Ten poslední kousek lidské svobody. Z tohoto poznání pak plynou jeho slavná slova, že poslední lidskou svobodou je postavit se k daným okolnostem tak či onak.

Podle statistik většina rukojmích nakonec přežije a je osvobozena. Svoboda téměř vždy přináší pocit radosti a úlevy. Nicméně návrat zpět do skutečného světa může být stejně obtížný jako adaptace na únos: mnoho propuštěných rukojmích se potýká s přechodem z izolace, smyslové deprivace a bezmoci do svobody a smyslového přetížení. Tento přechod má často za následek významné dlouhodobé problémy s přizpůsobením se normálnímu životu a vyžaduje čas a psychologickou péči.

Použité zdroje a literatura:
Suleyman Hancerli: Negotiation, Communication, and Decision Strategies Used by Hostage/Crisis Negotiators
David A. Alexander and Susan Klein: Kidnapping and hostage-taking: a review of effects, coping and resilience
Major P. J. Murphy, Captain K. M. J. Farley: Hostage survival skills for CF personnel
Minwoo Yun: Hostage Taking and Kidnapping in Terrorism: Predicting the Fate of a Hostage
Raymond Hanbury, David Romano: Adjustung your life after beeing held hostages or kidnapping
Viktor Frankl: Člověk hledá smysl

Diskuse 0