Během své praxe pozoruji na klientech různé změny. Čím dál více se mi v kanceláři objevují příslušníci mladší generace, kteří se cítí nějakým způsobem nespokojeni sami se sebou. Osobní rozvoj jim nebývá úplně cizí. Čtou knihy, chodí na kurzy, ale jak mi říkají – pořád to nestačí. Chtěli by víc, aby se cítili dobře.

Přitom cesta ke spokojenému životu nemusí být tak trnitá. Všude se píše, jak na sobě musí lidé tvrdě pracovat, aby dosáhli určitého stavu spokojenosti – a tak lidé tvrdě pracují a rozvíjí se, ale stále nejsou tak spokojení, jak by chtěli.

Dle (nejen) mého pohledu je hlavním důvodem neschopnost vžít se do činnosti a vytvořit si v životě více požitků, tedy schopnosti přítomně a hluboce se ponořit do něčeho, co v nás vyvolá pocit uvolnění a splynutí s časem.

Takové pocity (které se dají velmi těžce popsat, protože každý je vnímá trochu jinak) popisují například baletky při vystoupeních, kdy se absolutně položí do tance a přestanou prakticky vnímat okolí a čas, nebo jiní lidé, kteří ve svém životě našli uspokojení v činnosti, která je pohlcuje a hluboce naplňuje.

Deprese jako epidemie

Během posledních čtyřiceti let ve vyspělých zemích překvapivě stoupá výskyt deprese. Začíná v mnohem mladším věku a je až desetkrát rozšířenější než v roce 1960. Martin Seligman ve své knize Opravdové štěstí píše, že před čtyřiceti lety byl průměrný věk první depresivní příhody 29,5 let, zatímco dnes je to ve věku 14,5 roku.

Je to zvláštní paradox, protože typické ukazatele tělesné i duševní pohody (jako je úroveň vzdělání, kupní síla, dostupnost lékařské pomoci nebo výživa) stoupají, zatímco subjektivní ukazatele duševní pohody klesají. Jak je možné, že deprese je svým výskytem podobná epidemii?

Opravdu naplnění a šťastní můžeme být pouze tehdy, pokud dostatečně využíváme své schopnosti a dovednosti.

Důvody podle průzkumů nejsou biologické, protože se naše geny za posledních čtyřicet let nezměnily natolik, aby to zapříčinilo desetinásobný nárůst deprese. Nejsou ani ekonomické, protože kupní síla u nás (ve vyspělých zemích) je rok od roku vyšší, ani životní podmínky nejsou horší. Nižší výskyt deprese je evidovaný dokonce i u hispánců a černochů, přestože jsou jejich průměrné životní podmínky horší.

Hlavně rychle

Na jednu věc se ale celé ty roky zapomíná. S tím, jak roste naše společnost a zvyšuje se úroveň prakticky všeho okolo nás, začínáme se více spoléhat na zkratky vedoucí k potěšení: drogy, televize, alkohol, sex na jednu noc, čokoláda, sázení, divácký sport. To je pouze krátký výčet toho, co nám poskytuje rychlá potěšení. Naše životy jsou jedna velká zkratka.

Ráno si uděláte instantní kávu, chleba, který jste neupekli, si namažete máslem, které jste neutloukli, nasednete do auta a pohodlně se přesunete z bodu A do bodu B – prakticky bez námahy. Náš život z tohoto hlediska vyžaduje stále méně a méně úsilí. Nezapojujeme své silné stránky, takže chřadnou.

Jinak vám bude chutnat marmeláda, kterou jste si koupili v obchodě, a jinak taková, kterou jste si sami vyrobili – šli s dětmi do lesa, nasbírali borůvky, zapojili svůj kuchařský um a společně vychutnávali.

V tom druhém případě jste museli vynaložit poněkud více úsilí. Mohlo to být i nepohodlné, protože vás u toho štípali komáři nebo jste se půl dne hrbili, abyste nasbírali alespoň na koláč. Ale ten pocit byste za to určitě nevyměnili. V tomto případě šlo o spíše o požitek – zaujetí činností, nikoli o potěšení, a v tom je (i když se na to na první pohled nezdá) velký rozdíl.

Požitky a potěšení

Okolní svět nás prakticky denně přesvědčuje, že budeme žít šťastněji, budeme‑li mít spoustu věcí, které se nám všude nabízejí. Přitom jsou to ale právě a pouze jen chvilkové záležitosti, kterými se potěšíme, po chvilce si na ně zvykneme a náš mozek se k většině z nich stane prakticky lhostejným.

To, co nám bude generovat daleko více pocitu štěstí a radosti, jsou právě požitky, které se od potěšení liší následujícím způsobem:

• jsme silněji zaujati činností bez velkého úsilí
  
• ztrácíme vědomí vlastního já
  
• čas se pro nás zastaví
  
• dobře se soustředíme a máme jasný cíl
  
• úkol bývá náročný a vyžaduje určité naše dovednosti
  
• máme pocit kontroly nad situací
  

Silné a hluboké zaujetí činností je to, co nám přispívá k osobnímu rozvoji, zatímco chvilkové potěšení (chuť dobrého jídla, vůně květiny, masáž nebo film) nám patrně nevytváří nic pro naši budoucnost právě z toho důvodu, že tolik nezapojujeme naše schopnosti a pouze spotřebováváme, nijak zvlášť nerosteme. To je důvod, proč nás většina věcí přestane brzy bavit: nic nám kromě chvilkového potěšení nepřinesou.

Opravdu naplnění a šťastní můžeme být pouze tehdy, pokud dostatečně využíváme své schopnosti a dovednosti. Paradoxem je, že když je využíváme, musíme vyjít více ze své komfortní zóny a v některých momentech nezažíváme zcela euforické pocity naplnění. Když však úkol dokončíme, víme, že jsme udělali něco skvělého, díky čemu se cítíme dobře a vnímáme, že nás to zase posunulo o kus dál.

Krok z komfortní zóny

Může být pro nás poněkud záhadou, proč dáváme častěji přednost potěšením před požitkem, které poskytuje tolik výhod. Faktem zůstává, že pohodlnost a touha zažít potěšení hned bez námahy a trpělivosti je pravděpodobně ta zrádná past, do které někdy tak rádi padáme.

A nikdo neříká, že je to špatně – občas potřebujeme jen sedět a koukat na seriál, protože nás to baví a máme pocit odpočinku. Neuškodí však mít na paměti, že nejvíce dlouhodobých pocitů štěstí bude pramenit z toho, že budeme skutečně využívat to, kde uplatňujeme své silné stránky.

Podle Martina Seligmana soustředění na požitek rozptyluje soustředěnost na sebe, a čím více se člověku dostává hlubokého zaujetí, které požitky produkují, tím méně je depresivní. Potěšení docílíme snadno – je sice silným zdrojem motivace, nevyvolává ale změnu. Naproti tomu cesta k samotným požitkům bývá složitá. Rozhodnutí rozpoznat a rozvíjet své silné stránky slouží tedy jako skvělá prevence proti depresi.