Vztek, strach, smutek, radost. Zdálo by se, že tyto základní lidské emoce umí prožívat snad každý člověk. Emoce však tvoří u mnohých lidí komplikovanou či málo poznanou oblast – některé z nich prožívají málo nebo je vůbec prožívat neumějí.

V prožívání emocí hraje významnou roli naše dětství a přístup rodičů k našim emočním projevům, když jsme byli malí. A také to, jak ke svým vlastním emocím přistupovali ostatní členové rodiny a jak se stavěli k projevům emocí u druhých.

• Jak to bylo ve vaší vlastní rodině?
• Prožívali jste běžně vy i vaši rodiče uvolněně vztek, smutek, radost i strach?
• Nebo bylo některých emocí naopak přespříliš a jiné byly považovány za slabost?
• Mohli jste před svými rodiči a sourozenci prožívat uvolněně všechny své emoce, aniž byste se cítili nepřijatí či odmítaní?

Potlačený vztek

Kdykoli jsem jako dítě projevila vůči matce vztek, začala jsem se cítit vinná, vypravuje mi Jana. Když jsem vůči ní projevila naštvání, rozplakala se a dala mi najevo, jak jí ubližuju. Teď, když jsem dospělá, kdykoli začínám mít chuť cítit se naštvaná vůči partnerovi a bránit zdravě své hranice, přepadne mě pocit viny a zastaví mě.

Moje hlava ví, že mám na vztek nárok, ale místo toho se začnu cítit provinilá, příliš náročná. Hlava začne analyzovat, jestli udělal opravdu něco tak zlého, a tak se raději začnu chovat mile. Místo zdravého vzteku mě přepadne smutek a někdy i pocit ublíženosti. Cítím se bezmocná uhájit svá práva, protože jsem v pasti.

• Když vztek neprojevím, nebráním své hranice a dějí se mi nespravedlnosti.
• Když vztek projevím, propadnu pocitu viny, že jsem nespravedlivá já.

Jsem vlastně něčím podobná své matce: umím jen brečet nebo se cítit ublíženě. Mám pocit, stejně jako ona, že se jen snažím a stejně se mi dějí nespravedlnosti. A to jsem se tak bránila tomu být v životě jako ona – protože jsem přesně tyto její reakce jako dítě nesnášela.

Jana jako malá zažívala manipulaci od své maminky, která v ní jako v dítěti vyvolávala pocity viny, když se chtěla zlobit. Naopak smutek byl doma žádoucí, maminka ho v hádkách projevovala opakovaně, a když byla smutná Jana, maminka ji uměla utěšit. Ale vztek byl v rodině opakovaně nepřijímán.

Dcera byla přijatelná jen jako „hodná holka“, otec byl při projevu vzteku zase až příliš cholerický až agresivní. Jana si tedy nemohla zapsat vztek jako něco žádoucího, kdy člověk zažívá pocit hájení vlastní hodnoty a hranice.

Nepoznala vztek jako pozitivní energii, kdy člověk dostane odvahu bránit sám sebe a cítit svá práva a poté oslavuje své vítězství. Vztek byl u ní v dětství jen na překážku, tak ho potlačila a ve chvíli, kdy ho měla cítit, přišel smutek. Ten se stal takovou náhradní emocí za vztek.

Zástupné projevy emocí

Zase jsem začala cítit na partnera vztek, líčí Klára. Tepala jsem ho za každou blbost, přišlo mi, že snad všechno dělá špatně a že se s ním nedá vydržet. V takové chvíli hodně myslím na rozchod. Bojím se, že jsem si vybrala špatně a že mi mezitím uniká možnost mít lepšího partnera.

„A máte ve vztahu často vztek i na sebe?“ ptám se klientky. Ne, přijde mi, že tam dělá všechno špatně on. Mám chuť mu všechno vyčítat a taky to dělám. Když mě přejde vlna vzteku, začnu mít strach, že se mnou nikdo nevydrží.

Připadám si nesnesitelná a začnu mít strach, že mě partner opustí. Už se mi to stalo vícekrát. Když mě opustil předchozí partner, měla jsem pocit, že jsem všechno zkazila. Když jsem ale ve vztahu, jsem plná zloby. Možná mám ale jen strach, že je to navždy a že jsem v pasti vztahu…

• Lidé, kteří projevují vztek často a přehnaně, mohou mít vnitřně spíš strach.
• Když projevují často a přehnaně smutek, možná na vás neumějí jen být naštvaní.
• Dítě, které se přehnaně vzteká, možná cítí smutek, ale vztek mu jde projevit lépe a snadněji.

Emoce jsou jako lektvary, které se někdy namíchají v nesprávném množství, nebo tam chybí nějaká ingredience. Základním cílem terapie je přijmout sebe sama. V překladu to vlastně znamená, jsem v pořádku za všech okolností a každá moje emoce i pocit či potřeba mají v mém životě místo.

Emoce nejsou špatné

Pokud někdo z mých klientů potlačuje své emoce a příliš používá „hlavu“, může mít problém s rozhodováním. Přílišnou analýzou a vnitřní argumentací ztratilo mnoho lidí kontakt se svými vnitřními pocity a chybí jim tak kompas. Nevědí, kudy se mají vydat a zpochybňují všechna svá rozhodnutí.

Společnou práci tak často začínáme tím, že odřezáváme ale od pocitů. Klient třeba řekne: „Má současná práce mě nebaví, ale asi je to tím, že jsem líný. Naši vždycky říkali, že nikde nevydržím…“ V takovém případě klienta žádám, aby mi sděloval své pocity a vynechal prozatím ale.

Společně se snažíme oprostit pocity od jakéhokoli hodnocení, protože právě negativní hodnocení vlastních emocí je základním nerespektem k sobě a v důsledku vede ke stále nižšímu sebevědomí.

Oprostíme‑li věty plné pocitů či emocí od hodnocení, vznikne nám často zajímavý obrázek našeho současného života – ve vztahu se cítím pod tlakem, moje dítě mě často štve, jsem unavený, práce mě nudí…

Pokud je pro vás těžké se od hodnocení oprostit a tlačí na vás argument, jak máte vědět, že je váš pocit či emoce oprávněná nebo spravedlivá či správná, pomozte si formulkou: Třeba můj pocit není úplně správný, ale teď ho tak cítím. Teď v této chvíli je pravý a správný.

Nepospíchejte s tím své pocity analyzovat a dělat z nich rychlé závěry. To, že cítíte v práci nudu, neznamená, že ji máte zítra opouštět. V této chvíli pouze trénujte citlivost ke svým emocím a pocitům.

Čím více budete svým pocitům a emocím rozumět a respektovat je, tím více se budete dobře rozhodovat. Čím více budete vnímat své emoce a respektovat jejich projev, tím více se budete přijímat a vaše sebevědomí poroste. Sebe‑vědomí znamená, že se dobře znáte. Znáte své emoce, pocity, myšlenky. Rozumíte jim a umíte se jimi řídit.