Nemusíte žít ve vleku černých scénářů. Naučte se Robinsonovu metodu změny myšlení.
Nedávno jsem si při sjezdu singletrail trati na kole zlomila pažní kost. Je to moje první zlomenina v životě (pokud tedy nepočítám ty psychické). V následujících dnech mě překvapilo množství reakcí veřejnosti na adresu mé levé paže. Přimělo mne to k zamyšlení, kde je rozdíl mezi soucítěním, empatií a vměšováním. Proč máme potřebu druhé hodnotit, poučovat, komentovat, udílet nevyžádané rady?
Ve chvíli, kdy jsem sebou praštila na šotolinové cestě a zařvala bolestí, mi došlo, že to rameno je minimálně vykloubené. Nahodit je zpátky a dojet těch pár kilometrů k cestě, kam pro mne mohl někdo přijet, se obešlo bez soucitu. Zde nebylo pro soucítění místo. Pud sebezáchovy spustil reakci: ani nevím, jak jsem se z lesa k silnici těch pár kilometrů dostala.
Měla jsem před očima mžitky, v hlavě černo. Dojeli mne dva cyklisté, zhodnotili věcně, že to bude chtít okamžitý převoz do úrazovky a ledový obklad. Ten soucitnější z nich navrhl z vlastní zkušenosti ihned aspoň obklad mrkve s hráškem z mrazáku, mám-li. Zavolala jsem si rodinné posily s velkým vozem a vyrazili jsme na pohotovost.
Můj manžel projevil v této chvíli nečekaně velkou dávku empatie. Pomohl mi najít kartičku pojišťovny (zdravá jako řípa jsem ji léta nepotřebovala) a přes několikery železniční koleje zpomalil na 40 km/h, když viděl, že při sebemenším otřesu trpím jako zvíře.
Asi si dokázal z mé neverbální a pak už i verbální komunikace přestavit, jak strašně mě bolí každý hrbol, každá levotočivá zatáčka. Za těch společných třicet let jsme toho už taky zažili dost, empatie byla zcela na místě. Myslím, že dr. Plzák kdysi prohlásil, že manželská láska funguje na principu 3S: Stesk, Soucit a Starostlivost. Je to přesně tak.
Při příjezdu na pohotovost jsem musela empatii projevit JÁ. Lékařka měla službu do 20:00 a my přijeli za deset minut osm. Chápala jsem svými zbytky rozumu (tedy kognitivní empatie), že už se asi vidí doma, ale moje bolest toužila aspoň po jakékoli úlevě, injekci, po informaci, že to bude v pořádku.
Nebylo. Naštvaná lékařka prohlásila, že už nejsem nejmladší, kost pažní je zlomená, pravděpodobně už nikdy nebude plně funkční a musí se do šesti hodin operovat. Spádově patříme do Vojenské nemocnice, kam nás tímto odesílá. Tečka. Zafixovali mne do jakéhosi kokonu a nazdar! Stihli jsme to do 20:00.
Začala jsem soucítit sama se sebou. Kromě bolesti fyzické se začaly hlásit pocity. Pocity přicházejí po citu. Pořád něco cítíme, ne vždy ovšem vědomě dokážeme rozpoznat, co. Já jsem byla soucitná teď.
Soucit se sebou je rozšířením soucitu na sebe sama ve chvílích, kdy zažíváme nějaké trápení, bolest, selhání nebo si uvědomujeme nějaký svůj nedostatek. Sestává ze tří hlavních složek:
Ve Vojenské nemocnici pan doktor (odpočatý a dobře naladěný, neboť mu služba teprve začínala) znovu ruku zrentgenoval a rozšafně prohlásil, že jsem mladá, zdravá s pevnou kostrou a že to sroste i bez operace. Hle, jak subjektivně může být vnímaná blížící se padesátka.
Někteří odvážlivci přihodili komentáře a doporučení, co že mi tím tělo jasně dává najevo. Abych zpomalila, že jsem si toho na ramena naložila příliš...
Rozradostněna, že nemusím na operační sál a vůbec zůstat v ponuré nemocnici, jsem ihned začala obvolávat své klienty, kadeřnici i kolegy, abych je informovala o tom, že v nejbližších dnech budu fungovat zatím jen online. Takže koučování přesuneme na skype, semináře na září a vlasy na ramena.
Byla to právě empatie, která mi velela k zodpovědnosti, aby na mne zítra zbytečně nečekalo x lidí. Tedy schopnost nacítit, jak by mi bylo na jejich místě (po absolvování dlouhé cesty), kdyby mou kancelář našli zamčenou, bez vysvětlení.
Pokud si myslíte, že zkouška tímto skočila, mýlíte se. Druhý den, přestože jsem status „černé ruky“ neventilovala na facebooku ani jiné sociální síti (svůj zdravotní stav vnímám jako privátní záležitost), se zpráva začala kupodivu rychle šířit. A tak jsem procvičovala emoční inteligenci a psychickou odolnost reakcemi na mnohé (nevyžádané) rady.
Proč jezdím na kole singletraily, když na to nemám, proč jezdím na kole vůbec? Proč nemám zodpovědnost k rodině, kterou živím? Vměšování dalších lidí nebralo konce. No pravda, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Ti důvěrnější zmínili můj pád z koně před pár lety (natržený meniskus). Kde se v lidech bere stálá potřeba hodnotit a komentovat životy druhých? Znají vždy jen malou část situace, ovšem hned mají jasno a už vynášejí své soudy a obecné „pravdy“.
Někteří odvážlivci přihodili komentáře a doporučení, co že mi tím tělo jasně dává najevo. Abych zpomalila, že jsem si toho na ramena naložila příliš, že už nemohu unésti tu tíhu, kterou léta zvládám, ať „nedělám ramena“ a podobně.
Nic proti psychosomatice, na seminářích emoční inteligence sama na somatizaci neřešených emocí poukazuji, ale vzpomněla jsem si na jeden článek dr. Hnízdila. Psal v něm, že mu při běžkování praskl kolenní vaz.
V psychosomatice znamenají kolena pokoru – buď je jí nedostatek, nebo přebytek. A že si to vzal k srdci a druhý den se dal pokorně odvézt do nemocnice ve Vrchlabí, kde se svěřil do rukou ortopeda, protože je potřeba řešit akutní tělesný problém, a ne se právě v té chvíli šťourat v pocitech z dětství, zda má pokory dost nebo málo. Má ve velké úctě urgentní medicínu.
To mi bylo velmi sympatické. Ani já v té chvíli nepotřebovala řešit, co mi tělo nemocí říká, potřebovala jsem jen znehybnit zlomenou kost, aby dobře srostla. Nic víc.
Na většině svých workshopů klienty vedu k praktickému využití empatie, zmírnění soucitu na únosnou míru (zde vznikají naše časté energetické ztráty: rozplakali bychom se pomalu nad každým bezdomovcem) a schopnosti pozitivně přemýšlet. Tedy podívat se na situaci realisticky, ale z jiného úhlu pohledu.
Nejde o útěk před emocemi, které bychom prožívat nechtěli, ale o vědomou seberegulaci a kultivované vyjadřování svého prožívání.
Velmi dobře k tomu slouží nástroj zvaný Robinsonova metoda změny myšlení. Vychází z reálné situace a vždy hledá ještě několik jiných možností, jak se na situaci podívat z jiného úhlu. Metoda čerpá z příběhu Robinsona Crusoe.
Pozor ale, je potřeba si emoci vědomě prožít a až pak hledat úhel pohledu, který umožní využít situaci k růstu. Nejdříve projít procesem truchlení, dovolit si prožít bolest, žal, smutek, zoufalství, a pak teprve hledat, co vás ta situace učí. Nejde o útěk před emocemi, které bychom prožívat nechtěli, jde o vědomou seberegulaci a kultivované vyjadřování svého prožívání.
Prakticky v životě naší doby a v mém konkrétním případě by Robinsonova metoda vypadala asi takto:
Zaměříte-li se jen na jednu stranu, vidíte svět černě nebo přes růžové brýle. Svět a život je však pestrobarevný. I šedá má minimálně 50 odstínů. Je dobré vidět různé úhly situace a vybrat si ten, který s vámi souzní. Který ve vás vzbudí emoce, pomáhající v růstu. Může to být i vztek či strach.
Mysl zpočátku vždy nabízí spíše negativní varianty, pochybnosti. To proto, aby nás upozornila na nebezpečí, aby nás chránila. Ostatně toto je i její funkce. Mysl chce být vlastně jen užitečná, říká mi můj kolega, lektor Martin Švihla. A my jí na ten její „černý krizový scénář“ nemusíme vždycky naletět. Můžeme hledat svůj vlastní úhel pohledu, svůj pocit, jinou myšlenku, než nám mysl nabídla. Stoupnout si „do bot“ na druhé straně je ta vědomá práce, vystoupení z komfortní zóny zvyku. Objevování nového.
Moje babička říkávala: „Kdo se bojí, sere v síni.“ Nechci tím naznačit, že jakmile se uzdravím, naskočím na Singletrail trať III. Na kolo však sednu zas a znovu. Budu stále dělat zajímavé věci, nevzdám se aktivit, které mě těší, baví, živí, kvůli tomu, že bych se zas mohla zranit. Nebudu měnit svůj životní styl, protože se někomu jinému může zdát PŘÍLIŠ rozevlátý, hektický. To je vměšování.
Využívejte celý web.
PředplatnéExistuje krásné asijského přísloví: Kdo se vydá na lov tygra, musí počítat s tím, že na tygra narazí. Já chci ještě zažívat ten vzrušující lov. A vlastně jen díky tomuto zranění jsem konečně napsala článek, který redakci Psychologie.cz už několik měsíců slibuji.
P. S.: S Michalem Mynářem pro vás začínáme psát knihu o pozitivní inteligenci a pozitivním postoji v Čechách. Máte se na co těšit.
Touto jednoduchou metodou se můžete podívat na jakýkoli (z vašeho pohledu) problém, na jakoukoli životní situaci. Ať už je to ztráta zaměstnání, rozchod s partnerem, nemoc dítěte nebo nedostatek peněz. Je vždy jen na vás, zda budete obětí okolností, nebo tvůrci svého života.
...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.
Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.
Co nám brání jít do konfliktu? Nevěříme vzájemnému vztahu, nevěříme ani sami sobě.
9 min
Psycholog Dalibor Špok představuje svoji oblíbenou relaxační techniku.
32 min
Většinou píšu tak, abych vás povzbudil, inspiroval. Dnes vás chci zneklidnit.
65 min
Kdybych měl svým dětem předat jen tři životní zkušenosti, byly by to tyto.
12 min