Nedávno jsem si při sjezdu singletrail trati na kole zlomila pažní kost. Je to moje první zlomenina v životě (pokud tedy nepočítám ty psychické). V následujících dnech mě překvapilo množství reakcí veřejnosti na adresu mé levé paže. Přimělo mne to k zamyšlení, kde je rozdíl mezi soucítěním, empatií a vměšováním. Proč máme potřebu druhé hodnotit, poučovat, komentovat, udílet nevyžádané rady?

Ve chvíli, kdy jsem sebou praštila na šotolinové cestě a zařvala bolestí, mi došlo, že to rameno je minimálně vykloubené. Nahodit je zpátky a dojet těch pár kilometrů k cestě, kam pro mne mohl někdo přijet, se obešlo bez soucitu. Zde nebylo pro soucítění místo. Pud sebezáchovy spustil reakci: ani nevím, jak jsem se z lesa k silnici těch pár kilometrů dostala.

Měla jsem před očima mžitky, v hlavě černo. Dojeli mne dva cyklisté, zhodnotili věcně, že to bude chtít okamžitý převoz do úrazovky a ledový obklad. Ten soucitnější z nich navrhl z vlastní zkušenosti ihned aspoň obklad mrkve s hráškem z mrazáku, mám‑li. Zavolala jsem si rodinné posily s velkým vozem a vyrazili jsme na pohotovost.

Empatie v akci

Můj manžel projevil v této chvíli nečekaně velkou dávku empatie. Pomohl mi najít kartičku pojišťovny (zdravá jako řípa jsem ji léta nepotřebovala) a přes několikery železniční koleje zpomalil na 40 km/h, když viděl, že při sebemenším otřesu trpím jako zvíře.

Asi si dokázal z mé neverbální a pak už i verbální komunikace přestavit, jak strašně mě bolí každý hrbol, každá levotočivá zatáčka. Za těch společných třicet let jsme toho už taky zažili dost, empatie byla zcela na místě. Myslím, že dr. Plzák kdysi prohlásil, že manželská láska funguje na principu 3S: Stesk, Soucit a Starostlivost. Je to přesně tak.

• Empatii lze dělit na afektivní (citovou, emoční) a kognitivní (rozumovou). Empatie ve vnímání cizí a vlastní bolesti je soustředěna do jiné části mozku, empatie s druhým tedy není vrozenou senzorickou záležitostí.
  

Při příjezdu na pohotovost jsem musela empatii projevit JÁ. Lékařka měla službu do 20:00 a my přijeli za deset minut osm. Chápala jsem svými zbytky rozumu (tedy kognitivní empatie), že už se asi vidí doma, ale moje bolest toužila aspoň po jakékoli úlevě, injekci, po informaci, že to bude v pořádku.

Nebylo. Naštvaná lékařka prohlásila, že už nejsem nejmladší, kost pažní je zlomená, pravděpodobně už nikdy nebude plně funkční a musí se do šesti hodin operovat. Spádově patříme do Vojenské nemocnice, kam nás tímto odesílá. Tečka. Zafixovali mne do jakéhosi kokonu a nazdar! Stihli jsme to do 20:00.

29. ledna 2025

Od konfliktu k porozumění

Michal Petr

Začala jsem soucítit sama se sebou. Kromě bolesti fyzické se začaly hlásit pocity. Pocity přicházejí po citu. Pořád něco cítíme, ne vždy ovšem vědomě dokážeme rozpoznat, co. Já jsem byla soucitná teď.

Vím, jak ti je

Soucit se sebou je rozšířením soucitu na sebe sama ve chvílích, kdy zažíváme nějaké trápení, bolest, selhání nebo si uvědomujeme nějaký svůj nedostatek. Sestává ze tří hlavních složek:

1. Laskavost k sobě. Soucítit se sebou znamená být k sobě vřelý a laskavý i ve chvílích, kdy se setkáváme s nějakou bolestí nebo s vlastními nedostatky. Takový postoj je opakem ignorování nebo zraňování se přehnanou sebekritikou.
   
2. Lidská sounáležitost. Soucítění se sebou zahrnuje také pochopení, že trápení a osobní neúspěchy, bolest či emoce patří k obecné lidské zkušenosti, kterou sdílíme všichni.
   
3. Všímavost. Soucit se sebou vyžaduje dále schopnost zaujímat vyvážený postoj k vlastním emocím, takže pocity nejsou ani potlačovány, ani zveličovány. Všímavost zaznamenává myšlenky a emoce se zájmem a otevřeností. Je to receptivní, akceptující stav mysli, díky němuž pozorujeme vlastní myšlenky a pocity takové, jaké jsou, beze snahy je potlačit nebo se jim vyhnout.
   

Ve Vojenské nemocnici pan doktor (odpočatý a dobře naladěný, neboť mu služba teprve začínala) znovu ruku zrentgenoval a rozšafně prohlásil, že jsem mladá, zdravá s pevnou kostrou a že to sroste i bez operace. Hle, jak subjektivně může být vnímaná blížící se padesátka.

Někteří odvážlivci přihodili komentáře a doporučení, co že mi tím tělo jasně dává najevo. Abych zpomalila, že jsem si toho na ramena naložila příliš…

Rozradostněna, že nemusím na operační sál a vůbec zůstat v ponuré nemocnici, jsem ihned začala obvolávat své klienty, kadeřnici i kolegy, abych je informovala o tom, že v nejbližších dnech budu fungovat zatím jen online. Takže koučování přesuneme na skype, semináře na září a vlasy na ramena.

Byla to právě empatie, která mi velela k zodpovědnosti, aby na mne zítra zbytečně nečekalo x lidí. Tedy schopnost nacítit, jak by mi bylo na jejich místě (po absolvování dlouhé cesty), kdyby mou kancelář našli zamčenou, bez vysvětlení.

Darujte předplatné

Koupit

• Empatie neboli vcítění spočívá v porozumění emocím a motivům druhého člověka – znamená to umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky. Jde o schopnost pochopit, jak a proč člověk jednal tak, jak jednal, jaké z toho má pocity a jaký má na kterou věc názor.
  
• Do člověka se můžeme vcítit jen na krátkou dobu. Pokud ho neznáme a není pravděpodobné, že se s ním opět setkáme, pak si všímáme především jeho aktuálního chování a reakcí.
  
• Pro empatii můžeme mít zvláštní nadání, nebo se ji naučíme používat. Všeobecně však platí, že se nedokážeme neustále soustředit na pocity druhých: nejen že je to nad lidské síly, ale navíc bychom takto mohli ztratit vlastní pocity a nemusel by se najít nikdo, kdo by dokázal pochopit nás.
  

Kde končí soucit

Pokud si myslíte, že zkouška tímto skočila, mýlíte se. Druhý den, přestože jsem status „černé ruky“ neventilovala na facebooku ani jiné sociální síti (svůj zdravotní stav vnímám jako privátní záležitost), se zpráva začala kupodivu rychle šířit. A tak jsem procvičovala emoční inteligenci a psychickou odolnost reakcemi na mnohé (nevyžádané) rady.

Proč jezdím na kole singletraily, když na to nemám, proč jezdím na kole vůbec? Proč nemám zodpovědnost k rodině, kterou živím? Vměšování dalších lidí nebralo konce. No pravda, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Ti důvěrnější zmínili můj pád z koně před pár lety (natržený meniskus). Kde se v lidech bere stálá potřeba hodnotit a komentovat životy druhých? Znají vždy jen malou část situace, ovšem hned mají jasno a už vynášejí své soudy a obecné „pravdy“.

Někteří odvážlivci přihodili komentáře a doporučení, co že mi tím tělo jasně dává najevo. Abych zpomalila, že jsem si toho na ramena naložila příliš, že už nemohu unésti tu tíhu, kterou léta zvládám, ať „nedělám ramena“ a podobně.

Nic proti psychosomatice, na seminářích emoční inteligence sama na somatizaci neřešených emocí poukazuji, ale vzpomněla jsem si na jeden článek dr. Hnízdila. Psal v něm, že mu při běžkování praskl kolenní vaz.

V psychosomatice znamenají kolena pokoru – buď je jí nedostatek, nebo přebytek. A že si to vzal k srdci a druhý den se dal pokorně odvézt do nemocnice ve Vrchlabí, kde se svěřil do rukou ortopeda, protože je potřeba řešit akutní tělesný problém, a ne se právě v té chvíli šťourat v pocitech z dětství, zda má pokory dost nebo málo. Má ve velké úctě urgentní medicínu.

To mi bylo velmi sympatické. Ani já v té chvíli nepotřebovala řešit, co mi tělo nemocí říká, potřebovala jsem jen znehybnit zlomenou kost, aby dobře srostla. Nic víc.

Prožít a změnit

Na většině svých workshopů klienty vedu k praktickému využití empatie, zmírnění soucitu na únosnou míru (zde vznikají naše časté energetické ztráty: rozplakali bychom se pomalu nad každým bezdomovcem) a schopnosti pozitivně přemýšlet. Tedy podívat se na situaci realisticky, ale z jiného úhlu pohledu.

Nejde o útěk před emocemi, které bychom prožívat nechtěli, ale o vědomou seberegulaci a kultivované vyjadřování svého prožívání.

Velmi dobře k tomu slouží nástroj zvaný Robinsonova metoda změny myšlení. Vychází z reálné situace a vždy hledá ještě několik jiných možností, jak se na situaci podívat z jiného úhlu. Metoda čerpá z příběhu Robinsona Crusoe.

• První tvrzení je zdánlivě kruté: „Všichni kromě mne se utopili.“ Než si začne Robinson házet mašli, z jiného úhlu pohledu může vidět: „Já jsem přežil. Jsem tu, živý, zdravý, mám hlavu, ruce a nohy.“
  
• Druhé tvrzení: „Nemám žádné oblečení!“ Jiný úhel pohledu: „Tady je ani nepotřebuji, naštěstí jsem ztroskotal na velmi teplém místě.“
  
• Další fakt: „Nemám žádné přístřeší.“ Varianta: „Mohu si nějaké najít, postavit a ještě se u toho něco přiučit.“
  
• „Nemám žádné jídlo.“ – „Budu si muset nějaké obstarat.“
  
• „Jsem tu úplně sám.“ – „No konečně.“
  
• „Přišel jsem o veškerý majetek.“ – „Tady nemám peníze za co utratit. Moje bohatství jsou moje zkušenosti.“
  

Pozor ale, je potřeba si emoci vědomě prožít a až pak hledat úhel pohledu, který umožní využít situaci k růstu. Nejdříve projít procesem truchlení, dovolit si prožít bolest, žal, smutek, zoufalství, a pak teprve hledat, co vás ta situace učí. Nejde o útěk před emocemi, které bychom prožívat nechtěli, jde o vědomou seberegulaci a kultivované vyjadřování svého prožívání.

Prakticky v životě naší doby a v mém konkrétním případě by Robinsonova metoda vypadala asi takto:

• Zlomila jsem si ruku. x Naštěstí to není zlomená páteř.
  
• Je to levá ruka. x Jsem pravák a uvidím, co jednoruč zvládnu.
  
• Omdlela jsem bolestí. x Syn a manžel mi poskytl perfektní první pomoc.
  
• Museli mi rozstříhat podprsenku. x Pro manžela vítané zpestření, vždy jen rozepínal.
  
• Měsíce nebudu moci jezdit na kole. x Začnu zase běhat.
  
• Musím pár dní být v klidu na lůžku. x Konečně si přečtu knížky, které mám koupené.
  
• Teď budu týden doma. x Mohu se víc věnovat dceři, užijeme si zahradu.
  
• Nemohu do kanceláře za klienty. x Dočasně souhlasili s koučinkem přes skype.
  
• Musela jsem posunout dva semináře. x Nikdo z klientů se neodhlásil, pochopili to.
  
• Nemohu dělat žádné domácí práce. x Máme skvělou paní na úklid.
  
• Možná to bude mít trvalé následky. x Jsem dobře pojištěná.
  
• Nezvládnu řízení auta. x Využiju MHD, auto s řidičem, manžel mne zaveze.
  
• Neukrojím si chleba. x Koupím si krájený nebo přestanu jíst pečivo.
  
• Lidi se vměšují do mého života. x Mám podněty pro tento článek, nemusím reagovat.
  
• Nemohu plnohodnotně fungovat doma. x Rodina se zachovala skvěle a podporuje mě.
  

Zaměříte‑li se jen na jednu stranu, vidíte svět černě nebo přes růžové brýle. Svět a život je však pestrobarevný. I šedá má minimálně 50 odstínů. Je dobré vidět různé úhly situace a vybrat si ten, který s vámi souzní. Který ve vás vzbudí emoce, pomáhající v růstu. Může to být i vztek či strach.

Mysl zpočátku vždy nabízí spíše negativní varianty, pochybnosti. To proto, aby nás upozornila na nebezpečí, aby nás chránila. Ostatně toto je i její funkce. Mysl chce být vlastně jen užitečná, říká mi můj kolega, lektor Martin Švihla. A my jí na ten její „černý krizový scénář“ nemusíme vždycky naletět. Můžeme hledat svůj vlastní úhel pohledu, svůj pocit, jinou myšlenku, než nám mysl nabídla. Stoupnout si „do bot“ na druhé straně je ta vědomá práce, vystoupení z komfortní zóny zvyku. Objevování nového.

Moje babička říkávala: „Kdo se bojí, sere v síni.“ Nechci tím naznačit, že jakmile se uzdravím, naskočím na Singletrail trať III. Na kolo však sednu zas a znovu. Budu stále dělat zajímavé věci, nevzdám se aktivit, které mě těší, baví, živí, kvůli tomu, že bych se zas mohla zranit. Nebudu měnit svůj životní styl, protože se někomu jinému může zdát PŘÍLIŠ rozevlátý, hektický. To je vměšování.

Existuje krásné asijského přísloví: Kdo se vydá na lov tygra, musí počítat s tím, že na tygra narazí. Já chci ještě zažívat ten vzrušující lov. A vlastně jen díky tomuto zranění jsem konečně napsala článek, který redakci Psychologie.cz už několik měsíců slibuji.

P. S.: S Michalem Mynářem pro vás začínáme psát knihu o pozitivní inteligenci a pozitivním postoji v Čechách. Máte se na co těšit.