V našich rozhodnutích mnohdy pracujeme s předpokladem, že máme na všechno dost času. Počítáme s tím, že to hezké na nás teprve čeká a určitě to přijde. Teď si musíme oddřít to těžké: práci, nutné povinnosti. Život, který nás až tak nebaví, ale nemáme odvahu, možná ani čas, peníze, vhodné zázemí… abychom žili jinak. Trávíme čas s lidmi, se kterými nám úplně dobře není. Své sny a přání odkládáme na neurčito – není na to vhodná doba. Otázka ale je: Kdy ten vhodný čas přijde? A co když nám zkříží plány například vážná nemoc?

Měla jsem všechno tak pěkně naplánované, vypráví Iva. Teď to ještě vydržím, budu naplno pracovat a pak si začnu užívat. Jenže ta hnusná nemoc všechno změnila. Vůbec netuším, jestli ještě někdy pojedu na běžkách! V posledních letech jsem se na ně dostala jen párkrát. Prostě nebyl čas, vždy přišlo něco naléhavého, tak jsem to prostě odložila. Teď už ale nemám kam odkládat.

Nejsem workoholik, jen mě to prostě nějak strhlo. Všichni kolegové včetně vedoucího zůstávali přesčas. Pracovat do večera bylo samozřejmostí. Přece jsem nemohla odejít ve tři nebo si vzít dovolenou… ale asi jsem měla. Už to stejně nevrátím, ale mrzí mě, kolik věcí mi uteklo. Teď to vidím a je mi do pláče ze všeho, co bude. Kolik let jsem promarnila blbou prací.

V té chvíli mi samozřejmě blbá nepřišla – protože jsem myslela, že mě to krásné ještě čeká. Koníčky, rodina, děti, čas na svoje rodiče. To všechno mělo přijít. Kdo ví, jak to bude teď. Promarnila jsem to v tabulkách a reportech. Chápete to?

Věřím, že chápete – mnoho z nás žije podobně. Ivě vstoupila do života vážná nemoc. V následujících měsících jí ubude hodně energie. Fyzické síly ji budou postupně opouštět a tělo zrazovat. To tělo, na které neměla čas. Které nutila, aby prostě fungovalo, protože to potřebovala. Odbyté obědy, rychlé snídaně, hlavně hodně kávy. Iva svoji situaci vnímá jako trest. Jako odplatu za všechen promrhaný čas, který nevěnovala tomu, čemu ve skutečnosti chtěla.

Iva ví, že se z této nemoci již nedostane. Nezemře za pár týdnů ani měsíců. Možná za pár let – dřív, než si plánovala. Její život se ale značně promění. Mnoho zážitků a dobrodružství, na které se těšila, se nikdy nestane. Její plány do budoucna se zhroutily během několika sekund, když lékař vyřkl diagnózu: amyotrofická laterální skleróza.

Na čem záleží

Osud (dovolím si používat tento pojem, ale nahraďte jej za cokoliv, v co vy sami věříte) se většinou neptá, jestli je pro nás vhodný čas, aby přišel se změnou plánu. Prostě se to tak stane. A v mnoha situacích přijdou výčitky. Kdybych to věděla, tak bych už dávno s prací skončila. Kdybych jen tušil, žil bych úplně jinak. Neztrácel bych čas takovými hloupostmi.

Příběh Ivy je těžký. Když jej čteme, povětšinou cítíme soucit, možná i vděčnost, že v našem životě se taková diagnóza prozatím neobjevila. Někdo zauvažuje i nad tím, jaký život vlastně žije sám. Zda je naplněný věcmi, které jsou opravdu důležité. Zda má dostatek času na důležité lidi okolo sebe, zda se třeba příliš nevěnuje práci nebo jiným aktivitám, které pro něj takovou hodnotu nemají.

Konfrontace s proměnlivostí života a někdy i s vlastní konečností je náročná. Zvlášť když nás zastihne nepřipravené. Pokud (stejně jako Iva) vůbec nečekáme, že by se něco takového vůbec mohlo stát, můžeme se pak cítit životem zrazeni. Opuštění a bezbranní. Takhle jsme to nečekali. Tohle se nemělo stát. Tohle nebylo v plánu.

Tento článek ale nemá na čtenáře dýchnout negativní emoce, naopak. Na svých přednáškách či konzultacích často doporučuji knihu Čeho před smrtí nejvíce litujeme od autorky Bronnie Ware. Kdykoli jsem tento název vyřkla, vzápětí jsem jej okomentovala: Nebojte, ono je to velmi pozitivní! A čím to? Jak může být pozitivní špatná zpráva, neštěstí či nehoda, terminální diagnóza? Čím to, že uvažovat o vlastní zranitelnosti či konečnosti bývá pro lidskou duši přínosné?

Protože velmi záleží na tom, kdy si uvědomíme, že všechno může být – třeba i za pár minut – jinak. Osud se nám nijak nezavázal, že zítra bude vše stejné. Že můžeme počítat s dovolenou, na které si opravdu uděláme čas na svého partnera nebo děti. Že až se za pár let rozhodneme změnit práci na klidnější, budeme mít dostatek sil si naše dny užít. Že lidé, které teď upozaďujeme, budou mít stále zájem se s námi bavit, až se rozhodneme, že teď je ta správná chvíle se jim věnovat.

Bronnie Ware popsala své zkušenosti pečovatelky. Zprostředkovala příběhy lidí na konci jejich života, včetně myšlenek, poselství a vzkazů pro další generace. Tito lidé jí osobně (a čtenářům též) hodně dali. Jedna z hlavních myšlenek zněla: Ještě nikdy nikdo nelitoval, že měl být víc v práci. Nikdo si nepovzdechl, že měl udělat ještě lepší report, ještě víc konzultací, operací, ještě víc odučených hodin, ještě víc porad.

Zato mnoho lítosti přicházelo u času stráveného s rodinou či dětmi. Času věnovaného smysluplným činnostem nebo jen prostému bytí. Cestování, příroda, společné zážitky. Koníčky, přátelé, dobročinné činnosti. Mohlo toho být víc. Mohl jsem to začít dělat dřív. Měla jsem tomu dát více energie, víc myšlenek. Měl jsem si to víc užít.

Iva nikdy dřív nečetla podobné knihy ani psychologické články. Nenapadlo ji, že své plány nedrží v rukou pouze ona. Doposud jí všechno vycházelo, tak proč by to mělo být jinak. Každá konfrontace s myšlenkou, že zítra může být všechno jinak, je přitom k užitku.

Někdy ji zprostředkuje kniha, jindy zaslechneme tragický příběh a donutí nás to zapřemýšlet, zda může podobný osud potkat také nás. A v těch nejnáročnějších případech se životní zvrat stane přímo nám. Bez přípravy. Vše se otočí a my zběsile přerovnáváme priority a snažíme se dohnat promarněný čas. Abychom rychle napravili škody. Abychom si užili života a toho, co nabízí. Položili si pár otázek:

• Opravdu takto chci žít? Je to podle mě správně?
• Dělá mi život radost?
• Je smysluplný? Je k něčemu to, co dělám?
• Jaké mám vztahy? Je mi v nich dobře?
• Věnuji dostatek času lidem, se kterými chci opravdu trávit čas?
• Můžu se na nějakou činnost vykašlat? Bude mi lépe?
• Nedělám něco špatně? A pokud ano, šlo by to dělat jinak?

Každý den dostáváme šanci žít tak, jak bychom chtěli. Přehodnotit, přeorganizovat, změnit něco už teď. Nečekat, až nás k tomu životní zvrat donutí. Zcela jistě najdete desítky argumentů, proč to právě teď nejde, a já netvrdím, že to je lehké. Ale jestli jste si při čtení či poslechu uvědomili, že váš život není takový, jaký byste si jej přáli mít, máte teď čas s tím něco udělat. Iva ho tolik nemá. Vy ano. Můžete cokoliv.

Možná je taková myšlenka napoprvé obtížná. Možná naopak přináší úlevu. Každý den, který prožijeme nešťastně, je promarněný den. A pokud pak přijde do života podobný zlom, jaký se odehrál u Ivy, můžeme to vzdát. Nechat se unášet nevlídným osudem a zapomenout na ty hezké věci, které sám život nabízí.

Pokud tedy přehodnocujete, pokud se díváte na svůj život a přemýšlíte, jestli žijete dobře či zda jste šťastní, a odpověď, která vám přichází na mysl, vás příliš netěší, nabízím velmi zajímavý koncept, který by mohl být dobrým pomocníkem, jak se vyrovnat s životními těžkosti. S osudem, který nebyl podle plánu. S cestou, kterou jsme jít původně vůbec nechtěli.

Smysl pro soudržnost

Koncept se jmenuje Sense of Coherence (smysl pro soudržnost) a do psychologie jej zavedl americko‑izraelský psycholog Aaron Antonovsky. Je tím myšlen náš přístup k životu. Pohled na životní události, které se nám dějí. Ty nedokážeme zastavit a častokrát ani ovlivnit.

Antonovsky ale nezkoumal negativní dopady těchto událostí na lidskou psychiku či zdraví. Naopak se začal ptát: Jak to, že i přes nepřízeň osudu, přes tragédie, nehody, špatné zprávy jsou někteří lidé optimističtí, a dokonce i fyzicky zdravější? Jak to, že ani ty největší strasti některé lidi zkrátka nepoloží? Které faktory, zdroje, osobnostní dispozice je drží nad vodou? Co tito lidé dělají, že tak klidně a spokojeně proplouvají životem?

Provedl mnoho výzkumů. Hledal rysy, názory, postoje, či charakteristiky lidí, kteří si svůj čas užívají, kteří jsou šťastní a spokojení, i když jim život dává těžké volby, úkoly či výzvy. Jeho původní výzkum se zaměřoval na ženy, které prošly koncentračním táborem. Mezi nimi se našly šťastné duše, což ho nepřestávalo udivovat a zároveň inspirovat. Jak to dělají? Kde se v nich bere síla a optimismus? Jaké mají zdroje? Díky čemu jsou zdravější? Díky čemu žijí spokojenější život? Co způsobilo, že se s tímto traumatem tak dobře vyrovnaly?

Dospěl k závěru, že tito lidé mají – oproti těm nešťastným či nemocným – specifický pohled na svůj život. Jejich Sense of Coherence je takzvaně velmi silný. Tento smysl pro soudržnost lze popsat třemi dimenzemi: srozumitelnost, zvládnutelnost a smysluplnost.

Srozumitelnost

Jak chápeme to, co se nám děje? Je to trest? Je to špatná karma? Litujeme se, že zrovna my si tohle nezasloužíme? Nebo je to příležitost? Máme se něco nového naučit? Žít jinak, lépe? Iva zprvu nechápala. Byl to pro ni trest. Trest za promarněný život. Nebo kdo ví za co. Cítila křivdu, proč zrovna ona. Mladá, perspektivní. Všechno měla před sebou. Proč musí řešit takhle vážné onemocnění. Vzdát se všech svých snů a představ.

Ale když šok po sdělení diagnózy pominul, začala se ptát, co vlastně může. Jaké má teď možnosti? Opustila svoji práci. Splní si sen vidět na vlastní oči Himaláj, dokud ještě může. Začala chodit každý den do kavárny na snídani. Vždy to tak chtěla, nikdy na to neměla čas. Dvakrát do týdne jezdí k rodičům, po deseti letech se sblížila se svojí matkou.

Iva začala rozumět situaci, ve které byla. Možná měla začít žít úplně jiný život. Bez její diagnózy by se stejně nic nezměnilo. Teď už ví, že sama sobě nalhávala, že by se to změnilo. Bez této diagnózy by možná promarnila času daleko více.

Zvládnutelnost

Na některé životní události se prostě nepřipravíme. Stanou se. Naruší nám plány nebo úplně změní náš život. Můžeme to ale zvládnout? Máme si kde odpočinout? Kde načerpat síly či optimismus? Máme pro co nebo koho žít? Máme se o koho opřít? Můžeme se někomu otevřít a svěřit se se svým trápením? Máme s kým sdílet naši bolest a radost?

O tom je zvládnutelnost – o našich zdrojích a možnostech. O tom, zda dokážeme využít našich silných stránek nebo zda se můžeme opřít o naše blízké. Ti, kteří se dobře vyrovnávají s životními těžkostmi, dokážou požádat o pomoc. Říct, že na něco nestačí. Dokážou plakat, projevit lítost, vztek i hněv. Důvěřují ostatním a necítí se provinile či slabošsky, když přijímají pomocnou ruku. Do zvládnutelnosti řadíme i využití terapeutů, psychologů či koučů. Zkrátka umíme využít zdroje, které nám život nabízí. V těžkých chvílích nemusíme být sami.

Někdy je velmi dobrý první krok pouze si připustit, že situace, ve které se nacházíme, je opravdu náročná. Nemávnout nad ní rukou se slovy: To přece zvládnu! To si vybojuji sám, sama. Nebudu o tom s nikým mluvit, já si to vyřeším! Možná ano. Možná to zvládneme. Stejně jako bychom si určitě zvládli opravit auto, ucpaný odpad nebo se ostříhat. Možná nám ale někdo dokáže pomoci. Bude to rychlejší, snadnější a daleko méně se natrápíme.

Smysluplnost

Smysl objevujeme skrze postoj, životní pohled, činnost a hlavně skrze zodpovědnost, kterou za svůj život přijmeme. Můžeme si sami sebe představit jako loďku na moři. Některé loďky se touží dostat do předem vytyčeného cíle a žádné jiné možnosti nepřipouští. Když se nedaří, cítí se vyčerpaně, nešťastně a frustrovaně.

Jiné se nechají jen unášet, kam je vítr a vlny zavedou. Někdy jsou spokojené, jindy ne. Někdy nadávají, že sem vůbec doplout nechtěly, a jsou trudnomyslné, jelikož si přály být úplně jinde. Žádnou iniciativu ale nevyvinuly.

No a ty nejšťastnější loďky se snaží s mořem kamarádit. Naslouchat jeho vlnám. Objevovat různé končiny díky větru, který jim fouká do plachet. Možná nedoplují tam, kam si stanovily, ale třeba objeví úplně nové místo. Smysl je plavba – se vším, co přinese. Není to jedna destinace, jedno místo či nejrychlejší cesta. Smysl je vše, co nás potká. Objevování moře, života v něm. Souznění s počasím, rybáři, jinými loďkami.

A teď zpět do našeho života. Bez metafor, bez příkras. Někdy je to pěkná fuška, neztratit se v pesimismu. Neztratit životní perspektivu. Rozumět tomu, co se nám děje. Někdy to prostě nedává smysl. Někdy nechápeme, proč se něco musí stát takhle hloupě. Nehody, nedorozumění, nečekaná neštěstí.

Nechceme to, neplánovali jsme to a rozhodně bychom si takovou cestu nevybrali. Je možné, že nás čeká nepěkných pár týdnů, měsíců a možná i let. Možná propadáme beznaději, jak to teď vše bude. Když jsme přišli o všechny své plány, na které jsme se tolik těšili. Ale až opadne šok, až opadne trpký pocit nespravedlnosti, přijde chvíle, kdy se sami sebe můžeme ptát:

• Jak rozumím tomu, co se mi děje?
• Najdu v tom, co se stalo/děje, nějaký smysl?
• Jaký smysl v tom vidí lidé, kterým se stalo něco podobného?
• Může mít situace pro mě nějaký přínos?
• Mohu tuto situaci zvládnout?
• Co by mi případně mohlo pomoci?
• Jak si v obdobné situaci poradili druzí lidé?
• Jak by si poradil někdo, ke komu vzhlížím nebo koho si vážím?

Pokud si na tyto otázky dokážeme odpovědět, věřím, stejně jako Aaron Antonovsky, že můžeme i velmi strastiplnou situací projít s duševním i fyzickým zdravím, bez zbytečných šrámů. Zítra se může odehrát téměř stejný den jako dnes. Plány, které jsme měli na příští měsíc, můžeme stihnout realizovat, nebo také ne. Pokud s námi má ale osud jiné plány, nevěšme hlavu: „všechno jinak“ nutně neznamená „všechno špatně“.

Možná nám to ukáže novou, zajímavou cestu. Možná se nestanou věci, na které jsme se těšili. Ale je možné, že se stane ještě něco lepšího, zajímavějšího a rozhodně nečekaného. A pokud v takové situaci najdeme smysl, rozumíme jí a máme pocit, že ji se svými zdroji dokážeme zvládnout, věřím, že ve výsledku přinese mnoho šťastných chvil, i kdybychom to zprvu vůbec nečekali.