Představuji si naši současnou civilizaci ve své pracovně, usazenou na psychoterapeutické pohovce. Nebyla by dobrou a jednoduchou pacientkou. Lépe se pracuje s motivovanými klienty, kteří přijdou dobrovolně, a tady by se nejspíš jednalo o nařízenou léčbu. Mladá, téměř ještě adolescentní, arogantní, plná neusměrněné síly a neklidu, který jí sice umožňuje dosahovat velkých věcí, ale výkonové zaměření zároveň nedovoluje polevit. Možná tuší, že bez zastavení není sebereflexe, ale hrozba dekompenzace je v tichu silnější. Tak jako každý předčasně dospělý byla přinucena naučit se o sebe postarat, ale stará se bezohledně a pyšně. Je výrazně narcistická, neschopná autentického kontaktu, chybí jí zralost, zodpovědnost, laskavost a soucit. Mimo jiné. Pracovna je útulná, rohová lampa vyzařuje teplé světlo, ale ona ho nevnímá. Kolik odstavců zvládne její roztěkaná a fragmentovaná pozornost?
Při procházkách krajinou vlastní duše mě kdysi zaujal americký jungiánský psychoterapeut a učitel meditace Rob Preece. Ten byl mimo jiné přítomen prvním snahám východních učitelů aplikovat principy buddhismu v prostředí západní civilizace. A byly to zprvu docela neúspěšné pokusy, dokud někoho ze zúčastněných nenapadlo, že by možná bylo žádoucí nejdřív nastudovat, co jsme vlastně zač. A – jak uvádí Preece – byli doslova šokováni mírou zranění západních lidí.
Ano, o zlomené nohy tady zjevně nejde. A nejsou tím ani myšlena pouze velká traumata a viditelná poškození psychiky v podobě duševních nemocí. Jde především o takzvaná raná zranění, všechny ty šrámy, kdy nám rodičovský svět nenabídl dostatečně bezpečnou a měkkou náruč.
Kdy nás začal příliš brzy nebo příliš náhle tvarovat a vychovávat na úkor přijetí a akceptace. Kdy místo sounáležitosti se širší rodinou a komunitou začal adorovat individualismus. Kdy jsme začali sloužit jako výkladní skříň rodičovských kompetencí či nesplněných přání. Kdy jsme začali vlastní hodnotu spojovat s výkonem a podlehli jsme dojmu, že všichni můžou být vším a všichni můžou mít všechno. Kdy byla část našeho prožívání posílána do pokojíčku, aby se tam naučila, že okolní svět nezajímá a neměla by se ukazovat.
A kdy jsme tu mantru nekonečného růstu a možností internalizovali a vzali za svou, takže už nepotřebujeme kritického rodiče, aby se nás zeptal: Není to špatné, ale opravdu to nemohla být jednička? Zvládneme se napomenout a vyčinit si sami.
Se životem za zády
Tato raná zranění vlastní hodnoty jsou charakteristická především pro narcismus, nadužívané slovo s hanlivou konotací, které si zároveň tak neradi vztahujeme sami na sebe. Křehké sebepojetí potom musí být chráněno silnými obranami, aby nebylo znovu zraňováno. Narcismus je o nezralosti. Je o snaze vylepšit sebehodnotu výkonem a zásluhami.
Je o zahleděnosti do sebe, ale nikoli plné obdivu, jak navenek může mylně působit, ale plné nejistoty a strachu, takže reflektor sebekontroly musí neustále propátrávat krajinu pochybností: Jak vypadám? Jak působím? Jak si vedu? Jsem dost dobrý, dost dobrá?
Obraz naší globální pacientky v tomto ohledu krásně ilustruje fenomén selfie. Otáčíme se k životu zády. Ke krásám kulturního dědictví a přírodních scenérií, ke společenství druhých. Do popředí dáváme sebe. Křehké Já na pozadí gigantických staveb, dechberoucích vodopádů či uměleckých krás na chvíli sílí. Objekty v popředí jsou ostatně v záběru perspektivně největší.
A skvělé je, že už k tomu ani nepotřebujeme nikoho dalšího, už nemusíme riskovat mezilidský kontakt a hledat sociálně přijatelné způsoby požadavku, zda by nás někdo mohl vyfotit. Vystačíme si sami. Na moment to zafunguje, než ten levný dopamin plytkých zážitků vyprchá, což se děje velmi rychle, a my znovu musíme vyrazit do boje o hodnotu vlastního Já.
Je přitom docela jedno, jestli u toho budeme viset na jeřábu šedesát metrů nad zemí a snažit se povečeřet nebo se první nízkonákladovkou přemístíme do země, která nás nijak zvlášť nezajímá. Proč? Protože chci, jak nás učí reklama společnosti doručující jídlo odpovídat na vývojové úrovni dítěte předškolního věku. Narcismus je o nezralosti a je zraněním, které svět moderní civilizace může snadno aktivovat už jen tím, že nám něco nedopřeje či neumožní. Dříve stabilizující limity dnes bolí.
Měkké polštáře nálepek a diagnóz
Paradoxy potom vznikají velmi snadno. V dobách historicky největší podpory a možností konektivity upadáme do izolace a osamělosti. Očekáváme, že lidé odlišných národností, ras či vyznání najdou společnou řeč, když i sousedé ze stejné vesnice končí před soudem, protože co on mi udělal na mém pozemku, je neodpustitelné!
Zárukou neútočení není ani ta nejsilnější vazba, jakou je rodičovství – jistě, bylo by lepší domluvit se – pro dítě, pro národ, pro svět, pro mě i pro ni, pro nás i pro něj, ale copak to můžu nechat být, když mi tak ublížil, ublížila? A neříkáme tomu pomsta, ale spravedlnost, protože zraněná duše má přece nárok se bránit. Co by z ní jinak zbylo, kdyby po ní každý mohl šlapat, jak se mu zachce?
Stejně pozoruhodné také je, jak spěcháme ke konci, kterému se zároveň zoufale snažíme vyhnout. Posedlost výkonem je tak silná, že neváháme stvořit nové diagnózy (a hned k nim zároveň nabídnout „léčbu“), které naši sebedestrukci a (sebe)zraňující tendence akcelerují.
Ukázkovým příkladem je takzvaná prokrastinace, umělý pojem, který se nás snaží přesvědčit, že je normální, zdravé a žádoucí neustále plnit své úkoly, neumdlévat, fungovat a neodkládat. Všechny proměnlivé a přirozené faktory, které ovlivňují naši energii, vůli, schopnost soustředění a výkonu, se tak nejen učíme ignorovat, ale označujeme je za problém, dysfunkci či anomálii. Sami sebe masochisticky drtíme jako olivy ve snaze dát ze sebe to nejlepší, protože pokud je prokrastinace problém, potom je tato sebedestrukce novou normou.
Naše zdatně manipulující pacientka ale dokáže přispěchat s podobnou strategií i z druhé strany, a to když hrozí selhání. Slovo, které působí až fyzickou bolest, a kdyby to bylo možné, vyloučili bychom ho ze slovníku. Začne‑li kupříkladu příliš mnoho lidí pokulhávat v pozornosti a ovládne je neklid ještě více přesahující jakousi běžnou hladinu moderního neklidu, můžeme jeho část legitimizovat pomocí zkratky ADHD, a tím jej umístit mimo sebe, na měkkou deku diagnózy, protože to nejsem já, kdo nezvládá vnější požadavky, ale moje porucha.
Jak ale v tomto začarovaném kruhu rozeznat oprávněnou míru požadavků a odlišit medicínské fenomény od sociálních? V jižních zemích, například v Itálii, je výskyt ADHD menší, protože jeho projevy tolik nevybočují z norem určovaných místním temperamentem. Podobně menší výskyt diagnostikované schizofrenie na některých místech Afriky odráží především skutečnost, že nemoc tamní obyvatele sociálně nediskvalifikuje. Pokračovat bychom mohli s koncepty vysoce citlivých lidí, imposter syndromu a tak dále.
Zdá se být přitom logické, že zvyšující se tlak a množství nároků povede k narůstajícímu počtu lidí, kteří je prostě nebudou zvládat. A jako významně nelogické se jeví řešení pomocí nových nálepek, které do určité míry selhávání omluví, a pokud jednotlivci neobstojí ani s nimi, systém je vyřadí – teď už jako „doopravdy“ nemocné.
Lidská historie je historií zátěže. Náš organismus je stvořen tak, aby ji uměl a mohl nést. Můžeme mu důvěřovat a spolehnout se na něj (pokud jsme s ním ovšem dostatečně propojeni). Spolehnout se na jeho schopnost budovat odolnost. Drobné frustrace nás posouvají ve vývoji, zvlášť když máme za zády měkkou náruč láskyplné podpory. Pevnost je tvořena mazlením, z tvrdosti pramení bolest.
Předávat bolest
Zraněné bytosti žijí v domnění, že tak jak jsou, nejsou dost. V ničem. A že takto je nikdo nemůže skutečně přijímat nebo mít rád. A proto přidávají. Na všem. (Kdyby tak ostatní věděli, jaký jsem doopravdy!) Závodní nasazení se tak nevyhýbá ani osobnostnímu růstu, který musí být také nekonečný, a má na nás zhruba stejně blahodárný účinek jako ten ekonomický na planetu.
Návody na redukci stresu svým množstvím a manipulativními imperativy samy stres generují, protože téměř nikdo není schopen dodržovat pouhých dvacet minut denně na to, na ono či na tamto. Aktivitou zahlcený nervový systém se nás neustále ptá: Co mám začít dělat jinak? nebo Jaké mi dáš úkoly?, aniž by nahlédl skutečnost, že změna často naopak spočívá v tom něco přestat dělat, v něčem ubrat.
Rakouský zoolog, etolog a psycholog Konrad Lorenz napsal, že chybějícím vývojovým článkem mezi zvířaty a skutečnou lidskou bytostí jsme s největší pravděpodobností my. Zjevně to myslel více jako kritiku než jako vědecký objev a predikci, ale je v tom zároveň i cosi uklidňujícího. Tam někde v budoucnu leží naděje. Ostatně, nebylo by troufalé myslet si, že s námi vývoj skončil a jsme to nejlepší a nejdokonalejší, co může evoluce nabídnout? V takovém případě by byla míra narcismu již neléčitelná.
S podobnými úvahami koresponduje i princip darwinismu, podle kterého by zraněné bytosti měl čekat nevyhnutelný osud, jakým je vyřazení z genofondu. Celek je víc než suma částí, a proto zraněné bytosti nevytvářejí jen zraněný svět, ale svět zraňující. Je nesmírně těžké chovat se k druhým hezky, když vám bolest svírá vnitřnosti jako železná obruč. Extrémní podoby už bohužel známe i v naší zemi. Když šílený střelec z filozofické fakulty (stejně jako mnoho jeho zahraničních předchůdců) avizoval, že chce způsobit co nejvíce bolesti, mimo jiné to znamená, že ji sám někdy musel cítit. A chtěl, aby alespoň malý kousek světa prožíval to samé co on.
Ve společnosti, ale i na mezinárodní scéně je citelně vidět ještě jeden související fenomén. Zraněné bytosti útočí na domnělé křivdy. Útočí na domnělé útoky a svou vlastní agresi legitimizují jako obranu. Nevěří vnějšímu světu, uzavírají se do sebe a konstruují si své příběhy o tom, jaký ten svět venku je – a proti těmto představám potom bojují. Bojují o přežití a pramálo záleží na tom, že ohrožení přichází především z jejich hlavy.
Ze strachu před zničením musí ničit. Úkolem narcistického hněvu je úplná destrukce protivníka – nestačí se ubránit, dokonce ani oplácet stejným není dost. Nebezpečí ohrožující křehkou duši musí být v ideálním případě zcela eliminováno. Vím, koktejl hořících válečných konfliktů je namíchán i z jiných důležitých ingrediencí a má vlastní zraněná duše se vší silou brání nemístnému zjednodušování a fascinaci vlastními myšlenkami, ale ta dynamika na pozadí je tak moc povědomá…
Obejmout a ukonejšit svět
Vždycky, když v terapeutickém křesle použiju slovo laskavost, lidé se zarazí. Jako by již zmíněný reflektor jejich zájmu nasvítil dosud neobjevenou oblast, zasutou a neprozkoumanou možnost chování, neoznačený směr přemýšlení.
Výraz jejich tváře se změní a poměrně přesvědčivě odhaluje obsah myšlenkových pochodů: I tohle je reálná možnost? I tohle je součást mého duševního či duchovního portfolia? Našeho světa? Znají to slovo ze vznešených statí a rozvojových knih, ale možnost žít ho je přece jenom vstupem do úplně jiných dimenzí životní hry.
Podobně funguje i slovo soucit, a nikoli jen ve spojení soucit s ostatními, o tom někteří již něco vědí, ale především jako soucit se sebou. O tom zraněné bytosti vědí jen velmi málo, protože se k sobě samým dál chovají tak, jak se k nim vnější okolí chovalo v minulosti.
Je to pozoruhodné, protože i na základě vědecké evidence patří to, co tato slova reprezentují, k pilířům duševního zdraví. Umožňují nám setkat se v jinakosti. Umožňují nám nebojovat, protože vnější konflikty končí, když se nastolí vnitřní mír. Jsou základním předpokladem sebepéče.
Od dětství se velmi rychle i v nepříliš laskavém prostředí naučíme, že se máme starat o tělo a každé ráno si vyčistit zoubky. Ukaž zoubky, máš je jako perličky? Funguje to; když lidé před sto lety začali dbát na hygienu, věk dožití se zdvojnásobil. Kdo se ale každé ráno zeptá: Ukaž, máš duši jako obláček? Postaral/a ses o duševní pohodu? Ne? Tak šup na meditační nebo relaxační podložku. Nebo do náruče.
Citlivost na zranění na fyzické úrovni je vyšší, protože většina rodičů přece jen neřekne dítěti se zlomenou nohou Nebul, to rozchodíš. Fraktury duše nám jako rodičům takové vrásky nedělají, často si jich ani nevšimneme, a tak dál neohroženě vyrábíme nové pacienty, jak mě o tom každodenní realita v ambulanci (ale i kdekoli jinde) přesvědčuje.
Dnešní sezení je u konce. Nechme ho doznít, nespěchejme s léčbou, se soudy ani se změnou. Tu skutečně funkční neurychlíme a můžeme s ní začít jen díky uvědomění, na jakém místě se reálně nacházíme. Tak jako na túře, když se zastavíme u mapy s červenou tečkou Zde stojíte a začneme zvažovat, jakou cestou se vydat dál.
Osobně navrhuji začít akceptací (dalším pilířem duševního zdraví), i když se nám současný stav nemusí zamlouvat a můžeme mít pocit, že nám dochází čas. Pro zraněnou duši civilizace vyrůstající na kritice a popohánění k nedosažitelným výšinám je to ale velmi hojivé místo. Ona je naším nejlepším současným výsledkem, nejlepším možným světem, protože kdybychom dokázali stvořit jiný a lepší, pravděpodobně bychom to už udělali.
Myslím na to, že až si má fiktivní pacientka jednou naplno uvědomí, kde a jak si stojí, bude potřebovat obejmout a ukonejšit. A potom alespoň naznačit kudy dál. Z výše uvedených zpětných vazeb je asi zřejmé, co všechno by mohla (či dokonce měla, pokud uvažuje o úzdravě) nedělat. Suma sumárum, ta starověká hippokratovská tradice primárně neškodit, kterou se ve svém terapeutickém křesílku snažím řídit, by mohla být docela dobře platná i pro ni.
To by mohl být ten směr.
