Zrcadlo vztahu

Po naplňujících vztazích toužíme asi všichni. Často si ale neuvědomujeme, že kromě klidu a bezpečí vztahy přinášejí také mnohé výzvy. Partnerské i jiné. Býváme pak zbytečně rozčarovaní.

Člověk není uzpůsoben k tomu, aby přežil sám, vztahy bytostně potřebuje. Člověk je také emocionální bytostí. Hledání emocionálního naplnění je jednou z jeho základních potřeb. Nejen touha po jistotě, ale i citové založení je tím, co ho do vztahů vede. Co ho činí člověkem.

Tolik filozofický úvod. Nechci opakovat dávno známé, ale spíš shrnout, co jsem se o tématu vztahů naučila z vyprávění svých klientů. Protože sdílení s nimi pomáhá růst i mně samotné. Rozšiřuje mé obzory a obohacuje mě o další možné pohledy.

Emoce ve vztahu

Jak je to tedy s emocemi ve vztazích? Jsou jejich základem, samozřejmě. A zároveň největším zdrojem trápení. Všichni toužíme být přijímáni a milováni. Problém nastává, když se na tomto stáváme závislými. Když svůj pocit štěstí a spokojenosti odvíjíme od naplnění této jediné podmínky. Když máme tendenci považovat stav, kdy jsem bez partnera, za vlastní selhání. Když se přijetí nebo nepřijetí ze strany druhých stane nejdůležitější podmínkou pro sebepřijetí.

Tehdy se vztahová rovnováha začne vychylovat. Začínáme ve vztahu více brát než dávat. Výsledkem bývá to, čeho se nejvíc obáváme: postupná eroze vztahu. Zůstáváme sami.

Pro emoční vazby v partnerských vztazích je charakteristické také to, že jsou velmi úzké. Ve vztahu nasáváme emoce druhého jako houba. Může za to jednak intenzita vzájemného kontaktu, jednak třeba i takzvané zrcadlové neurony. Velmi zjednodušeně řečeno, emoce dokážou být „nakažlivé“. A v tom je leckdy zádrhel.

Kde má to, jak se cítíte, kořeny? Jde o vaši emoci, nebo o „odraz v zrcadle“? Jste tím, kdo do jeskyně volá, nebo k vám doléhá ozvěna volání někoho jiného? (Paradoxem je, že ten, u koho se nelad projeví ve formě úzkosti nebo jinak a kdo se ocitá v důsledku toho v terapii, bývá zpravidla psychicky zdravější než ten, kdo u něj podobné emoce vyvolává. V dané situaci může být vlastně úzkost zdravou „varovnou“ reakcí.)

Vztahové výzvy

Panuje obecná shoda na tom, že člověk je jediným živočišným druhem schopným sebereflexe. Cesta z patové situace ve vztazích musí začít u nás samých – právě zde je prostor k uplatnění zmíněné kompetence. V jediném smyslu, a tím je snaha o nalezení pramene emoční vlny, která se právě vztahem prohání. Tyto prameny, na rozdíl od navenek projeveného chování, nebýváme schopni tak jasně vidět. A proto se k nim ani jakkoliv postavit.

Jinými slovy: můžeme začít konstruktivně a ptát se, co se děje. Hledat, chtít vidět. Nebo na to jít naopak: v zápalu boje začít hledat viníka, svalovat vinu na druhé, což má pochopitelně destruktivní následky. (Neříkám, že nás tohle nemůže napadnout, ale jako dospělí lidé, schopní sebeovládání, bychom měli dokázat uhlídat sami sebe a nepřilévat olej do ohně, protože to situaci samozřejmě neřeší.)

Jenže tohle nám často nejde. Uvědomit si, že zdrojem „všeho zla“ nemusí být okolí, ale že druzí mohou být právě tím zrcadlem, v němž se odráží signál, který vysíláme my sami.

Tento mechanismus se ve vztazích uplatňuje i formou nejrůznějších „metafor“: Nefunguje vám to v posteli? Možná má váš problém společného jmenovatele s jinými, které ve vztahu řešíte. Cokoliv se projevuje v chování, mívá zdroj někde uvnitř, v hnutích naší mysli, v našem emočním prožívání.

Cesta k druhým proto paradoxně vede přes vlastní nitro. Až když ho prozkoumáme a zorientujeme se na slepé mapě toho, co je očím neviditelné, dokážeme začít rozlišovat, kde je zdroj napětí a nepohody, pokud se objeví, a tím pádem nežádoucí stav i konstruktivně řešit. S emocemi lze chválabohu pracovat, myšlenky se učit ovládat. Jsou koneckonců naše. Naopak očekávání, že se změní druhý, je tím, co vyvolává pocit bezmoci.

Jak rozvíjet pevný vztah?

Neptejme se co, ale proč. Cokoliv se děje, děje se z nějaké logiky věcí. Ve vztazích na sebe vždycky budeme narážet, nemějme v tomto smyslu iluze. Ve vztahu se potkávají rozdílné osobnosti s odlišnými povahami a potřebami.

Na nás je, jak s touto skutečností naložíme: jestli ji necháme vstupovat mezi nás, přidáme ji na jednu z hromad PRO, respektive PROTI, nebo ji přijmeme jako fakt a zkusíme se zaměřit na to, co by se z ní dalo vytěžit, jak se z ní poučit do budoucna.

Osobně považuji první z cest za scestí. Z logiky věci výčet PROTI narůstá, což vede k frustraci ústící často v beznaděj, protože ideálního partnera, jak všichni tušíme, najít nelze. Naopak ve druhém případě můžeme dojít mnoha poznání. Protože to, co nám na druhém nejvíc vadí, nemusí být jeho chybou, ale projekcí něčeho, co sami u sebe vidět neumíme.

Vztahy jsou pevné tehdy, když jsou otevřené. Když se před sebou partneři nemusejí přetvařovat, ale dokážou si říct vše, co mají na mysli. Včetně věcí, které jsou nepříjemné a z kterých nemáme radost. Nedělají to s úmyslem sami sebe vyvinit či druhého zranit, ale poskytnout mu službu a podpořit ho na jeho vlastní cestě osobnostního růstu. Když tak učiní, věří mu, že uslyší a že se k tomu dokáže postavit čelem.

Aby tohle fungovalo, důvěra a vůle musí být na obou stranách. Důvěra je věcí intuice. Sami moc dobře víte, komu stojí za to věřit a komu ne – dokud to nezačnete příliš analyzovat hlavou, ale vnímáte, jak se v danou chvíli cítíte, a řídíte se tím. Vůle souvisí s vnitřní motivací a hodnotovým nastavením a je čistě vaším rozhodnutím:

• Chcete partnera podpořit?
• Záleží vám na něm?
• Myslíte to s růstem ve vztahu vážně?

Pokud ano, patří k tomu schopnost přiznat (si) chyby a společně pracovat na jejich nápravě, s vědomím toho, že to třeba nepůjde hned.

Protikladné emoce ke vztahu patří – tak, jako bychom bez černé neviděli bílou. Mají svou funkci, učí nás rozlišovat: dobré od špatného, funkční od nefunkčního. Otevřený vztah je zároveň bezpečný, i když by to na první dobrou mohlo znít nesmyslně. Dokážeme se v něm ale orientovat, což nás zbavuje nepříjemného tápání v potenciálně ohrožující nejistotě.

A až v bezpečném prostředí získáváme odvahu spatřit to nepříjemné v nás. Když nás partner přijímá i nedokonalé, dodává nám odvahu a sílu svým stínům čelit. Základem funkčního vztahu pak musí být důvěra v dobrou vůli toho druhého, v to, že to se mnou myslí dobře, že to myslí vážně se svým úsilím na sobě pracovat.

Důvěra je věcí rozhodnutí. Právě důvěra protějšku nám dává sílu růst. A kde je vůle, tam je naděje. To jsou dvě hybné síly vztahu.

A pokud se bojíte, že někdo vaši víru zradí? Hledejte zdroj tohoto pocitu: o významu důvěry ve vztahu píšu více v článku Normální je věřit. A vězte, že přesvědčení je utužováno skutečnými prožitky.

Takže sledujte, jaká je realita, a nezapomínejte na to, jakou zkušenost jste s druhým dříve učinili. To je to jediné, z čeho můžete vyvozovat důsledky. Zradil vás už někdy, nebo vaše obavy pramení odjinud? Vydáváme se na vskutku objevnou a vzrušující výpravu v ten moment, kdy se začínáme ptát. Kdy přestáváme vidět černobíle a začneme si uvědomovat, že všechno zlé může být k něčemu dobré. Kdy jsme schopni převzít vlastní odpovědnost a to, co se nám nelíbí, začít měnit nejprve u sebe.

Držím vám na této cestě palce a přeji, ať váš vztah vzkvétá!