Jak jsme si ukázali v prvním dílu, pro dobrý vývoj dítě potřebuje rodiče, kterého si může idealizovat jako všemocného vyplňovatele jeho potřeb a přání a který zároveň zrcadlí dítě a raduje se z jeho pokroků a vývoje. Všichni máme biologicky podložený dar vyladění na část světa, která je v souladu s našimi záměry a fyzickou zkušeností: jinými slovy na bezpečné prostředí. Dítě poznává a učí se emoce skrze pečující osobu – obvykle (ale ne nutně) matku. Ta je ideálně tak vyladěná, že umí zrcadlit emoční prožívání dítěte v obličeji a hlase takovým způsobem, že kojenec tento výraz rozpozná jako odraz vlastního stavu, nesplete si jej s matčinou vlastní emocí. Matka funguje pro dítě jako regulátor napětí, stavy dítěte přiměřeně komentuje a popisuje a rozpoznává jeho jedinečnost. Bylo prokázáno, že tyto přiměřené podmínky korelují s rozvojem bezpečné citové vazby. Dále ke zdravému vývoji dítě později potřebuje zažívat přiměřenou frustraci z neschopnosti pečujících osob naplňovat omnipotentně všechny jeho potřeby. Klíčovým slovem je zde přiměřenost (věku, situaci).