Mnoho dospělých pozoruje, že už neumí navazovat nová hluboká přátelství. Stejným nedostatkem trpí česká zahraniční politika. Naše země nemá přátele, kterým by na nás opravdu záleželo.

Sedmá třída, období nastupující puberty. Se spolužáky jsme měli od záchvatů smíchu celé dny křeče mezi žebry. Jezdili jsme na jazykovku do sousedního města tramvají, ráno i odpoledne narvanou unavenými lidmi ze šachty a z chemičky. Byl rok 1984 a šedivá orwellovská poetika byla všude kolem. V nás ne.

V polovině cesty jsme s kamarády prováděli sofistikovaný rituál. Když jsme projížděli pod viaduktem s obřím žlutým nápisem na červeném pozadí „Ať žije KSČ! Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“, s důstojným výrazem jsme začali tleskat. Přišlo nám to strašně vtipné.

Někdy jsme do potlesku provolávali „Bodejť!“, „Přesně!“, „Dobře napsaný!“ a uznale pokyvovali hlavami. Když jsme byli hodně rozjetí, deklamovali jsme do rytmu aplausu Husákovo „Něch žije ká eš čé“.

Většina cestujících nereagovala. Dva tři se znechuceně ušklíbli, dva tři skrývali smích. Všichni jsme věděli, že si koledujeme, ale opravdový průser z téhle recese prostě nešlo udělat. Kdyby začaly opletačky, nejvíc by se do toho asi zamotal všímavý občan, co by nás nahlásil.

Kam jsme se poděli

Jak významné místo má ve vašem životě přátelství? Obecně platná odpověď podle současné psychologie zní: zásadní.

Kamarádi jsou pro naplněný život stejně důležití jako rodina. Kdo přátelské vztahy navazovat neumí nebo s nimi šeredí, nežije šťastně a umírá dřív. Jako šéf webu o psychologii sleduji, jak velké a osobní téma to pro většinu z nás je – včetně psychologů samotných.

Není už obvyklé zůstat do důchodu v jedné práci. Věnovat se desítky let jednomu sportu. Prožít život v jednom městě. Dřívější vazby se přetrhají a navazování nových jde ztuha. Není čas. „Lajk“ není společný výlet do hor.

Osamělý národ

Tehdy v tramvaji náš vztah obsahoval všechny ingredience dobrého přátelství: kontinuitu, intimitu, zájem a naslouchání, odvahu a otevřenost. Dohromady jsme se cítili silní, sebevědomí, neměli jsme strach.

Stejné zákonitosti platí i pro „živé organismy“ velikosti státu. Ve vztahu ke světu jako bychom už neuměli být přáteli. Naši zemi vedou lidé, jimž chybí schopnost i zájem navazovat vztahy. Neumějí zaujmout dobrou myšlenkou. Nadchnout své protějšky pro společné projekty. Nenaslouchají, ostatní je nezajímají. Nemají odvahu být upřímní. Ani sami k sobě.

Při pohledu zvenku začínáme vzbuzovat lítost a čím dál víc i obavy. Když se člověk přestane vídat s přáteli, ptají se, diví se, naléhají. Dlouho se bez nich obejde. Pak je ztratí. A pak, při první vážné krizi, která zákonitě přijde v životě každého člověka a každého národa, to pocítí sám: slabost, ztrátu sebevědomí a strach.