Ztráta dvojčete

Mají od počátku života ten nejbližší vztah. Jeden z nich tu nakonec zůstane sám.

Eva Dudková

Eva Dudková

20. 9. 2017

Aniž bychom o tom nějak zvlášť přemítali, jaksi předpokládáme, že jestliže dvojčata přišla na svět společně, stejným způsobem ho i opustí. Z rozhovorů s těmito lidmi vyznívá, že by si to tak i přáli. Ve skutečnosti je takřka nevyhnutelné, že jedno z nich opustí svět jako první. Jak se s touto skutečností vyrovnávají pozůstalá dvojčata?

K zájmu o dvojčata mě přivedla vlastní zkušenost s výchovou dvojčat. Zajímá mě jejich svět, ono zvláštní pouto a zároveň vnímání sebe sama. V rozhovorech, které jsem s dvojčaty vedla, když jsem se tématem začala odborně zabývat, se často opakovalo téma přetrvávající obavy ze ztráty dvojčete. To mě přivedlo ke snaze o bližší porozumění této specifické zkušenosti.

Smrt milované osoby je těžká pro každého. Čím bližší nám zemřelý byl, tím více truchlíme. Obecně známé fáze, kterými prochází téměř všichni pozůstalí, jsou šok, vyjádření emocí a postupné přijetí. Elisabeth Kübler-Ross rozlišila stadia smutku na období šoku a popírání, hněvu, smlouvání, deprese a smíření. Oba modely naznačují, že smutek nakonec přebolí a jednoho dne budeme schopni jít dál. Ale jsou i lidé, u nichž smutek prostě nikdy nepřejde.

Přestože v truchlení skutečně existují podobné reakce, realita ukazuje, že se vždy jedná o individuální proces. Způsob truchlení závisí také na tom, kým jsme, v jakém kulturním prostředí žijeme, na naší dosavadní zkušenosti (se smrtí) a na tom, v co věříme. A právě to, kým jsme, je u dvojčat klíčové, protože zejména ta jednovaječná to mají prostě jinak.

Dvojčatová vazba

Jedna žena, identické dvojče, mi řekla, že si život bez své sestry vůbec nedokáže představit; potřebuje ji mít stále nablízku a obě věří, že budou pořád spolu: Ona je jako moje matka, moje dítě, moje všecko.

Jistě ne všechna dvojčata mezi sebou mají ideální vztah. Studie založené na rozhovorech s dvojčaty nicméně ukazují, že některá dvojčata skutečně mezi sebou sdílejí přesvědčení o existenci vzájemného jedinečného spirituálního pouta, jaké „nedvojčata“ nikdy nemohou zažít: My si ani nemůžeme lhát, protože ta druhá to hned pozná. Já sama sebe třeba nevidím ve snu. Já prostě vždycky vidím jenom ji.

Na druhou stranu není pravidlem, že všechna dvojčata prožívají svůj vztah stejně intenzivně. To se týká zpravidla dvojvaječných dvojčat. Ta obvykle uvádějí, že žádné výjimečné pouto mezi sebou nevnímají. Přesto i mezi nimi často přetrvává vzájemná blízkost: I když jsem na ni úplně brutálně vytočená, tak vím, že kdyby něco, tak jsme při sobě.

26. – 29. října 2017

Tři cesty k přítomnému okamžiku (seminář)

Michal Mynář

Úzký vztah, který dvojčata emocionálně spojuje, v sobě zahrnuje potřebu vzájemné blízkosti a specifický způsob komunikace. Většina dvojčat, kterých jsem se zeptala, jaké to je být dvojče, odpověděla otázkou: A jaké je dvojčetem nebýt? Je to vztah, který je nenapodobitelný. Nikomu nemůžeš říct všechno, ale tomu dvojčeti můžeš říct naprosto všechno, myslí si jedno z dotazovaných dvojčat. Z vlastní zkušenosti vím, že ve snaze mu porozumět se dokonce i rodič může cítit jako outsider.

Americká psychoterapeutka Mary Morgan, která v knize When Grief Calls Forth the Healing píše o vlastní cestě vyrovnávání se se ztrátou svého dvojčete, výjimečný vztah dvojčat vysvětluje jejich jedinečnými vývojovými okolnostmi: vzájemné spojení začíná dávno předtím, než se narodí. V dnešní době zobrazovacích metod není výjimkou vidět oba plody ve vzájemné interakci, například i to (pokud jsou dvojčata jednovaječná a sdílejí stejnou placentu), jak si vzájemně cucají palec.

Tyto vzorce vzájemného chování pokračují v podobných variacích i po narození, a tak lze říci, že dvojčatovství předurčuje jejich vstup do světa. Autorka se domnívá, že právě toto spojení definuje onu jedinečnost (specifickou podobu) procesu truchlení, kterým procházejí při ztrátě jednoho z nich.

Co je ztraceno, když zemře dvojče?

Vnímání ztráty se u dvojčat liší podle toho, v jakém věku ke ztrátě došlo.

Existuje mnoho příběhů lidí popisujících neurčitý pocit, jako by celý život něco postrádali, dokud nezjistili, že původně byli dva. Jedná se o fenomén tzv. womb twins, kdy jedno z dvojčat zemře ještě před narozením. Tato dvojčata většinou truchlí pro to, co mohlo být a není.

Většina dvojčat, která ztratí své dvojče během života a zejména v dospělosti, ve svém zármutku upadá do dlouhodobé a hluboké deprese. Jejich ztráta má větší dopad právě proto, že měli čas svůj vztah živit a rozvíjet. Truchlí po tom, co bylo a co je navždy ztraceno.

Vnímání ztráty se u dvojčat liší také podle toho, zda byla dvojčata dvouvaječná, nebo jednovaječná.

Jednovaječná dvojčata spolu často své životy sdílejí intenzivněji. Bydlí blízko sebe, volají si i několikrát denně, mají prostě jeden druhého, na kterého se mohou obracet, a většinou mají ráda stejné věci. Když jedno z dvojčat zemře, jejich společný svět se zastaví – najednou nevědí, jak žít dál. Jako by s dvojčetem ztratili i kus sebe sama. Proč tomu tak je?

Autorka zmíněné knihy zdůrazňuje, že dvojčata vnímají vlastní identitu v rámci My. Jestliže dvojče ztratí dvojče, ono My je fyzicky zničeno, jeho rovnováha je narušena a v pozůstalém dvojčeti často zůstává pocit, jako by ho zbyla jen polovina, která nemůže tuto ztrátu překonat. Vzpomínka na dvojče je spojena se zničující bolestí. Nejde jen o zármutek, také vnímání sebe sama jako jednotlivce je velmi silně narušeno. Způsob, jakým dvojče prožívá svou ztrátu, závisí na tom, jaký význam svému dvojčectví připisuje, a na tom, kým se cítí být jako jedinec. Ona dvojitá ztráta spočívá ve ztrátě sourozence a někdy dlouho přetrvávající ztrátě nebo zmatení sebe sama.

Mezi příběhy osiřelých dvojčat se často vynořuje hluboký pocit osamění, ztracenosti. Jedna mladá žena popisovala po smrti své sestry velmi naléhavou prázdnotu, kterou nebylo možné ničím zaplnit. Cítila se osamělá, i když byla mezi lidmi, měla dojem, že její ztrátu nikdo nemohl pochopit: Jako by mi někdo vypálil duši až na kost, strašlivé prázdno. Pocity beznaděje u ní přetrvávaly pět let. Dlouho jsem byla jako napůl živá a napůl mrtvá. Nemohla jsem se s ní spojit a zároveň jsem nebyla schopná normálně žít.

Dvojitá smrt?

Raymond Brandt, rovněž pozůstalé dvojče, ve své knize Twin Loss píše, že všechna pozůstalá dvojčata, se kterými se setkal, pojmenovávají svou ztrátu stejně: Cítím, že jedna moje polovina je naživu a druhá zemřela. Následky takové ztráty jsou nejen zdrcující, ale obecně také zůstávají okolím nepochopeny. Pozůstalá dvojčata bolestivě bojují o obnovení funkčního vnímání sebe sama. Pocity „rozpůlení“ mohou prodlužovat nebo dokonce znemožňovat proces hojení a vyrovnání se se smrtí dvojčete.

Vzácné nejsou dokonce ani pocity zmatení ohledně toho, kdo vlastně zemřel a kdo je stále naživu. V knize Living Without Your Twin britské autorky Bety Jean Case jedno z dvojčat popisuje divný pocit po smrti své sestry, kdy při pohledu do zrcadla viděla svou sestru a bála se, že postava v zrcadle nebyla jejím vlastním odrazem. Podobně se mohou dvojčata cítit i během pohřbu, kdy se jim zdá, že jsou pohřbívána ona sama nebo že se dívají na vlastní pohřeb.

Využívejte celý web.

Předplatné

Velmi často se objevuje také vina za přežití, neboť oni sami (zvláště byla-li dvojčata identická) jsou stálou připomínkou zemřelého dvojčete. Pokud došlo ke ztrátě dvojčete ještě před narozením, mohou obviňovat sama sebe, že dvojče zemřelo kvůli nim. Některá z nich mají pocit, že musí žít za oba, aby rodičům ztrátu vynahradila, nebo prostě proto, aby jejich dvojče v nich žilo dál.

Převládajícím pocitem je ovšem vždy osamělost, která se někdy může projevovat i na tělesné úrovni. Přestože pozůstalá dvojčata většinou žijí vlastní život, mají svou rodinu, ve které se snaží fungovat jako partneři a rodiče, vnímají ztrátu dvojčete jako trvalou změnu sebe sama. Například mohou mít pocit fyzické ztráty: Fyzicky je něco jinak, něco chybí. Prostě byla mou součástí.

Dvojčata spolu od počátku přirozeně sdílejí představy o společné budoucnosti, věří, že tady vzájemně pro sebe vždycky budou. Tyto představy jsou však při smrti jednoho z nich navždy ztraceny: Teď jsem ztracená, už nebude nic. Jsem strašně sama.

Hledání pomoci

Ve všech publikacích i výpovědích dvojčat se při odpovědi na otázku, co jim pomáhá se s touto specifickou ztrátou vyrovnat, objevuje jedno společné, zásadní doporučení: sdílet svou zkušenost s těmi, kdo měli podobný osud. S těmi, kteří ztratili své dvojče a rozumí oněm pocitům, které nedvojčatové okolí nechápe. Vyprávět svůj příběh. To pomáhá.

Ztráty dítěte, manžela, partnera, rodiče, sourozence nebo přítele vyvolávají odlišné reakce zármutku, kterými se zabývá poradenství pro pozůstalé. Avšak zvláštní případ dvojité ztráty, která nastává u dvojčat, u nás zatím zůstává opomíjen. Ztrátu dvojčete bychom laicky mohli přirovnat ke ztrátě partnera, přesto se liší. K porozumění je třeba pochopit, co to vlastně znamená být dvojčetem. Jediná cesta, jak to zjistit, je zeptat se přímo dvojčat.

Není překvapením, že všichni zmiňovaní psychologové, zabývající se dvojčatovstvím, sami pocházejí z dvojčat a někteří z nich to, co zde popisuji, sami prožili. Téma ztráty dvojčete se v 80. letech nesměle vynořilo ve výzkumech právě z potřeby těch, kteří své dvojče ztratili a dnes se na ně specializují ve své klinické praxi.

Ve Spojených státech od roku 1987 funguje svépomocná skupina Twinless Twins Support Group, jejímž zakladatelem byl Raymond W. Brandt. Obdoba této skupiny s názvem The Lone Twin Network funguje od roku 1989 také ve Velké Británii, kde byla založena díky Joan Woodward, která iniciovala setkání všech 219 osiřelých dvojčat, jež se účastnila jejího výzkumu. Dnes tyto skupiny pořádají pravidelné konference a srazy, kde jejich členové vzájemně sdílejí své zkušenosti a setkávají se s odborníky na dané téma.

Ztráta dvojčete je tématem, které si zasluhuje zvláštní pozornost. Další výzkumy mohou přispět k bližšímu porozumění specifické životní zkušenosti mnoha těchto zarmoucených „polovin, které žijí za dva“, které žijí mezi námi a třeba o nich ani nevíme. Možná jste jednou z nich i vy.

Pokud máte podobnou zkušenost, vězte, že v tom nejste sami. Díky sdílení můžete poznat ostatní dvojčata v podobné situaci, která budou vědět, o čem mluvíte.

Máte-li zájem přispět k výzkumu na dané téma nebo prostě jen chcete vyprávět svůj příběh, prosím, kontaktujte mě na mail dvojcata-2017@seznam.cz 

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: