Ztráta dítěte patří k nejtěžším zkušenostem a týká se překvapivého počtu rodin: údajně každé 4. těhotenství končí jinak než narozením zdravého dítěte. Přesto se o tomhle těžkém a intimním tématu moc nemluví. A to je škoda, protože tak se k této bolesti přidává ještě další – z osamocení a nepochopení okolí.

Já sama jsem mámou dvou dětí a tří „andílků“. Když jsem přišla o dvojčátka v 6. měsíci těhotenství, měla jsem už tehdy dvouleté dítě. Hodně mi pomáhala péče o ně a návrat k mé práci grafičky. Celé roky ale pro mě bylo bolestné se podívat do kočárku. Za nějakou dobu jsem otěhotněla znovu a přišla o miminko ve 12. týdnu těhotenství.

Když je rodič konfrontován s nepříznivou zprávou, je často v šoku. Jde o velice psychicky náročné okamžiky – do paměti se vám vryje každé slovo, věta, pohled nebo třeba i vyhýbavé mlčení zdravotníka.

Naštěstí se lékaři i sestry už delší čas v komunikaci s rodiči po perinatální ztrátě vzdělávají. Velmi záslužnou práci v tomto ohledu vyvíjejí také organizace jako Dlouhá cesta, Dítě v srdci nebo Cesta domů. Pomalu tedy dochází k posunu, nicméně péče o rodiče stále není všude dostupná a oni mohou mít pocit, že zůstali sami. Není to pravda.

Nejsme sami

Když jsem přišla o miminko, teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak často se to děje a jak málo se o tom mluví. Pak jsem se osmělila promluvit s kamarádkami a zjistila jsem, že takovou zkušeností si prošla spousta žen v mém okolí, ale já o nich předtím nevěděla.

Muži to v tomto ohledu můžou mít ještě náročnější, protože své prožívání méně sdílejí. Ztráta miminka, které se třeba ještě ani nenarodilo, se jich na první pohled týká méně než nastávající maminky, která vše prožívá i fyzicky, ale není to tak docela pravda. Smutnou skutečností je, že společné neštěstí pokaždé pár nespojí, naopak může dojít k odcizení a krizi vztahu.

Myslím, že pomáhá už jen to vědomí, že v tom opravdu nejsme sami. Je dobré si o své ztrátě promluvit s někým, kdo je nám ochotný naslouchat. Ale samozřejmě je v pořádku i touha si „zalézt“ a nikoho nevidět. V tomto ohledu pomáhají i různá internetová fóra a facebookové skupiny.

Naděje v temnotách

Po ztrátě blízkého člověka, jakým je samozřejmě i jakkoli staré miminko, přichází truchlení. Je to přirozený proces, jen jsme na to v dobách totality i v dnešní moderní době zapomněli. Věřím, že příroda nás vybavila k tomu celou situaci zvládnout.

Rozhodně se nedoporučuje tento žal vytěsnit. Mohl by se později projevit např. v podobě nějakého fyzického příznaku nebo by mohl mít vliv na další otěhotnění. Může nás ale překvapit nevídaná intenzita a výkyvy nálad.

Je dobré si postupně najít způsoby a aktivity, jak zármutkem projít, ale jak si od něj i odpočinout. Může to být velice individuální, jako jsme jedineční my sami. Doporučuje se být k sobě trpělivý a vlídný.

Pomáhá najít si někoho blízkého, průvodce či terapeuta. Někoho, kdo by nás podpořil, že i ty „šílené“ emoce mohou být v tomto čase normální. Nebo že se i někdy můžeme cítit dobře a nemusíme mít pocit viny. Velice vhodný je rituál rozloučení. Podělím se s vámi o slova z mého deníku:

Jediné, co mi po miminku zbylo, je lékařská zpráva, že bylo velké 3,5 cm. Pouštím si hudbu, pláču a hnětu figurku miminka ze včelího vosku. Dávám ji do hnízdečka z ovčí vlny. Dceři se figurka moc líbí a dává jí dárečky – žaludy a nalepovací náušnici ve tvaru motýlka. Miminku dáváme jméno Nikola. Je zářivý den, napadl čerstvý sníh. Jdeme k řece a na lodičku z kůry, kterou můj muž vyrobil v létě, pokládáme miminko v pelíšku. Na lodičce je i svíčka. Pouštíme ji po řece spolu s bílými květy. Pluje do oceánu. Svíčka zhasne, ale najednou se rozhoří ještě jednou. Je nám najednou lehko u srdce.

Může pomoci i četba a tvořivá či fyzická činnost – psaní, kreslení, tanec, pohyb… Když jsem svoji bolest dávala na papír, začalo se mi postupně ulevovat. Bylo pro mě paradoxní, že jsem na vysoké výtvarné škole přestala kreslit. Protože jsem si nevěřila, porovnávala se, a teď jsem díky nenarozenému miminku s kreslením znovu začala. Už mi bylo jedno, jak to vypadá. Najednou jsem byla v hloubi duše zase sama sebou. Dokonce jsem i hned otěhotněla a narodilo se mi zdravé děťátko.

Ztráty a nálezy

Velice častá je po ztrátě miminka obměna přátel – někteří se vzdálí, ale mnohdy se objeví pomoc tam, kde bychom to nečekali. Ne nadarmo se asi říká, že v nouzi poznáš přítele. Blízcí lidé mohou velice pomoci, ale i velmi zranit nevhodnou poznámkou.

Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo ztrátou miminka prochází, nemusíte toho moc říkat. Často pomůže jen obyčejné lidské: „Mrzí mě to.“ A hlavně pomáhá jen naslouchat bez dávání rad, což je někdy to nejtěžší. V prvních týdnech mohou mít rodiče také potíž prakticky fungovat, vařit, uklízet, a může být vhodné jim nabídnout pomoc.

Mé dospělé ztráty mi ukázaly, že se ke smrti dá přistupovat i jinak než mlčením, jak jsem byla zvyklá z dětství. A že tvoření může být uzdravující. Možná proto, že člověk už nemusí být obětí děsivých okolností. A za to jsem moc vděčná.

Lenka Blažejová, čtenářka Psychologie.cz, grafička a výtvarnice, autorka tvořivého deníku Mému miminku a laická poradkyně Prázdné kolébky

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.