Seznamte se s odsouzencem k vyhoření: Nemá rád sociální kontakty, přestává je vyhledávat. Pokud se na nich musí podílet, představují pro něj nesnesitelnou zátěž. Rodina, přátelé, jídlo, spánek se začínají zdát nepotřebnými a nezajímavými, protože mu ubírají čas a energii, kterou by měl investovat do práce.
Nic na světě nevznikne náhle, vše má své různě dlouhé čekací doby. Inkubační doba vyhoření není jednotná, záleží na mnoha osobnostních faktorech a na mnoha zevních okolnostech.
Přechod mezi prvními příznaky a plně rozvinutými obtížemi je plynulý. Sám objevitel burn‑out syndromu Herbert Freudenberger při svém pozdějším diagnostickém pátrání spoléhal více na pocitovou stránku než na nějaké přesné měření. Sám říká, že stačilo vyslovit slovo vyhoření a ti, kteří jej prožívali nebo k němu nezadržitelně spěli, reagovali a rezonovali.
Nicméně již na cestě k debaklu postižený jedinec cítí určité vnitřní pnutí, prožívá konflikt motivů: na jedné straně touží po nastoupené dráze jít dále, na druhé mu cosi hlásí, že to není cesta dobrá. Proč to v této fázi nevidí?
Psychologický obranný mechanismus popření představuje nevědomý posun reality do podoby, ve které by ji jedinec rád viděl. Dodatečný komentář většinou zní: To jsem si neuvědomil. Podobá se dětské reakci – zakrýt si oči před nebezpečím.
Více než jasná logická úvaha, která je deformována nevědomým obranným mechanismem popření, upozorňují na rizika různé emoční projevy, které však v naší kultuře máme tendenci přehlížet a bagatelizovat. U kandidátů vyhoření tyto jemné signály vůbec nedosahují prahu uvědomění, protože se oni sami většinou vyhlašují za zdravé a nezdolné.
Nemůžeme‑li tedy v prevenci stanovit časový interval, který by upozorňoval na aktuální přítomnost rizika, můžeme využít zkušeností, jež do jakéhosi vývojového cyklu začali skládat již od osmdesátých let minulého století Herbert Freudenberger a Gail North. Poslední revize textu je z roku 2006. Cyklus má dvanáct kritických fází, které se nemusí objevit všechny a nemusí vždy jít za sebou popsaným způsobem.
1. Nutkavá snaha po sebeprosazení
Na počátku můžeme často pozorovat nepřiměřené ambice. Jsou patrné snahy prosadit se v pracovní oblasti a tato snaha často přerůstá až do patologického nutkání.
2. Začíná pracovat více a tvrději
Jelikož musí dokázat sobě i ostatním, že zvládne i to, co mu v práci nevyhovuje, nastaví si laťku velmi vysoko. Aby dosáhl stanovených cílů, zaměřuje se přednostně na práci, která vyžaduje více úsilí, než je běžné. Není výjimkou, že se snaží stále dělat všechno potřebné (i nepotřebné) sám. Tím současně předvádí, že je nenahraditelný, jestliže stačí udělat takovou spoustu práce bez jakékoliv pomoci druhých.
3. Přehlížení potřeb druhých
Jakmile se plně soustředí na práci a prakticky všechen čas a úsilí jí obětuje, nemá čas ani energii na cokoliv jiného. Rodina, přátelé, jídlo, spánek se začínají zdát nepotřebnými a nezajímavými, protože mu ubírají čas a energii, kterou by měl investovat do práce.
4. Přesunutí konfliktu
Většinou už v těchto okamžicích si jedinec začne uvědomovat, že něco je v nepořádku, ale není schopen rozpoznat zdroje svých problémů. To může vyvolat vnitřní krizi a evokovat pocit ohrožení. Také se objeví první tělesné obtíže – příznaky stresu.
5. Revize a posunutí hodnot
V tomto stadiu se jedinec izoluje od ostatních ve snaze vyhnout se možným konfliktům a současně ještě intenzivněji popírá své základní potřeby, přestože ty se prostřednictvím příznaků slabě i silněji ohlašují. Práce pohlcuje veškerou energii, žádná již nezbývá na přátele, zájmy, potěšení. V novém systému hodnot dominuje práce a nastává emoční otupení.
6. Popírání vznikajících problémů
Člověk se stává netolerantním. Nemá rád sociální kontakty, přestává je vyhledávat a pokud se na nich musí podílet, představují pro něj nesnesitelnou zátěž. Zvenčí je patrná narůstající agresivita a sarkasmus. Dost často začne obviňovat časovou tíseň, která je údajně odpovědná za vzrůstající problémy. Zapomíná přitom, že je pánem svého času a že jediná cesta z narůstajících problémů je změna vlastního přístupu a jednání.
7. Stažení
Sociální kontakty jsou již na minimu a situace se záhy změní v úplnou izolaci. Může začít vyhledávat alkohol, uklidňující prášky, drogy; pracuje přece „jak se má“ a zaslouží úlevu. Často se objevují pocity beznaděje a ztráty smyslu.
8. Zcela jasně patrné změny chování
Spolupracovníci, rodina, přátelé, ale i další lidé v jeho sociálním okolí už nemohou přehlédnout, že jeho chování se změnilo.
9. Depersonalizace
Při ztrátě kontaktu se svými potřebami a vlastně sám se sebou je možné, že člověk přestává pociťovat sebe i druhé jako cenné osobnosti. Jeho pohled na život se zužuje, je schopen vnímat pouze (nemilou) přítomnost. Život se mění v pouhou sérii mechanických funkcí.
10. Vnitřní prázdnota
Cítí se vnitřně vyprázdněný a pokouší se to překonat zběsilými aktivitami, jakými jsou třeba přejídání, sex, alkohol nebo drogy. Tyto aktivity většinou pak překračují běžné sociální meze (viz americké úsloví: hard working – hard drinking).
11. Deprese
Vyhoření v sobě může zahrnovat významnou depresivní složku. V takovém případě se postižený cítí vyčerpaný, beznadějný, indiferentní k okolí a domnívá se, že budoucnost mu nemá co nabídnout. Jeho život ztratil smysl a přibývá typických depresivních symptomů, jak psychických, tak tělesných.
12. Syndrom vyhoření
Objevuje se emoční, celkový psychický i tělesný kolaps, který může být důvodem k vyhledání lékařské pomoci. V extrémních případech se současnou přítomností deprese se mohou objevit i sebevražedné tendence, na něž je možné pohlížet jako na snahu uniknout ze situace. Ale jen malé procento takto postižených jedinců se o sebevraždu opravdu pokusí.
