Aby duše dohnala tělo

Do obdobné situace se dostal jeden pár, se kterým jsem pracoval. Mapovali jsme jejich vzájemné potřeby ve vztahu, načež se ukázalo, že aby oba dva měli vůbec chuť a kapacitu do vztahu opět něco investovat, potřebují čas každý sám pro sebe. Není se co divit, že každý potřeboval něco jiného. Muž chtěl vyjet do hor za sportem, žena spočinout v domácím prostředí (bez dětí).

Princip ale zůstává stejný: pokud nemáme z čeho dávat, jedeme na dluh. A pak se cítíme jako oběť, kde druhý může za to, že nám není dobře. Čekáme, že nás naplní vzájemná láska, a jsme nemile překvapeni všednodenností a velmi častou únavou až celkovým vyčerpáním. Rodinná dovolená pak bývá stresem navíc a vracíme se z ní možná ještě více unaveni.

Zůstaneme-li u finanční metafory, je jasné, že pokud chceme něco investovat, musíme to mít. Buď máme rezervy, nebo potřebujeme něco vydělat. S vnitřním světem je to podobné.

Máme-li rezervy, to znamená, že jsme vnitřně srovnaní s během našeho života a máme dobře vyrovnaný poměr mezi prací, rodinou a odpočinkem, můžeme svou energii dát, kam je potřeba. Ale když rezervy nemáme, je třeba je vytvořit. Protože jinak se dostaneme do bludného kruhu vydávání na dluh a zvětšujícího se deficitu. 

Zdravé sobectví

Nerad bych, aby moje úvaha vyzněla jako propagace sobectví na úkor druhého. Určitě je třeba o způsobech a době odloučení spolu dobře komunikovat. Aby se nestalo, že jeden si tuto potřebu naplňuje a druhý cítí, že on nemůže, protože někdo se o ty děti přece jen musí starat.

Rovnováha je zde zásadně důležitá. Mnohdy se ale lidé bojí říct, co skutečně potřebují, aby je druhý nenařkl z toho, že myslí jen na sebe. A pokud jsou v této hře chyceni oba dva, je jak jeden, tak druhý nespokojený.

Čas o samotě není ale jen o načerpání sil. Může to být zejména prostor pro zastavení, ztišení a reflexi svého života, pro možnost sjednoceni protichůdných sil v našem nitru a sesbírání kousků sebe, které jsme poztráceli cestou. A může být zajímavé hledat odpovědi na otázky, které se vynořují. Pro představu nabízím některé z nich:

• Co nechci v životě minout?
  
• Co mi chybí?
  
• Co přebývá?
  
• Co mám potíž u sebe přijmout?
  
• Kam chci směřovat svou životní energii?
  
• Jaké jsou moje priority? Žiji podle nich? Pokud ne, co mi brání?
  

Často se stává, že se těchto otázek a následných odpovědí obáváme, a tak se raději plně nezastavíme. Místo spočinutí se rozplyneme v sociálních sítích, audio/video stimulech, jídle, alkoholu či jiných požitcích. Nic proti nim, ale je dobré vědět, kdy si vyhrazujeme čas na relax a vypnutí a kdy se chceme opravdu zastavit, ztišit a počkat sami na sebe.

Ve druhém případě tak bereme vážně vzácnost života i důležitost sebe sama. Učíme se také rozpoznat naše skutečně potřeby a rozlišit je od těch méně podstatných až zástupných.

Zdravé sobectví je ochota čelit sama sobě, zpomalit se, aby se naše duše, náš střed, onen tichý hlas v hloubce, mohl také projevit a dohnat naše jinak rozlítané životy.

Malá denní STOP

Možná si říkáte, že nemáte čas si zařídit volný víkend nebo i větší čas. Někdy to opravdu je náročné a chce to větší plánování. Opět je to o prioritách. Často ale pomáhá dělat i menší kroky. Od těch trvajících pár vteřin, přes pár minut až k třeba půlhodině či hodině.

• Nadechnout a vydechnout, když nám zvoní telefon, a teprve pak ho zvednout
  
• Čekání ve frontě využít na uvolnění svého těla
  
• Večer před usnutím věnovat poslední myšlenky reflexi dne a pocitu v těle
  
• Když si sednete s druhými k jídlu, tak to vzít jako vzácnou příležitost k setkání, a ne kontrolovat každou chvíli mobil
  
• Vyhradit si na začátku a v průběhu dne chvíle, kdy přerušíte to, co děláte, a vědomě se zastavíte, zavřete oči a podíváte se dovnitř, jak se vlastně máte
  
• Využijte svou tvořivost a hledejte vlastní cesty směřující ke klidu a pohodě…
  

Co říkám, je vlastně velmi jednoduché: dovolte si myslet na sebe, dát se na první místo. Můžete se učit čerpat z vlastních zdrojů a budete tak mít více kapacity na vztahy s lidmi, na kterých záleží. A stejně jako nemůžete chodit stále jen po jedné noze, i zde připomínám: klíčová je rovnováha, harmonie mezi přijímáním a dáváním, stažením do sebe a autentickým kontaktem s druhými.