Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Aby vás práce nesežrala

Práce vás baví. Od šéfů dostáváte maximální volnost a důvěru. Tak proč jste na pokraji vyčerpání?

Celé roky už neměli pořádnou dovolenou. Nevědí, co je to osobní život: jen co přijdou z práce domů, vyndají notebook a začnou dodělávat to, co přes den nestihli. Odpočinek se smrskne na spánek, který také netrvá zrovna dlouho. Jsou oddanými členy týmu, ale roky práce téměř v kuse si začínají vybírat daň v podobě různých výkyvů a mají také vliv na výkon a motivaci v práci. Všechno směřuje k slušnému syndromu vyhoření.

Je vám takový scénář povědomý? Poznáváte někoho ze svých blízkých, nebo dokonce sami sebe? Co vlastně vede lidi k tomu, že tolik pracují?

Zdálo by se, že přepracování ohrožuje především zaměstnance vedené direktivním způsobem a zavalené spoustou přesně definovaných úkolů. Ve skutečnosti je to trochu jinak: čím dál častěji se setkávám s podobnými situacemi ve společnostech, které svým lidem maximálně důvěřují. Jejich zaměstnanci mají velkou volnost, co se týče pracovní doby, a pracovní náplň jim umožňuje být velmi kreativní v tom, co dělají – tak, aby mohli maximálně uplatňovat své talentové vlohy.

Pracovní doba je volnější, a zdali dělají svoji práci z domu nebo z kanceláře, je obvykle věcí domluvy. Někdo by řekl, že přece takto ti lidé ve firmách zvlčí a jak to tam bude vypadat. Oni však pracují na maximum: volnost a svoboda volby jim umožňují, aby pracovali opravdu tak, jak chtějí a umí a odváděli tu nejlepší práci.

Jeden zádrhel to však má: u loajálních lidí to často vyvolá silný pocit závazku. Zcela se odevzdávají práci, často na úkor sebe samých. Mozek jim hlásí, že jsou nezastupitelní a že musí neustále odvádět perfektní výkon, aby si tuto dobrou práci udrželi. Žene je strach, že nebudou dost dobří a o místo přijdou. Když vás žene strach místo radosti, daleko to nedotáhnete.

V mnoha firmách se poslední dobou mění pohled na lidi jako pracovníky. Ne všude, ale rozhodně vnímám, že si firmy začínají skutečně vážit lidí, kteří pro ně pracují rádi a odvádějí dobrou práci. Manažeři se zajímají o to, jak se jejich pracovníkům daří – nejen v pracovním, ale také v osobním životě.

Oni prostě chápou, že když budou mít ve firmě odpočaté lidi, kteří žijí také nějaký svůj osobní život, bude to mít blahodárný dopad na fungování celé společnosti. A je jim jasné, že teambuilding každého půl roku nemusí být samospásný.

Co je lepší? Všímavost, otevřenost, laskavost, férovost, ke které se lidé (alespoň myslím) začínají opět vracet. Věřím, že naplňování těchto a dalších hodnot je to, co opravdu funguje – tedy lidský přístup a základní hodnoty jako respekt, ochota pomoci, komunikace a důvěra.

Lepší plánování stres nezažene

Co tito lidé, kteří se nechali až příliš pohltit svou prací, potřebují především? Hluboké UVĚDOMĚNÍ toho, co se s nimi v tuto chvíli děje. Oni často ani netuší, že jim teče do bot. Pouze vnímají tlak a stres, kterého se chtějí co nejdříve zbavit tím, že dokončí úkoly, které mají. Je to začarovaný kruh, do kterého spadnou a neví, jak z něj ven, protože úkoly budou neustále nějaké, jen je potřeba se k nim postavit rozumným způsobem.

Předchozí způsob přemýšlení vedl k odkládání, ke zmatku v prioritách, strachu, přehnané sebekritičnosti a tvrdosti na sebe samé. To vedlo ke ztrátě energie a postupné ztrátě motivace a radosti z vykonané práce. Všechno to bylo způsobeno přehlcením a únavou, kterou nebyli schopni rozpoznat a přiznat si, že už to tímto způsobem dál nejde.

Představte si sami sebe, když se cítíte dobře a odvádíte svoji práci s lehkostí a radostí.

Začínají tedy pracovat také a především na svém osobním životě, který doposud vlastně neměli. Hledají, co jim dělá radost i mimo práci, začínají se více stýkat s rodinou a přáteli. Začínají více pečovat sami o sebe a připouštějí i to, že by si přáli mít konečně partnera, na kterého doteď „neměli čas“.

Takže přehodnocují priority a hodnoty a více koukají na to, co by si sami přáli a co by jim pomohlo cítit se šťastně a naplněně. Zkrátka probíráme to, o čem nejsou zrovna zvyklí přemýšlet. Stále více se tímto dostávají blíže k sobě a přestává jim být jedno, jak doposud žili.

Oni to vlastně všechno vědí, mají to v sobě, jen na to postupně zapomněli, protože pocit odpovědnosti za firmu a za ostatní, ale především jejich ego jim nalhávalo, že tak to přeci má být, že obětovat se pro práci a pro druhé je dobře. Ano, dobře do té míry, dokud je dobře jim samotným.

Nadšení na dluh

V takových chvílích říkám: představte si svoje pozitivní emoce jako peníze na kontě v bance. Jak si vedete? Většina z nich mi odpoví, že jsou těžce v debetu. Když není z čeho brát, není také možné uspokojovat potřeby firmy a ostatních. To je jako posílat peníze do Afriky a sám mít na účtu poslední padesátikorunu. Napřed je tedy potřeba postarat se sám o sebe a o svoji vnitřní pohodu.

Velmi zjednodušeně řečeno: osobně vnímám, že proces změny v tomto pojetí se skládá především ze sebeuvědomění. Nejlépe se mi osvědčilo, když si lidé minimálně týden až dva vedli deník, kam si zapisovali své myšlenky a pocity, které během dne zažili.

Tímto si zvědomili každodenní situace, které se jim dějí. To je většinou přesvědčí o tom, že to opravdu není úplně v pohodě, a zatouží po změně, protože vnímají, že je naděje to reálně změnit a že řešení existuje.

Většinou jim v tom pomůže jejich detailní představa sebe samých, když se cítí dobře a například odvádí svoji práci s lehkostí a radostí. Když si k tomu představí, jaký pozitivní vliv to bude mít i na další oblasti v jejich životě, mozek skáče radostí a strachy se rozpouští.

Velmi dobře v tom pomáhá jednoduchý vzorec, kdy si nakreslí rovnoramenný trojúhelník a každý z vrcholů pojmenují: , rodina a vztahy, práce. Mají 100 %, která mají rozdělit do každého „rohu“ podle toho, kolik času a pozornosti této oblasti věnují. Jsou velmi překvapeni, když jejich část získá například pouhých 10 % a rodina a vztahy například 15 %. Zbylých 75 % věnují práci.

Někdy je potřeba, aby to viděli jasně před sebou a uvědomili si, jakou oblast nejvíce zanedbávají. Dále mají příležitost se zamyslet nad tím, jak by to mohlo vypadat, kdyby například sobě přidali o 20 % více apod. Jde nám prakticky o to, aby našli větší souznění všech zmíněných oblastí.

Podpořit změnu

Když se tedy pro změnu rozhodnou, jsme zase blíže k cíli. Poté, co si uvědomili, co se s nimi děje, jsou daleko více schopní přemýšlet o tom, jak by to chtěli mít – řekla bych, že v tuto chvíli dochází ke snížení hladiny stresu a strachu a otevírají se novým možnostem.

Jsou schopni si lépe vizualizovat, čeho by chtěli dosáhnout a jak. Mozek je schopen více přemýšlet, protože už není tolik zatížen negativními myšlenkami a lidé jsou více uvolnění a otevření.

Velmi pomáhá, když to mají komu říci a s kým hledat řešení. Vnímají podporu a cítí, že v tom nejsou sami. V žádném případě to neznamená, že nyní přestanou pracovat a budou se soustředit jen na sebe a svůj osobní život. Ale aby mohli do práce v pohodě vstát a jít tam s chutí. Tím, že načerpají energii mimo práci, budou schopni se v pracovních záležitostech daleko lépe realizovat.

Než vás to složí, je potřeba si uvědomit, co vám „to“ chce říct.

Najednou mi říkají: „To je ono, takhle jsem o tom vždycky přemýšlel, proč jsem na to nebyl schopen sám přijít dřív?“ Občas zkrátka máme zamlžené myšlení a přes všechny stresy a strachy nevnímáme realitu a možná řešení každodenních situací.

Takže i drobné a běžné problémy, které bychom normálně byli schopni celkem rychle vyřešit, nás paralyzují a kolikrát nevíme, co dělat. A když se začnou kupit, mají lidé tendenci je hrnout před sebou nebo je dokonce překračovat a dělat, že neexistují.

Samozřejmě je to jako časovaná bomba, u které nevíte, kdy vám bouchne pod nohama. Přitom je to tak jednoduché – začít si všímat a uvědomovat si své pocity a sebe samé. Aktivním pozorováním můžeme hodně změnit, protože nás to většinou donutí celkově k vyšší aktivitě dát si život do pořádku.

Vnímat a korigovat

Řešením je především neignorovat, když se cítíme špatně, neignorovat pocity vlastního těla a nepřesvědčovat se, že to nic není, že to přejde. Všímat si a starat se nejen o druhé, ale hlavně o sebe.

Tím nemyslím přehnanou péči, ale celkem běžná opatření, která bychom měli dělat všichni, abychom se vyhnuli možným problémům. Tak jako zubař vám říká, že je důležitá především prevence, tak i zde platí pravidlo, že čím později něco řešíme, tím déle trvá, než se z toho dostaneme.

Zapůjčila jsem si „medicínskou“ definici, abych objasnila, co tím myslím: Prevence jako nástroj moderní medicíny má přispívat k trvale udržitelnému rozvoji lidstva a života. Podstatou konceptu prevence je představa, že aktivním ovlivňováním rizikových faktorů bude možné snížit výskyt nemocí.

Využívejte celý web.

Předplatné

Všimněte si prosím slovního spojení „aktivního ovlivňování rizikových faktorů“. V našem pojetí to znamená všímat si jemných, ale i tvrdších emocionálních upozornění, která se nám dějí, a reagovat na ně. Má to svůj význam: než vás to složí, je potřeba si uvědomit, co vám „to“ chce říct.

Ne každý se může spoléhat na to, že má všímavého šéfa, který včas odhadne, kdy už začíná jít do tuhého, a nabídne vám pomoc. Je to hlavně a především, jak už víte, vaše zodpovědnost.

Diskuse 0