Ani koutkem oka nepohlédneš?

Už tolikrát jsem ten příběh slyšel. Od kamarádů, přátel i pacientů. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem jej nikdy nežil. Začíná vždy stejně: „Víš, já mám tak skvělou holku…“ Další věta už ani nemusí následovat. Jasnější je snad už jen smutný hlas a pohled upřený do země: „Pane doktore, víte, já byl na služební cestě…“

Pak pokračuje nechápavé kroucení hlavou. Jak to, když má někdo tak skvělou partnerku, může koukat po jiných? Nebo se dokonce zakoukat? Nedej bože líbat? O sexu nemluvě…

Příběh začíná

„Myslela jsem, že mám super kluka. Ale zjistila jsem, že si všímám i jiných mužů. To znamená, že ho tak nemiluju…“ Jako kdyby se ve vztahu čekalo, že člověk oslepne a ohluchne. Či ztratí jiné orgány, které se mu vrací jen v přítomnosti partnera.

Myslete si o Freudovi co chcete, ale sex je skutečně základ. Ono je to logické. V hlavě máme software, který se vyvíjel – no třeba pár set tisíc let. A jede na hardwaru, který se vyvíjel pár miliard let. A který, logicky, nenechává svému o miliardy generací mladšímu bratříčku ve všem volnou ruku. A věříme‑li Darwinovi, že jsme potomky nejzdatnějších jedinců, je jasné, že zvlášť silný důraz bude kladen na dva aspekty:

• přežít
• rozmnožit se

To je to jediné, co měli naši předci společného. Všichni. Do jednoho.

Jak dospíváme, zvíře zvané sex se začíná probouzet. Najednou máme nové tělo a touhy, se kterými si nevíme rady. Snažíme se to utajit, ale nejde to, snažíme se to ovládnout, ale to jde ještě hůř. Tak to aspoň kultivujeme, hrajeme (ti, co to umí) dívkám při měsíčku na kytaru a přesvědčujeme je i sebe, že nám rozhodně nejde o sex.

Mohlo by vás zajímat

Vztahové iluze

Pomalu vám dochází, že ten vztah nikdy nebyl opravdový. Tak proč konec tolik bolí?

Přečíst článek

A pak to přijde. První polibek. První polibek za střízliva. První sex. První sex za střízliva. A první vztah. (Ne vždy v tomto pořadí.)

Přednáška

21. září 2026

Tereza Ševčíková: Co je se mnou dobře?

Tereza Ševčíková

Příběh končí?

Pak se celý ten stroj, celé to soukolí touhy, vášně, studu, strachu a morálky, zastaví… To zní jako nesmysl, ne? Sexualita někdy usne. Jindy spíš dříme. Číhá. Kouká po světě a hledá vhodnou oběť.

Můžeme ji zavřít do nejtemnějšího sklepení, spoutat řetězy a vypouštět na světlo každou neděli v 7:30 ráno se zákonitou družkou. Či občas po večerech s kamarádem internetem. Nebo si přiznáme, že tam je.

Dobře vím, jak je to těžké téma. Přiznat si svoji sexualitu neznamená pustit ji ze řetězu. Znamená to vědět o ní. Sexualita se se může projevit třeba touhou po kráse. Tím, že si všímáme krásných žen a mužů. Nebo nevinným flirtem.

Jenže…

Kdy je flirt nevinný? Více než jinde zde platí, že péče o nás by neměla ubližovat ostatním. A samozřejmě ani nám samým. Protože nevěra často bolí víc ty, kdo ji páchají, než ty, kterým se děje.

Zazdít sexualitu ve sklepeních duše znamená ochudit se. Obětovat něco ze životního elánu a radosti. A paradoxně to může znamenat větší risk. Ta zazděná si často přeci jen najde cestu ven. Třeba v opilosti. Nebo v jiných chvilkách slabosti. A zaútočí s plnou silou. Ale pokud o ní víme, když ji přijímáme, nepřekvapí nás.