S nějakou formou závislosti bojuje hodně z nás. Nezdravých způsobů, kterými se snažíme alespoň na chvíli zahnat stres a zažít příjemnější pocity, je mnoho. Často se jedná o alkohol nebo návykové léky – na zklidnění, na spaní, na bolest. Lidé si je shání u nejrůznějších lékařů, u známých, příbuzných nebo na internetu. Někdo si chce navodit pocit pohody jointem marihuany, jiný zase snědením tabulky čokolády. Existují i mnohem skrytější podoby závislosti. Jsou lidé, kteří jsou závislí na svém partnerovi, rodině, pracovním výkonu, na penězích, na sexu, na nakupování, na sociálních sítích…
Na chvíli můžeme zažít uspokojující pocit svobody, odpoutání se od všedních problémů. Máme dojem, že jsme najednou nad věcí a nic nás nezdolá. Nebo že nemusíme ve svém životě nic moc řešit, vše se vyřeší samo a my si zatím můžeme bezstarostně plout na růžovém obláčku. Ale časem vždy přijde náraz a tvrdé vystřízlivění. Potíž je v tom, že i tak většinou bývá závislost silnější než poctivá sebereflexe a vůle k jinému životu. Životu bez závislosti. Bez obelhávání sebe sama, ať už v jakékoliv podobě.
Ale co je vlastně tou hlavní hybnou silou, která udržuje závislostní chování v chodu? Někdy můžeme mít pocit, že se točíme v bludném kruhu, a i když se sebevíc snažíme, vykročit ven nemůžeme. Tím se prohlubují pocity selhání. Nastupuje sebeobviňování, úzkosti, deprese a není snadnější únik než opět sáhnout po skleničce, tabletě na zklidnění, ponořit se do práce až do úplného vyčerpání nebo hodiny bezcílně brouzdat po internetu.
Roli můžou hrát i genetické dispozice, ty se ovlivňují těžko. Dále osobnostní nastavení, sociální faktory – rodinné zázemí, prostředí, ve kterém žijeme. Tam už alespoň něco změnit můžeme. A vědecké studie spolu s pozorováním z běžné praxe přináší i pohled na propojení traumatických zážitků a závislostního chování. Otevírá to nové pohledy na závislost jako takovou a přináší nové možnosti řešení.
Pohon pro bolest
Psychická traumata jsou velmi zahlcující a mají velký potenciál poznamenat schopnost člověka vyrovnávat se se stresem. Traumatizovaní lidé bývají velmi citliví i na mírně stresující podněty, které v nich mohou vyvolávat pocity ohrožení, strach ze smrti nebo ze ztráty rozumové kontroly nad situací. To vše zintenzivňuje pocity bezmoci a izolace.
Nastupuje tak snaha udržet traumatizující vzpomínky a s nimi spojené emoce uzamčené někde hluboko, což je stále více a více vyčerpávající. Někdy stačí zvýšená únava nebo menší konflikt, psychologické obrany opadnou a silné pocity vnitřního zranění a ohrožení opět vyplavou na povrch. Obzvlášť těžká traumatizace vzniká v časném dětství, kdy jsme velmi zranitelní.
Přispívá k ní konfliktní rodinné prostředí, nedostatek zájmu a podpory ze strany blízkých, ponižování, ztráta blízké osoby a samozřejmě i velmi těžké zážitky psychického a fyzického týrání a zneužívání včetně sexuálního. Malé dítě v takové situaci velmi těžko hledá nějakou ochranu – zrazují ho jeho nejbližší, na kterých je závislé. Těžko hledá pocit bezpečí. Touží po přijetí a úlevě, a to často za jakoukoliv cenu. Pocit prázdnoty přehlušuje vše ostatní.
Tyto pocity se přenášejí z dětství do dospělého života a zvyšují pohotovost k rizikovému chování, jako je i chování závislostní. Kromě toho se mohou častěji, než je běžné, objevovat různé emoční poruchy, poruchy spánku, úzkosti, změny ve vnímání sebe sama a vztahu k sobě i k okolním lidem. Také poruchy pozornosti a paměti, různé psychosomatické potíže.
S takovými pocity se jen velmi těžko žije, a tak nutkavě hledáme úlevu a zklidnění. Tomu odpovídají i systémy ohrožení a odměny, které se aktivují v mozku. Ty jsou aktivní i v případě závislosti a navodí nám přechodný pocit uspokojení a bezpečí.
Hlavní riziko spočívá v tom, že si tyto příjemné pocity navozujeme uměle látkami nebo činností, která nás může dále poškozovat a vyčerpávat. Navíc postupně vzniká tolerance, takže k pocitu zklidnění potřebujeme ještě více alkoholu, drog, léků, jídla, peněz, práce a mnoha dalších věcí, na kterých můžeme získat závislost.
A tato umělá substituce pocitu bezpečí a přijetí neřeší původní trauma. Jen nás dostává do slepé uličky dalšího poškozování psychického i fyzického zdraví. Je to v podstatě úniková strategie.
Na mně záleží
Pokud se v takovém způsobu prožívání a jednání poznáváte, je dobré zamyslet se nad jeho příčinou. Neunikat od nepříjemných pocitů, nehledat další náhražky. Přijímat své pocity takové, jaké jsou. Naučit se mít větší soucit se sebou samými. Přijmout zodpovědnost za sebe sama a své blízké a zároveň vědět, na koho se spolehnout ve svém okolí. Neizolovat se, ale vyhýbat se skupinám lidí, kteří se chovají rizikovým způsobem.
A jsou tu i další ochranné faktory, které pomáhají vyvarovat se sebedestruktivního chování včetně závislostního. Je důležité vytvořit si určitou denní rutinu a rituály, které se mohou stát stálými opěrnými body, ať už se děje cokoliv. Může to být posezení u čaje, poslech oblíbené hudby, hezký film, cvičení, procházka se psem a mnoho dalších věcí. Držet se pravidelnosti. Strukturovat si den. Volný čas trávit spíš aktivním odpočinkem.
Pomáhá být součástí důvěryhodného a bezpečného společenství lidí. Věnovat se smysluplným aktivitám. Mít vždy po ruce kontakt na blízké osoby, krizová centra nebo organizace, které nám mohou pomoci. Na psychiatry, psychology nebo psychoterapeuty zabývající se terapií traumatu a adiktologickou péčí – těžká traumata je vždy lepší řešit s odborníkem:
Dále hodně pomáhá sdílení svých zkušeností, i těch nejtěžších, ve společenství lidí s podobnými zážitky. Zároveň společné sdílení naděje a možnosti změny. Tím se i obnovuje důvěra v sebe sama a okolní svět. Zvyšuje se pocit bezpečí a vzájemné podpory. V tomto mají kromě skupinových terapií nezastupitelnou úlohu svépomocné organizace, které můžete najít i v menších městech. Některé fungují i online.
Existují podpůrné skupiny věnované závislým na alkoholu, např. Anonymní alkoholici, Alateen – programy věnované mladým lidem se závislostí. Postupně se objevují bezpečné a anonymní svépomocné iniciativy i pro oběti sexuálního násilí, jako je SASA nebo pod hlavičkou SASA působící skupina pro oběti incestu s názvem SIA. A najít se dají i další podpůrné skupiny.
Toto všechno může pomoci směřovat z pozice oběti traumatu k přeživšímu.
