Foto: Thinkstock.com

Bez otce a autority

Nikdy jsem nevěděl, jak být autoritou. Žádný muž mi to v dětství nepředvedl.

Jiří X. Doležal

Jiří X. Doležal

13. 10. 2011

Tento text odráží moji individuální zkušenost člověka, který vyrostl bez otce. Ale ta zkušenost je nyní zcela masová, děsivě masová; dvě z pěti dětí se dnes narodí mimo manželství a od poloviny těch v manželství rozených otec v průběhu jejich dětství odejde. Takže moje zkušenost je „pars pro toto“, tedy část za celek.

Maminka se rozvedla, když mi bylo pět. Protože zapomínám, nejen v souvislosti s hulením trávy, kterou jsem ještě tehdy nekouřil, ale od přírody, tak si otce vůbec nepamatuju. A celé dětství mi nijak vědomě nescházel. Od začátků, které si pamatuji, pro mě prostě bylo normální mít jen maminku a nikdy jsem po otci netoužil.

Hledání otce

První záchvěvy dospělosti a sexuálního života mi ale začaly ukazovat, jak neuvěřitelně neznám život, jak znám jen jeho ženskou stránku, jak jsem strašlivě na ženách závislý, zvyklý je poslouchat a podléhat jim.

Vůbec jsem nechápal, co to je autorita, protože autorita je od přírody něco suchého a tvrdého, zatímco mi realita mého dětství vštěpovala, že jedinou autoritou je maminka, žena, tedy element vlhký a měkký.

Pochopil jsem, že člověk má od přírody dva, ne jednoho rodiče, a že autoritu a nadhled osoby stejného pohlaví, o generaci starší a citově velmi blízké prostě potřebuje.

Zcela destruktivně jsem podléhal svým partnerkám, ani v běžném životě jsem prostě nebyl připraven odporovat ženě, protivit se její vůli. A stejný problém jsem měl s autoritami mužskými. Nevěděl jsem, zda je akceptovatelné jim podléhat, ale ani to, jak autoritou být – nikdy mi to žádný muž v dětství nepředvedl.

Postupně jsem si uvědomil, že vlastně hledám otce. Pochopil jsem, že člověk má od přírody dva, ne jednoho rodiče, a že autoritu a nadhled osoby stejného pohlaví, o generaci starší a citově velmi blízké (rozuměj otce), prostě potřebuje, začal jsem si o svém tatínkovi zjišťovat nějaké informace.

První, co jsem se dozvěděl, bylo, že měl jako agent Státní bezpečnosti krycí jméno Maria, spisová značka 5463, řídící útvar centrála StB. Z čehož jsem vydedukoval, že na něj můžu být opravdu hrdý, protože to nebyl nějaký obyčejný fízl krajského formátu, ale udavač centrální. A tím pro mě pátrání po biologickém otci skončilo, uvědomil jsem si, že co se mě týče, může jít někam.

Tím ale nijak nezmizela moje potřeba svůj vlastní mužský život konzultovat s nějakým starším, zkušenějším a nestydím se napsat moudrým mužem. Prostě otcem když ne v pokrevním, tedy alespoň v metafyzickém smyslu. A kvůli tomuto problému jsem se stal mimořádně vnímavý k fenoménu absence otce v naší postmoderní realitě České republiky začátku třetího tisíciletí.

Citlivý, a ještě chlap

Malér začíná v obecném společenském nastavení – je to otřepaný psychologický termín, ale neznám lepší – očekávání, která má kvalitní a správný muž splňovat. Dnešní ideál muže je často vytvářen muži samými (byť se de facto jedná o muže sabotéry či dezertéry, kteří nevědomky ničí přímo podstatu mužského bytí) a klade na každého z nás objektivně nesplnitelné požadavky.

Mladí muži jsou formováni tak, aby akceptovali poptávku a snažili se jí vyhovět, což vede k totální neurotizaci, pocitům viny a podlomení sebevědomí.

Muž má být zároveň úspěšný a peníze vydělávající vládce, který uživí rodinu a zajistí jí vysokou životní úroveň, a zároveň podle panujícího společenského diskursu má být tentýž chlap empatický, tolerantní a citlivý.

Empatií a tolerancí samozřejmě nikdo peníze nevydělá. Přesto je společnost prostřednictvím postav, které se objevují v mainstreamových televizních seriálech a novinách, dává za vzor.

Mladí muži tím jsou formováni tak, aby zmíněnou poptávku akceptovali a sami se snažili jí vyhovět, což samozřejmě vede k totální neurotizaci, pocitům viny (za to, že nejsou tak dokonalí, jak se po nich chce) a podlomení sebevědomí, které po nich ale společnost vyžaduje stejně direktivně jako empatii a toleranci.

Výsledkem je trvalá krize a stres. Mužům chybějí mužské vzory, a proto se ani oni sami nemohou těmi vzory pro další generaci, generaci svých synů, stávat.

V síti ženy

Problém začíná už v dětství, kdy od šesti let věku kontrolují dítě téměř výhradně ženy. Do šesti let je zajišťování péče převážně matkou biologickou daností, přestože i v tomto a právě v tomto období je nad kolébkou se tyčící, vysoká, autoritativní postava otce zajišťujícího obranu před vnějším světem nesmírně potřebná pro zdravý psychický vývoj. Ale mládě savce očistí a nakrmí od přírody lépe samice než samec.

Když tohle období kolem šesti let dítěte skončí, nastává malér. Spolu s nástupem sexuální latence, fáze vývoje, kdy se utlumí sexuální pudy,  které do šesti let věku dítě ovládají skoro kompletně, se jeho psychika otevírá jiným obzorům.

Žijeme v civilizované společnosti, takže v této době dítě nastupuje do školy. A tam je až do patnácti let vydáno napospas ženám. Muži, po kterých se chce, aby uživili rodinu, prakticky nemohou učit na základní škole kvůli penězům. Dítě je proto od osmi do dvou s učitelkami ve škole, pak se potlouká do pěti, kdy přijde matka z práce, s kamarády a celý večer je pak zase se ženou, byť vlastní matkou, neb otec vydělává peníze a přijde z práce utahaný jako kůň, často třeba až v devět večer.

Když chlapec vychovaný ženami vyroste, vyhoví první ženě, která po něm bude chtít dítě. Protože není schopen plnit svou mužskou roli, rozpadne se mu manželství.

Muže, který by se mu mohl stát vzorem, si tedy ten malý človíček prakticky celé dětství moc neužije. Což je především pro chlapce zcela zhoubné. Postojům, strategiím myšlení a činnosti i vzorcům chování se učíme především nápodobou od těch, s nimiž se můžeme a chceme identifikovat. V dětství tedy hlavně od dospělých, u nichž platí, že dítě chce být jako oni.

Jak se ale může malému chlapci stát identifikačním vzorem vlastní otec, když se ti dva de facto vidí jen o víkendu? A jak by se mohl vzorem stát otec, který se jen věnuje dítěti, nevydělává proto peníze a rodina kvůli tomu strádá? Začarovaný kruh bez konce.

Když onen chlapec vychovaný ženami vyroste, je mu přes dvacet a vyhoví první ženě, která po něm bude chtít dítě. Protože není schopen plnit svou mužskou roli, rozpadne se mu manželství. U rozvodu je totálně znevýhodněn, nemá automatický nárok na střídavou péči. Když si ji nevybojuje, uvidí dítě jednou za čtrnáct dní, na jedno odpoledne. A to jen v případě, že se bývalá manželka nerozhodne mu dítě prostě nedávat a nepoštve je proti němu. Pokud to udělá, má otec smůlu. Své dítě až do jeho dospělosti neuvidí a neexistuje úřad či právní postup, který by mu účinně pomohl.

Já se nakonec rozhodl svůj existenciálně – identitní problém s absencí otce řešit, jak mě naučili na univerzitě. Obešel jsem psychoanalytiků pět, až jsem nalezl toho, který působil stejně neochvějně a bezpečně jako izraelský tank Merkava, což se mi líbilo a chtěl jsem se to také naučit, a za docela citelné, ale ze zpětného úhlu pohledu velmi rozumně investované peníze jsem si tu vazbu na nějakou mužskou výraznou autoritu odležel na psychoanalytickém kanapi.

Muži a kamarádi

Psychoanalytika samozřejmě nemůžete, když analýzu ukončíte, dále obtěžovat se svými strastmi. Můžete si ho ale – a já tak činím – nosit zcela zadarmo v sobě. Stejně jako otce, když zemře. Od dob analýzy se celkem běžně se svým analytikem (který u toho samozřejmě není a fakt by ho to nezajímalo) radím o čemkoliv, co je pro mne důležité, ptám se, co by na to řekl, jak by věc viděl, a mám alespoň tam někde uvnitř zpětnou vazbu zkušenosti a náhledu moudrého muže o generaci staršího než já.

Svět je už dávno řízen ženami; jen ne přímo, jako když Velké Británii vládla Margaret Thatcherová. Ženy řídí svět rafinovaněji – tím, že manipulují muži.

Je možné namítnout, že pro tyto situace máme přátele a kamarády. Ano, samozřejmě – poměrně nespolehlivá instituce jménem kamarádi opravdu existuje, ale i pro dospělého staršího muže je opravdu užitečné, když někdy slyší, či alespoň si představuje názor na své záměry a skutky také od člověka, kterému si netroufne říct „Nekecej, č…áku!“

Může to tedy vypadat, že mé vlastní potíže s mužskými vzory a chybějícím otcem jsem si výše popsanou metodou vyřešil. Ale zdá se, že všude kolem mě fenomén otcovství a mužské autority chátrá ještě víc než v dobách, kdy intenzívně trápil mne. Jako by se úpadek mužské autority stal cílem, k němuž svět vědomě míří. A ke kterému řada mužů nevědomky velkou měrou přispívá. Svět je už dávno řízen ženami; jen ne přímo, jako když Velké Británii vládla Margaret Thatcherová. Ženy řídí svět rafinovaněji – tím, že manipulují muži.

Muž bez ženy, žena bez muže

Nejde ani v nejmenším o můj osobní problém. To, že jsem vyrostl bez otce, jsem si srovnal v psychoanalýze a z vrozené lenosti jsem se rozhodl nemít potomky, takže nemusím být nikomu vzorem.

Příroda sama je k mužům neúprosná. Muži žijící osaměle v průměru umírají o sedm let dříve než ti, kteří žijí v partnerském vztahu.

Podobně bez otce vyrůstajících jsou ale v této zemi asi dva miliony lidí. Krize mužství a otcovství se táhne od šedesátých let, kdy začal být ve všeobjímající, na Západě květinové, v Praze pražskojarní explozi všeobecné lásky a nemytých genitálů autoritativní otec chápán jako fašista. Proto už bez otců vyrostly dvě generace.

Příroda sama je k mužům neúprosná. Muži žijící osaměle v průměru umírají o sedm let dříve než ti, kteří žijí v partnerském vztahu. Ženy žijící bez partnera umírají ve stejném věku jako ty, které mají muže. Z toho tedy vyplývá, že muži zřejmě potřebují ženy víc než ženy muže. Proč k uvedenému „přírodnímu“ znevýhodnění mužů přispívá i společnost? Je možné s tím něco udělat?

Článek vyšel v týdeníku Reflex.

Otevřít diskuzi 0

Jiří X. Doležal

Reportér týdeníku Reflex, novinář.

www.jxd.cz