Vybrat si marmeládu v obchodě nás stojí víc energie než se rozhodnout, co budeme dělat po zbytek života.
Před pár dny jsem strávila několik opravdu náročných okamžiků mezi regály s pochutinami v Tescu. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli koupit arašídové máslo s kousky arašídů nebo bez nich. Recept, který jsem s ním chtěla připravit, jasně předpisoval arašídové máslo hladké. No jo, jenže na chleba je zase lepší to s těmi kousky arašídů. Dilema ohledně šedesátikorunové investice mě tak vyčerpalo, že jsem vzápětí přihodila do košíku pár dalších zbytečností ve zhruba trojnásobné hodnotě.
Když jsem se rozhodovala, jestli koupit byt, ve kterém teď bydlíme, jestli nastoupit do práce, ve které teď pracuji, nebo jestli si vzít svého muže, trvalo mi to jen pár vteřin. Věděla jsem to hned. Tak proč je najednou tak těžké se rozhodnout, jestli mám jet do práce šestadvacítkou nebo metrem?
Docela mi udělalo radost, když jsem zjistila, že tento fenomén se netýká jenom mě. Američtí profesoři marketingu Aner Sela a Jonah Berger mu věnovali celou studii pod názvem Decision Quicksand: When Trivial Choices Suck Us In (Tekuté písky rozhodování: Když nás pohlcují bezvýznamná dilemata).
Pozorovali při rozhodování několik desítek respondentů a zjistili, že úplně nejhorší situace nastane, když se máme rozhodnout mezi dvěma víceméně podobnými prkotinami (vanilkovou nebo čokoládovou?) a dostaneme na to hodně času.
Čím víc energie a času totiž rozhodováním strávíme, tím se nám jeho výsledek zdá důležitější, a čím víc nad tím dumáme, tím víc se výběr nejvýhodnějšího balení toaletního papíru stává otázkou hodnou hlubokého zamyšlení a seriózních výpočtů.
„Většina rozhodnutí nevyžaduje rozsáhlý sběr informací,“ píše Gretchen Rubin ve svém Projektu štěstí. Asi to tak je (pokud zrovna nehledáte nejlepší hypotéku). U těch triviálních totiž na výsledku moc nezáleží. A u těch důležitých většinou sami přesně víme, co chceme.
Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.
