Vždycky mě zajímalo, zda uvnitř člověka existuje něco pevného, sobě vlastního, co odolá vnějším změnám a co může mít případně i potenciál ustát měnící se vztahy a okolnosti. A zároveň mě napadá otázka: Nejsou součástí naší podstaty zcela podprahově a navždy i naše kořeny, ta ze všech nejpodvědomější jistota, že víme, odkud přicházíme? Že víme, čeho jsme určitým odrazem či pokračováním, přestože se vůči tomuto odrazu můžeme později velmi striktně vymezovat?
A co když je nám tato jistota odepřena? Vnímáme pak sebe sama a svůj život stejně jako naši přátelé nebo partneři, pro které je znalost a přítomnost pevného a nezpochybnitelného základu – biologické matky a rodiny – samozřejmostí?
Psychoterapeutka Nancy Verrierová vypráví příběhy svých klientů, kteří nevyrůstali v biologické rodině. Ti často zmiňují pocit, že se na tento svět dostali z jiné planety, přišli prostě odněkud, ze vzduchoprázdna. Člověk, který se narodil matce, kterou nepoznal, může mít ke svému zrození zvláštní, až nepřirozený vztah.
Možná proto mnoho z adoptovaných neslaví rádo své narozeniny – celá tato myšlenka jim vnitřně přijde nejspíš poněkud absurdní. Stejně tak mluví mnoho adoptovaných o svých nových rodičích jako o matce a otci, kdežto vzdálenější členy rodiny za své nově přijaté a „opravdové“ babičky, dědečky, tety a strýce už natolik nepovažuje.
Taková konstrukce rodinných vzorů a vztahů pak působí zvláštně nalomeně a uměle. Nechybí snad adoptovanému dítěti (a později i dospělému) něco podstatného? Není jeho osobnost poskládaná jinak než osobnosti „běžných lidí“?
V náhradní péči
Mezi zmíněnou skupinu patřím i já. Přemýšlím o tom, kolik zasunutých, zapíraných a neodžitých pocitů má v sobě dospělý člověk, který není v souladu se svou genetickou linií a který nezažil radostné přivítání a přijetí na tomto světě.
Náhradní péče není v našem světě nijak výjimečná, informací o psychice dospělých, kteří si jí prošli, je už méně. Domnívám se, že právě osobní zkušenost – spolu s odbornými poznatky – může vytvořit ucelenější obrázek než úvahy lidí, kteří chápou biologické pouto jako svou každodenní zkušenost.
Že nejsem dcerou svých nových rodičů, jsem se dozvěděla ještě před nástupem do první třídy. V kojeneckém ústavu jsem byla do dvou let, mezitím si mě na víkendy brávala moje babička s dědou a strýcem a mám prý za sebou i jeden neúspěšný pokus s novou rodinou.
Poté se objevili moji noví a koneční rodiče. Asi v mých šesti letech se ale rozvedli a já zůstala s novou matkou jako pěstounkou. Plánovaná adopce se totiž po dobu trvání manželství mých náhradních rodičů nestihla uskutečnit.
Můj skutečný otec romského původu nebyl nikdy součástí biologické rodiny a svou biologickou matku si samozřejmě nepamatuji. Moje „morální normy“ ji každopádně téměř automaticky a bez rozmýšlení postavily mimo jakýkoliv zájem. Nevychovala mě, neznala mě, zřekla se mě. Taková matka pro mě tímto přestala existovat. Má matka je jen jediná, a to ta, která je tu pro mě teď.
Kdo neví, odkud přichází, neví, kam jde… T. G. Masaryk
Vždycky jsem žila pevným přesvědčením, že mě můj pravý původ vůbec nezajímá, a to i přesto, že ho nebylo těžké díky zachovanému rodnému listu vyčíst. Všechno se ale změnilo, když po těžké nemoci zemřela moje „matka“. Setkání se smrtí blízké osoby, které jsem se (i přes náš ne vždy idylický vztah) rozhodla být celý život věrná jako své opravdové matce, bylo velmi náročné.
Uvolnily se tím ale mé morální závazky vůči ní a ze zvědavosti, ale také z touhy někam patřit jsem vyhledala svůj rodný list a na internetu našla náhodně svou nevlastní sestru. Sešly jsme se tři dny po „matčině“ smrti. Naše biologická matka, se kterou se ale má sestra už před lety rozkmotřila, se to samozřejmě časem dozvěděla. Žádné setkání se mnou ale nenavrhla a doteď o ní mám jen letmé zprávy z doslechu.
Pod vrstvou betonu
Nancy Verrierová ve své knize Primal wound (česky zatím nevyšla) píše, že téměř všichni adoptovaní zmiňují při možnosti sejít se s někým z biologické rodiny jako první matku. Matka, která nosila dítě devět měsíců ve svém těle, kterou dítě cítilo a na kterou se duševně a fyzicky napojilo jako na něco absolutně prvotního a základního, zůstává i pro dospělého člověka jeho stálou součástí.
Lidé, kteří mají biologickou matku, která s nimi byla od narození, nad tím vlastně ani neuvažují. Je to pro ně něco daného, co znají odjakživa. Myslím, že jsou se svou biologickou matkou vnitřně stále „srostlí“, přestože se od ní v dospělém životě oddělí a mohou ji dokonce i nenávidět a vědomě se jí zříct. Ani pocity nenávisti, zrady a lhostejnosti ale nezmění nic na nezrušitelnosti tohoto archetypálního vztahu, který se navždy otiskne do podvědomí dítěte i matky.
Možná právě proto si pamatuji ten naprostý šok při představě, že bych se při rodinném rozloučení se zesnulou babičkou měla setkat se svou skutečnou matkou. Na rozloučení nakonec matka bez jakékoliv omluvy nedorazila. Ani já jsem ale díky svým silným pocitům toto setkání nehodlala uskutečnit. Stát jí tváří v tvář se zdálo být opravdu příliš nepředstavitelné.
Podobné pocity se mi vybavují i při možném setkání s biologickým otcem, v případě ženské figury jsou ale tyto dojmy o mnoho silnější a hlubší. Zjistila jsem, že moje pocity vůči pravé matce vždy oscilovaly mezi naprostým nezájmem a mezi dojmem, že se něco otevírá, překračuje se propast někam, kde je můj rozum v koncích.
Má matka se možná stala necitlivou a vyhýbavou, aby nemusela řešit věci, kterým sama nerozumí a rozumět nechce. Její vyhýbavost je snad reakcí na podvědomý pocit nesouladu, viny a neschopnosti se s takovou zátěží vypořádat. Stejně tak i já mám dojem, že moje podvědomí je jakoby kryté betonem. Nános je tak silný a neprostupný, že se z něj žádné extrémně nepříjemné pocity z mých životních událostí nikdy nemusejí dostat na povrch.
Tanec mezi vejci
Naše vnitřní rány se vyjevují v různých podobách. Někdo má výrazné problémy se svým okolím i v práci, někdo se naopak v rámci svého okolí přizpůsobuje dobře. Kde se však nelze přizpůsobit jen naoko, jsou naše vztahy. Naše vztahy kopírují situaci s rodiči – ve hře jsou opět naše potřeby a city na každodenní bázi, tentokrát však „hrajeme“ zodpovědnou roli dospělého.
Za sebe můžu říct, že teoreticky vztahům rozumím dobře a celkem bystře vyhodnotím různé lidské charaktery. Prakticky jsou však pro mě vztahy sférou, kde je třeba neustále taktizovat. Je třeba přemýšlet, co je „bezpečné“, a zaměřovat se pouze na sebe je vlastně téměř nemožné. Ve výsledku se pak z mých vztahů stávají únavné etudy, které nemám sílu dohrát do konce.
Je to možná v rozporu s tím, že některými mými předpoklady těžko někdo otřese a někteří lidé by určitě neřekli, že si neumím stát za svým. Přesto si říkám: jak můžu mít jistotu, že se něco tomu druhému bude ve vztahu „hodit“? Co když se vytáhne něco „nevhodného“? Jak být sama sebou a jak to své ve vztahu k tomu druhému vůbec objevit, když se primárně zaměřuji na partnera?
I podobné – ne vždy viditelné – přesvědčení může adoptovaný ve svém nitru skrývat. Podle něj není možné lásku a náklonnost druhého získat bezpodmínečně, ale získá ji pouze ten, kdo splní dané podmínky. Být sám sebou, projevit všechny své potřeby a pocity a vystavit se tím nejistotě, je postaveno na rovinu život ohrožujícího požadavku.
Prvotní rána
Opuštění a odmítnutí jsou jedny z ústředních pojmů i v terapii adoptovaných dospělých. Boj proti odmítnutí může být bojem hysterickým, vyhýbavým, kontrolujícím nebo jakoukoliv jinou kombinací. I přes milující náhradní rodiny je uvnitř adoptovaného dospělého stále ukryto dítě, které volalo svou matku několik týdnů, měsíců a zažilo neskutečný pocit zoufalství nad ztrátou jediné důležité bytosti ve svém životě.
Terapeutka Nancy Verrieová sama adoptovala dceru a po svém dlouholetém výzkumu zjišťuje a dokládá i z mnoha jiných publikací, že emoce, které dítě zažívá po porodu, nás ovlivňují po celý život. Dítě tvořící s matkou v děloze jednotu, která je poté narušena, je vystaveno silnému emočnímu traumatu.
Toto trauma si však v té době neumí nijak rozumově vysvětlit. Emoční centra jsou v mozku aktivní, kdežto rozumová zatím nikoliv. Verrierová používá termín primal wound (prvotní rána). Tuto ránu nezažívají jen adoptované děti, ale v různé míře i děti, které byly matce na delší dobu po porodu (např. v inkubátorech) nebo během raného dětství odebrány.
Kontakt s matkou je pro narozené dítě nejzásadnějším kontaktem v jeho životě. Vybavuje ho do života pocitem jistoty, bezpečí, přijetí a bezpodmínečné lásky. Věřím, že všechny dosud ne zcela uznané teorie o katastrofálních následcích separace jsou pravdivé. Naše prvotní zážitky, snad i zážitky z dělohy, porodu a prvních dvou let, vytvářejí emoční nastavení a ovlivňují naše celoživotní schémata. Velmi těžko je však promítáme do vědomí, a těžko je proto i měníme.
Můžu tady zůstat?
I velmi malé adoptované dítě, které bylo opuštěno a bez vysvětlení předáno do jiného prostředí, ve kterém jeho nová matka jinak „voní“ a je s ní „něco jinak“, instinktivně vytuší, že není ve své vlastní rodině. Zůstává však bez jakékoliv rozumového vysvětlení.
Pokud dítě zvolí cestu přizpůsobení (a ne naopak odporu, což je druhá varianta), znamená to pro něj zčásti také ztrátu svého „biologického já“. Toto já by se mohlo zcela svobodně vyvíjet jen na základě viditelných podobností s původní rodinou.
Nikdo nebude mluvit o nose po tatínkovi a tanečních vlohách po mamince. Možné dědičné charakteristiky adoptovaného dítěte se ponechávají zcela stranou a vytahují se jen v krajních, většinou bohužel spíše negativních souvislostech. Moje částečně romské kořeny jsou toho příkladem. Byly téměř zamlčeny a i já sama jsem je zavrhla jako něco, co se mnou nemá nic společného.
Dítě v náhradní péči nenachází jistotu a bezpečí v určitém zrcadlení se v lidech kolem, ale stává se bedlivým pozorovatelem a vyhodnocovatelem svého okolí. Výsledkem je často umělý obraz vlastního já, které si dítě předčasně „zkonstruuje“.
Dospělý může mít později problém definovat nebo procítit, kým je, a není schopný své vlastní já svobodně projevovat. Velmi dobře se poznávám právě v přizpůsobivém dítěti, které bojovalo proti odmítnutí novou rodinou. Moje každodenní dotazy, zda mě má moje nová maminka „ráda“, chápu dnes jako důkaz neustálého ujišťování se, že tentokrát už to vyjde a já budu „moct zůstat“.
Dítě zažívá v nové rodině různě maskovaný, různě projevovaný, ale přesto hluboký pocit smutku; truchlí, ale neví po čem. Pamatuju si na dlouhodobé pocity prázdna a otupělosti, které mě v raných letech u nové rodiny přes veškerou péči občas přepadávaly.
Stejně jako děti obecně, i adoptované děti svůj smutek často somatizují. To možná odpovídá i mým téměř každý měsíc se opakujícím angínám, které byly provázeny horečnatými halucinacemi a se kterými jsem končila většinou v nemocnici. Noví rodiče (ani většina psychologů) však nepřikládají truchlení po ztracené matce a následkům „prvotní rány“ žádnou váhu.
Mají dojem, že dětská zranění stačí zalepit velkou dávkou náhradní lásky, dítě zapomene, bude se cítit jako ostatní děti a poté i jako ostatní dospělí. Jak píše výmluvně Verrierová, „co to drobné miminko může vědět?“ To drobné dítě toho ale ví nebo spíše cítí mnoho. Emoce spojené se ztrátou, odmítnutím a přizpůsobením se novým podmínkám zůstávají v jeho nevědomí po celý život.
Síla kořenů
Většina adoptivních rodičů chce kompletně nahradit biologickou rodinu tím, že dítě v zájmu ochrany odstřihne od jakýchkoliv genealogických informací, s vírou, že adoptovanému dítěti předá svou rodinnou tradici. Věří, že se dítě s touto tradicí spojí jako se svou vlastní a jeho kořeny tím budou nahrazeny. Stejně tak věří, že bude úplně zahlazena i prvotní rána, a to dostatkem lásky, zájmu a podporou nové rodiny.
I přesto, že náhradní péče je většinou tou nejlepší možností a i já jsem za ni více než vděčná, dochází zde obvykle k zásadním omylům. Ze své vlastní zkušenosti věřím, že model adopce bez hlubšího porozumění je k mnoha danostem lidské psychiky slepý. Ať se tomu však bráníme nebo ne, je třeba se vzdát modelu rovnocenné výměny matky za matku, případně rodiny za rodinu.
Osvojení si dítěte je náročný a hodnotný úkol, který však určitě nezahojí prvotní ránu, pokud náhradní rodina zcela popře a vytěsní myšlenku, že biologická matka a později i rodina je pro adoptovaného nadále podvědomě významná.
I já sama jsem měla dlouhá léta za to, že biologická matka pro mě nemá žádnou cenu. Byla to žena, která mě jen porodila – jak malá zásluha na to, abych o ni měla vůbec zájem. I přes můj vědomý odpor byl ale její vliv na můj život nesmírný. I ona stála u zrodu některých mých negativních emocí a zformovala mě svou nepřítomností.
Využívejte celý web.
PředplatnéSvou celoživotní sentimentální touhu po něčem neuchopitelném, ale vnitřně významném můžu možná chápat i jako truchlení po ztraceném poutu, po části mého já, které se tehdy vytratilo.
Ludmila Cyblová, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? napište nám na mail redakce@psychologie.cz
