Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Alejandra Caballero

Pouto nedůvěry

Nenarodila jsem se svojí mámě. A obě jsme celý život měly strach, že ta druhá zmizí.

18:16

Moje životní cesta nezačala početím nebo porodem, ale mlhou, ze které jsem se vynořila. Nenápadnou, drobnou vsuvkou, že mít nevlastní rodiče nevadí. Rodiče, kteří se o své děti nestarají, jsou natolik nedůležití, že ani neexistují. Moje já se tak stalo skutečným až ve dvou letech, když jsem z kojeneckého ústavu přišla k novým rodičům, pěstounům, a můj život začal mít punc šťastného osudu.

V první třídě jsem s pobavením vyprávěla, že mě naši našli u popelnice. Možná jsem tenkrát vystihla grotesknost pocitu vyvolení, které bylo neodmyslitelně spojené s odmítnutím. „Bylo tam hodně dětí, ale my si vybrali tebe.“ Tahle věta mě oblékla do vděčnosti až za hrob, aby mě hřála jako teplý kabát, který jsem ale později nemohla svléknout a trápila se horkem. Dnes proto vnímám, že slova jako výjimečnost nebo vděk můžou být jen masky, za kterými se pošklebují hroziví duchové.

Naše nová rodina, my tři, máma, táta a já, jsme se ale rozhodli, že natočíme svůj soukromý perfektní rodinný film s domkem u lesa. Jediná fenka Zorinka si v něm zahrála záporáka a nejradši by mě zakousla. Byla tady přece dřív. Ostatním zvířatům jsem ale nevadila, vesele jsem šlapala do slepičích hovínek a pozorovala králíky, kteří pak jednoho dne viseli stažení z kůže hlavou dolů.

Mezi tím vším mi na dětských ručkách tvrdly mozoly od kreslení. Vnitřní a vnější svět musel být totiž zaznamenaný. Mozoly se tak pro mě staly zvláštní chloubou, připomínkou něčeho, co má svůj osobní smysl. Žili jsme neposkvrněnou idylku, daleko od minulých epizod a propastí, které by mohly zničit příběh o šťastné pohádkové záchraně. U nás už nemělo být místo pro žádné ztráty. Ztráty nadobro skončily, nebo spíš nikdy neexistovaly a nikdy se taky o žádných nebude mluvit.

Moje máma

Jako malá jsem nemohla nedýchat pro tenhle nový příběh, pro svoje opravdové narození. Hlavní osobou byla samozřejmě maminka. Jak dlouho jsem na ni musela čekat! Na tu, která mi lila peroxid na odřené koleno, měla starostlivý pohled, když jsem blouznila v horečce, a jezdívala s opakujícími se angínami do nemocnice, kde jsem byla za dob skvělého komunistického zdravotnictví ve třech letech zase sama. Předčítala mi pohádky a příběhy – občas i ty, co byly pro mnohem starší děti. Pamatuju si na ten, jak jiná šelma zabila vlčí mámě její mláďata, nebo na pohádky Oscara Wildea, tak krásně smutné.

A pak tu byla i ta maminka se svými nespokojenostmi, nedořešenými bolestmi, zásadami a impulzivností. Byla to ale i žena, která přestala mít ráda svého muže a křičela na něj za zavřenými dveřmi, aby konečně podal žádost o rozvod.

Můj nový táta měl veliké kouzelné tetování na ruce, trávil více času v práci, byl klidnější, rozvážnější, ale i méně viditelný. Máminy obavy Co jí budeš vařit? s odpovědí Omelety… se naplnily, když musela nečekaně na akutní operaci a my zůstali týden bez ní. Byl to skvělý týden s omeletami a koukáním se na všechny možné zakázané pořady.

První stálý muž mého života byl řezbářem vyřezávajícím ornamenty do dřevěných hůlek, aby mi udělal radost, sportovním koučem, kterému nevadilo, že jsem byla více na zemi než na nohách, vysokým klidným mužem, který neměl rád křik. Zatímco máma spílala, že než se naučím jezdit na kole nebo na lyžích, určitě se zabiju, táta věřil, že prostě stokrát spadnu, ale pak to půjde.

Muž, který chtěl být mým novým tátou, nemluvil zbytečně a neřekl proti mámě křivé slovo. Aspoň tak si ho pamatuju. Dneska je mi líto, že jsme se ani nestačili poznat, mluvit spolu víc, předat si víc. Jenže já jsem musela přežít. A přežití, to byla máma.

Když se v mých šesti letech moji noví máma s tátou rozvedli, byly už emoce mého vznikajícího, od narození několikrát zpřetrhaného a polámaného já dokonale srostlé a propletené s emocemi mámy. Byly jako kořeny držící celou moji malou bytost, která by bez nich nemohla existovat.

Máma byla dlahou všech letitých fraktur, i když pomocí ní srostly do podivných směrů a způsobovaly další potíže. Byla jsem připravená kdykoliv zasalutovat a přidat se na tu jedinou správnou stranu. Proti komukoliv, kdo měl jít z našeho společného světa ven. Do popisu rodiny do školního sešitu jsem napsala jsme rozvedení.

Nového tátu jsem už nesměla vidět. Nebyl to přece žádný nový táta, ale úplně cizí chlap bez jakýchkoliv pokrevních vazeb. Máma fotky rozstřihla napůl, nebyla to žádná ztráta. A tak i moje rozvíjející se láska k prvnímu muži mého života skončila jako na povel.

Nový táta mě přesto navštěvoval tajně s taškami plnými dárků a já se styděla je nést domů. Neměl ke mně přece ta zákonná práva, nebylo to správné. A taky: nechtěl mě. Ta slova nikdy neřekl, nijak je nenaznačil a já dneska vím, že to bylo úplně naopak. Tehdy měla být výmluvným „důkazem“, klínem do srdce, který zajistil, že ho můžu v klidu pohřbít. Vysypat popel a už se neotočit.

Klín se zavrtal hluboko jako podivné tušení, že mě muži prostě nemají rádi. Dopis jeho nové přítelkyně, jak by mě ráda poznala, jsem roztrhala. Já a máma jsme byly nerozlučná dvojice, v dobrém i ve zlém až do smrti. Jako když se z papíru vystřihnou dvě spojené postavičky a zbytek se vyhodí.

Z dob dětství si tak odnáším i znepokojující dojem, že každá na sobě příliš závislá dvojice produkuje subtilní násilí k sobě samým i k okolnímu světu. Věřím, že každé já a ty musí vnitřně pečovat o otevřené srdce k více lidem, aby mohli směnit energii se světem. Nezrušitelné symbiózy, kde není místo pro jiný typ citů k někomu jinému, můžou skončit i katastrofou.

Jednoho dne přišel nějaký pán opravit dveře. Byl sympatický a netrvalo dlouho a stal se z něj strejda, který mě vyzvedával z družiny. Všechno mělo jen drobnou nevýhodu. Byl ženatý a jeho žena s nekončící návštěvou u nás, která se změnila v nastěhování, příliš nesouhlasila. Bylo mi ale jasné, stejně jako mámě, že my na něj máme právo, ne ta zlá ženská, co později klepala na dveře. Tady byl přece opravdu šťastný, jak říkal. To u nás ho to hřálo u srdce, to my jsme byly jeho „skutečná rodina“.

Chodil s námi na výlety, rád si se mnou povídal a snažil se mě zbavit strachu z chození po lávkách, které se pro mě nebezpečně kývaly. Zažila jsem ten po letech úsměvný „opruz“ dítěte s příchutí normality, když jsem musela sedět na zahrádce, protože si máma a strejda chtějí dát pivo, a nudně usrkávat jednu z barevných limonád. Hospody, tam já nikdy nebudu chodit. Nový strejda měl s hospodami přece jen trochu problém. Nebyl nikdy agresivní, nikoho nebil, ale bez trochy něčeho tvrdšího pro něj život ztrácel jiskru a propadal se do nanicovaté deprese.

Zase sama

Vcelku ale fungovalo všechno dobře a my jsme vypadali šťastně. A myslím, že jsme šťastní opravdu byli. Až do doby, kdy můj strejda po jedné velikonoční hádce kolem mých dvanácti let odešel a už se nikdy nevrátil. Možná dostal tvrdé rodinné ultimátum, pohltily ho výčitky a už se z nich neuměl vyvléknout. Máma celé dny prostála u okna. V zoufalství a touze porozumět celému nešťastnému konci mi řekla, že je to tím, jak jsem se s ním o Velikonocích pohádala a vyprovokovala ho. To já jsem odehnala muže, který s námi chtěl zůstat, to já. Zkazila jsem rodinné štěstí. Už zase já.

Asi po měsíci slzavého údolí mi máma do ruky vtiskla papírek s adresou táty. Toho, co už byl dávno pohřbený, odstřižený ze všech fotek, neexistující. Adresu jsem vložila pod oranžový kelímek s rýhami na dně se zvláštní odevzdaností. Tušila jsem, že důvody toho papírku jsou tak děsivé, že se jich nemůžu nijak dotknout, natož jim odporovat.

Nevím, jak psát o tom, že moje jediná osoba mi chtěla znova dobrovolně odejít ze života. Myslím, že se to žádnými slovy popsat nedá. Byly jsme spolu, ale nebyly. Protože máma byla více s ním. V její hlavě zhoustl smutek a zoufalství, že bez milovaného muže už nemůže žít dál. Byl pro ni důležitější než já, vytvořila si s ním pevnější pouto, které ji svíralo ještě více než to se mnou. Možná proto, že nevlastní dítě přece jen nevzbudí ty pravé sebezáchovné pudy.

Tehdy jsem se ale rozhodla, že nemá právo mě tady nechat, že jí to prostě nedovolím. A tak v momentě, kdy tajemné přípravy odkryly celé svoje tajemství a máma čekala pod dekou, až se propadne do spásné bezbolestnosti, jsem spustila strašný řev.

Bojovala jsem. Možná jako ten tehdy neustále brečící kojenec v ústavu neztrácející naději, že si pro něj někdo přijde. Ale tentokrát jsem se stala něčím víc. Dostala jsem do ruky živou vodu a mohla křísit. Ne, musela jsem. Byla jsem odteď s mámou, s blízkým člověkem, spojena ještě více než předtím. Ručila jsem totiž za její život, kterého ona byla ochotná se zbavit. Jenže to by byl konec i pro mě.

Od té chvíle se téma samotné z našich hlav a myšlenek vykouřilo. Věřím, že máma na tenhle den opravdu zapomněla a zalila ho betonem jako radioaktivní sarkofág. Znova jsme vystřihly dvě figurky z papíru a zbytek se vyhodil. Znova se mi vyrýsovaly mozoly na rukou a svojí tvrdou kůží chránily něco citlivějšího. Obsedantní kreslení a papíry povalující se po zemi mi dávaly možnost dát svému nitru tvar a nerozpustit se v chaosu.

Asi rok poté můj náhradní tatínek onemocněl. Věděla jsem, že je těžce nemocný, a pamatuju si i na naši poslední procházku. Tehdy, zase tajně, když na mě čekal u školy, jsem ho doprovodila domů k jeho nové přítelkyni. Šli jsme pomalu, omlouval se, že mě taková pomalá chůze asi moc nebaví.

Vysoký, silný muž se rozpadal a stával se křehkým. Jeho vlasy zmizely, pod čepicí měl jen drobné chomáčky. Jinak to byl ale docela obyčejný den. Doma usrkával polévku a já se divila, jak vůbec může tahle nenápadná všednost skrývat tak úzkostné a smutné věci.

Když jsem se od mámy dozvěděla, že zemřel, bála jsem se, že to prázdno už nepomine. Netrvalo dlouho, ale kdyby ano, pohltilo by mě jako nicota z Nekonečného příběhu. Mluvit o nicotě jsem ale nemohla. Nebyl to přece žádný můj táta, nikdy neexistoval. Přesto tady zůstala jeho dcera, která dostala jméno podobné tomu mému.

V době dospívání jsem si už uvědomovala, že musím pryč. Nebyla jsem žádnou viditelnou rebelkou, žila jsem svůj nenápadný život v pokojíčku, chodila na gympl a později na vysokou školu a zažívala docela běžné všední věci. Něco uvnitř mě ale vědělo, že se musím rozlétnout, že musím do světa. To něco mi taky říkalo, že vztahy jsou past.

Hlavně partnerské vztahy mi připadaly jako klec s ptáčkem, kam se ptáčkovi za hezké promenádování sype zrní. Přesto jsem si tolik přála mít kolem sebe lidi, které bych mohla milovat a kteří by byli mojí novou rodinou. Přála jsem si taky, aby jich bylo více než jeden. Tuším, že se tak hlásila podvědomá bolestivá ozvěna touhy po „těch dvou“. Už jsem nechtěla být nikdy znova „osamocená ve dvou“.

A tak jsem trochu cestovala a okusila to, na co jsem měla síly. Trochu lidských vztahů odjinud, doteků cizí kůže, příběhů rodin, kde bylo všechno jinak. Zůstala jsem fascinovaná tím, co život a svět může nabídnout, stejně jako jsem v nich nikdy nepřestala být cizinkou a všude byla jen na návštěvě. Od přítele v zahraničí jsem se oklikou vrátila k mámě. Onemocněla a stala se křehkou stejně jako kdysi táta.

Chodila jsem denně do hospice, předčítala jí u postele knížku Pí a jeho život a ona si přála, ať čtu ještě dál. Konec příběhu o nezdolné vůli a naději Pí Patela se už ale nedozvěděla. Tehdy se její vůle rozplynula, odplula do tajemných halucinatorních sfér barda a já si vzpomněla spíše na báseň Allena Ginsberga o tetě Rose s bledou lebkou vyčnívající pod popelavou kůží, o dívce v bezvědomí s modrými žilkami.

Hodně traumat nekřičí z dálky, nepřipomínají katastrofické filmy, kde se všechno hroutí a padají sutiny. Stanou se nenápadně, téměř neslyšně. Někde mezi dobrým obědem a slunným odpolednem, jako když upřímný zvonivý smích sklouzne v jízlivou, zlou poznámku. A tak můžu říct, že jsem nezažila černobílý příběh o zkáze Titanicu. I já měla i hezké dětství. Jen sladkost krupicové kaše často vystřídala i pachuť čehosi hořkého až shnilého. A i to jsem snědla.

Moje náhradní máma byla tou, která mě kdysi dala dohromady jako třesoucí se, polámaný strojek. Když jsem nemluvila, bála se, potřebovala se ptát, jestli mě má ráda. Nikdy nepotřebovala skvělé výkony a s lehkostí vycházela vstříc všemu, co jsem měla ráda. Byla i tou, která mě spoutala a od které jsem utíkala. Od její osamocené, úzkostné lásky, od jejích strachů a nedůvěry, že odejdu a už se nevrátím, protože není skutečná máma. To nedůvěra byla nejsilnějším poutem, které nás spojovalo.

Dneska věřím, že závislost je hlavně vyústěním nedůvěry až paranoie a že obojí plodí násilí na sobě i na druhých. Potřebujeme důvěru v sebe a v druhé, v lásku, která je jako pramen, který stačí objevit a nechat volně téct. Pramen, o který se není třeba bát, kterému bychom neměli stát v cestě, ať už vnější okolnosti vypadají a dopadnou jakkoliv. Mám ráda vodu, je to můj nejoblíbenější živel, a tak pořád věřím v sílu, krásu a živost pramenů, řek, jezer, deště, moří, oceánů…

Zorka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Otázky na konci

Tváří v tvář umírání nás nehřejí úspěchy, přesčasy a peníze, ale vědomí blízkosti.

8 min

Ztracení v životě

Všechno zvládneme, se vším si poradíme. Nikdy nedáme najevo křehkost. A uvnitř se trápíme.

22 min

Kolik toho zvládnu

Mnoho úkolů zabere právě takový čas, jaký jim jste ochotní věnovat.

10 min

Odstřihnout rodiče?

Dospělé děti toxických rodičů hledají nejméně špatné řešení.

11 min

Bezmoc psychoterapie

Na individuální úrovni těžko najdeme recept na uzdravení světa, jehož jsme součástí.

10 min

26. 11. 2021