Naše audiobooky
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Aron Wiesenfeld

Bublina 22

Svět je mnohem větší, než kam dohlédneme. Vyznat se v něm není snadné. Ale proč by vlastně mělo?

9:50

Stále častěji si všímám potřeby lidí žít v bublině. Za cenu zdánlivého pocitu, že mají věci pod kontrolou, se sami položí do rukou druhých.

Napadlo mě to, když se mě dnes syn zeptal, proč lidé jezdí na dovolenou do resortů, z nichž bez kvalifikovaného dozoru nemohou bezpečně vyjít. „Musíš se jich zeptat,“ odpověděla jsem a rovnou se zamyslela. „Možná rádi šnorchlují, líbí se jim ten podmořský svět, hostina all inclusive. Jen tak pobýt, bez starostí o to kolem. Možná si rádi odpočinou v místě, o němž vědí, že je nějakým způsobem bezpečné.“

„To je přece iluze,“ řekl syn a já se pousmála. „Ano, je. Ale být v iluzi na dovolené je, řekla bych, v pořádku. Odpočinout si od reality, která nebývá vždy pohodová, je zdravé. Horší je, když žijeme v iluzi v našich běžných dnech.“ Přemýšlela jsem o tom celý den. Nakolik žijeme v iluzi a do jaké míry dobrovolně? Není to někdy až pud sebezáchovy, kterak odlehčit mysli?

Z nouze ctnost

I já to znám. Ve svém vědomí ležím na obláčku, ale podvědomí ví, jak to je – že ležím jen na peřině a sním si, protože můžu, je noc. Přesto s ránem přijde radost ze světla. Vstanu z postele a stojím v realitě, kterou není potřeba dokreslovat iluzemi, žijeme‑li ji dostatečně uspokojivě. K tomu potřebujeme být autentičtí; tedy žít tak, abychom tomu, co žijeme, ještě mohli uvěřit.

Všímám si u lidí jedné vlastnosti a možná ji mám i já. Stane se nám něco nemilého, my se otřepeme a nejprve ostatním, a nakonec i sobě hlásáme, jak to strašné, co se nám stalo, je to nejlepší, co se nám vlastně mohlo stát. V takových situacích často uvažuji, zda dotyčný svému prohlášení fakt věří.

Tomu pak říkám iluze. Možná je to nějaká ochrana sebe sama, kterak situaci ustát, ale… Dvakrát jsem byla svědkem toho, jak se z nešťastného káčátka s poddolovaným sebevědomím nestala zdravě sebevědomá žena, ale namyšlený fracek žijící v chiméře své neomylnosti a dokonalosti.

Nevím, ale přijde mi osvobozující přiznat si, že mi něco nevyšlo. Že jsem neuměla či nemohla jinak. Nebo rovnou, že moje ego dostalo na frak, neb nejsem tak dobrá (pro někoho, pro něco). A možná mám příležitost na tom zapracovat… anebo jsem dostala impuls k přijetí svých nedokonalostí.

Chceme být klamáni

Včera na mě vyskočil článek o někdejší topmodelce Lindě Evangelistě, která po delší odmlce ve svých 57 letech nafotila kampaň. V článku na rovinu řekla, že součástí úprav pro focení bylo i vytažení obličeje speciálními páskami a gumičkami.

Svět chce být klamán. Nenapadá mne nic jiného. Kdysi nádherná Linda Evangelista už není dost dobrá, aby nafotila kampaň za výtečné asistence štábu kolem sebe a triků photoshopu, avšak pořád jako 57letá žena. 

Pamatuji si, jak kamarádka, která byla chvíli na seznamce, a prošla si tak pár setkáními s muži, často slýchala pochvaly, že vypadá stejně jako na fotce. Je to prý nezvyklé.

Pokud neumíme přijmout fakt, že se měníme my (a nejen k tomu lepšímu), těžko přijmeme pravdu o tom, že se mění svět. Možná i jinak, než by se nám líbilo. Nechceme za žádnou cenu opustit svých 22 stupňů v obýváku, 22 korun za litr benzínu nebo hladkou pleť, když nám bylo 22 let. Nechápeme, proč bychom měli.

Také z těchto věcí nejsem nadšená, ale v kontextu současných událostí mi nějaké mé nároky na to, na co jsem doteď byla zvyklá, přijdou mírně řečeno irelevantní. Prostě relax v bazénu hezkého wellness hotelu dnes už nevnímám jako docela samozřejmou odměnu po čase práce, ale spíš jako luxus.

Zřetelně se nám mění paradigma života. Díky technologiím možná i rychleji, než tomu bylo v historii. Máme problém to zachytit. Tiše si uvědomuji fakta z historie – že není možné mít se stále dobře, líp a líp. Že život přináší zlomy a lanovkou se také nedá jezdit donekonečna. Po čase bychom se minimálně poblinkali.

Ani já se nechci mít hůř a mám spoustu obav z dalších let, ale současně cítím, že bezhlavě si nárokovat veškeré pohodlí ve světě, který si prošel a znovu a znovu prochází náročnými změnami, je naivní.

Život není bazén – je to řeka

Svět se mění. Událostí, které otřásají našimi životy, přibývá. Někdy si k jejich pochopení těžko hledám pravdivou cestu. Zdrojů je mnoho, názorů ještě víc. Přesto si nechci nalhávat, že vše bude jako dřív. Že věci se vyřeší, zahojí a bude dobře.

Bylo by to fajn, také si to přeji. Ale také vím, že ideální řešení většinou nepřicházejí… A už vůbec ne ta, která jsou vhodná pro všechny. I rána, která se zacelí, se někdy připomene. Nezapomeneme ji, jen zasuneme – někdy hlouběji, než kam chceme dohlédnout. Tím, že ránu nevidíme, však nezmizela.

Nemůžu být znovu malá holka, co si jen tak sbírá kamínky v řece a nemá pojem o čase. Můžu být ale žena, která už měla dost času přijít na to, že barvy i vůně lesa jsou týden co týden jiné. A že v koloběhu roku se nám navracejí.

Prvotní údiv z nového střídá zkušenost a s ní spojené těšení se na příště. A pokud život dá, jednou budu stará paní, co se s úsměvem kouká na les na kopci a ve vzpomínkách cítí jeho vůni.

Tohle je pravda. Komedie o tom, že můžeme nestárnout nebo být stále jen zdraví a plní sil, vrátit svět na dobu před sametovou revolucí či před covidem, že co chceme, to můžeme mít, je klamáním. Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, řekl Herakleitos a vyjádřil tím nejen pomíjivost událostí, ale stejně tak jejich vývoj.

Zachytit ve vývoji světa a vlastního života to pravdivé je dnes nejspíš těžší než dřív. Jsme přeinformováni a nemůžeme rozumět a věřit všemu. Slýchám od přátel, že současné dění nesledují, o politiku se nezajímají a je jim skvěle. Je to možné? Nevědět, co se zhruba děje? Nechat svět za zdí a žít ve své bublině?

Asi ano. Ale připomíná mi to ten resort pro turisty v zemi, kde jinak není bezpečno a nežije se tam moc dobře. Jen s tím rozdílem, že dovolenkové odevzdání tady vstupuje do běžného života. Toho života, kde bychom měli být tvůrci, ne věčnými rekreanty.

Ulka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Strach z rozchodu

Co když to příště bude stejné? Nebo už vůbec nikoho nenajdu?

11 min

Záliba v úklidu

Co všechno nám náš vztah k pořádku a čistotě prozrazuje o našem vnitřním životě?

14 min

Největší výzva

Je to velký paradox: sami sebou se nerodíme. Musíme se sami sebou stát.

14 min

Pomalu

Co by se ve vašem životě změnilo, kdybyste nemuseli spěchat?

12 min

Terapie pro terapeuty

Psychoterapeut smí o svých klientech mluvit s jediným člověkem.

38 min

16. 9. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.