Povím vám příběh, který se nikdy nestal. A který se vlastně stává vždy, když po krátkém bloudění střelka kompasu zase začne dávat smysl.

Jeden zámožný mladík byl tuze nespokojen se svým životem. Abychom byli přesní, nechybělo mu nic kromě úplně všeho. Tím vším pro něj byl pocit vnitřního naplnění nebo alespoň nepřítomnost sžíravého pocitu prázdnoty. Trápil se dlouho, až se jednoho dne doslechl, že kdesi v horách žije starý mistr, který si hravě poradí s jakoukoliv lidskou nesnází. Dozvěděl se, že také možná žije v hlubokém kaňonu či snad že sídlí v oáze na nejpustší poušti světa, v ovocném sadu nebo možná někde úplně jinde. To mladíka neodradilo. Po krátkém rozvažování se vydal mistra hledat.

Cestoval přes pustá údolí a hluboké lesy, rozeklané strže a rozlehlé pláně. Po cestě, jak už to na cestách bývá, měl mnoho času přemýšlet o tom, co ho trápí.

Nahoru do kopce

Jak šel v dešti vzhůru do hor, hlavou mu táhlo, že by si přál dobře se přizpůsobit každé situaci, ale bojí se, že ztratí sám sebe. Bojí se, že se stane někým jiným, když se pokusí vpravit se do toho, co se kolem něj zrovna děje. Cítil, jak touží po tvárnosti i stálosti. Jak stoupal výš a výš, déšť se změnil v sníh. A tehdy si to uvědomil. Voda se přizpůsobí různým podmínkám právě díky tomu, že zůstává sama sebou. Může se v různých podmínkách měnit, a přesto je stále tím, čím je.

Uvědomil si, že právě to mu v životě scházelo. Tím, že bude veselý nebo smutný podle toho, co bude druhý potřebovat, si zachová svoji vlastnost pomoci druhým. A i to znamená přizpůsobit se situaci. Tím, že bude někdy pracovat naplno a jindy se bude věnovat odpočinku, naplní svoji potřebu pestrého života. A i to znamená být tvárný. Tím, že bude s nadřízenými mluvit na méně osobní rovině, ale při důvěrném rozhovoru s přáteli se otevře více, naplní svoji touhu po harmonických a vyvážených vztazích. A i to znamená vpravit se do toho, co se zrovna děje. Díky tomu, že neztratí sám sebe. Pomocí toho, že zůstane stálý.

Hledal ještě nějakou chvíli, ale mistra v horách nenašel. Odcházel ale s pocitem úlevy, že se nemusí měnit proto, aby se situaci dokázal přizpůsobit.

Cesta do údolí

Jak šel dál, trápilo ho, že by si přál utvářet svět, ale bál se jít vůči němu a lidem čelem. Jít do konfliktů a být na ostatní tvrdý. Že by rád zanechal ve světě stopu, ale zanechat stopu, to znamená na svět šlápnout. A zanechat za sebou čáru znamená do světa rýt. Tak došel do hlubokého kaňonu hloubeného tichou říčkou. A tehdy si to uvědomil. Klidná říčka vyhloubila kaňon právě tím, že na něj byla něžná. Že jen tiše, zdánlivě bez konfliktu stékala po světě a kousek po krůčku se do něj propisovala.

Uvědomil si, že právě to mu v životě scházelo. Tím, že na společné výpravě jemným přemístěním zachrání šneka lezoucího přes cestu, ukáže ostatním, jak je život cenný. I to je stopa ve světě. Tím, že laskavě a sebejistě odpoví na škodolibý dotaz, přivede tázajícího se k rozpakům a ten se zamyslí. I to je utváření světa. Tím, že bude trpělivě a ustavičně sázet stromy, jednou vyroste rozlehlý les. A i to je zanechání čáry za sebou. Díky laskavosti a něze.

Hledal ještě nějakou chvíli, ale v kaňonu mistra nenašel. Odcházel ale s nadějí, že může ve světě udělat změnu, aniž by narušil svůj postoj vlídnosti a vstřícnosti k druhým lidem.

Mohlo by vás zajímat

Tady a teď na cestě

Náš cíl může být daleko za horizontem a v každém našem kroku zároveň.

Přečíst článek

Oáza v poušti

Jak tak pokračoval v cestě, hloubal nad tím, že by si přál být někým vzácným, důležitým, ale cítil se obyčejný a jeho okolí bylo neutěšené. Přál si vynikat prožíváním dobrého života, ale cítil, že nezvládá být ničím víc, a lidé, se kterými žil, si zoufali z nesmyslnosti života. Tak došel do oázy na nejpustší poušti světa. A tehdy si to uvědomil. Voda v oáze je významná právě díky tomu, že je něčím obyčejným v neutěšeném okolí. Samotná není ničím zvláštním, rozhodně ne zvláštnějším než takové drahokamy. Ale právě díky tomu, že není neobyčejnými drahokamy, ale obyčejnou vodou, může být voda v poušti něčím vzácným.

Uvědomil si, že právě to mu v životě scházelo. Tím, že bude naprosto obyčejně prožívat své dny, dá svému skleslému okolí najevo, že i běžný život stojí za to žít. A i to znamená vynikat. Tím, že bude zodpovědně naplňovat své obyčejné možnosti, inspiruje ostatní k témuž. A i to znamená být vzácný. Tím, že bude dělat běžnou, nezbytnou práci, napomůže dobrým věcem, které by se nestaly, kdyby dělal něco výjimečnějšího. A i to znamená být důležitý. Právě díky své všednosti a zdánlivé nezajímavosti.

Hledal ještě nějakou chvíli, ale mistra v oáze nenašel. Odcházel ale s pocitem uklidnění, že se nemusí vymykat, aby vynikal a byl někým nadmíru hodnotným.

Stromy v sadu

Jak v cestě pokračoval, uvažoval, že tolik touží „vyjít ze sebe,“ ale také touží po vnitřní integritě, celistvosti. Že by rád sám sebe přesáhl a vložil se do světa, ale má zároveň hrůzu, že tímto otevřením se přijde o vlastní tvář. Tak došel do ovocného sadu. Hledáním mistra byl tolik unaven, že se rozhodl osvěžit se chutným, právě dozrálým jablkem. Jak se do něj zakousl, na jazyku mu zalahodila jeho šťavnatá chuť. A tehdy si to uvědomil. Ta voda v jablku je odpovědí. Překračuje sama sebe právě tím, že sama sebou zůstává. Díky tomu, že v jablku zůstává vodou, může se s dužinou spojit tak, až je není možné rozlišit, a svou podobou jablko obohacuje.

Uvědomil si, že právě to mu v životě scházelo. Tím, že zůstane pevný ve svých postojích, může přinést nový pohled druhým lidem. I to je sebepřesah. Tím, že se nezasměje krutému vtipu, dokáže včlenit do svého života hodnoty, které vyznává. I to je transcendence. Tím, že se bude naplno věnovat svým zálibám, může nadchnout druhé svým zápalem. I to je vložení sebe do světa. Díky zachování vlastní integrity, celistvosti a tváře.

Hledal ještě nějakou chvíli, ale v sadu mistra nenašel. Odcházel ale s radostí, že se zaměří více na hledání sebe sama a vlastní pevnost.

Spatřeno ve vodě

Nakonec zcela vyčerpán došel k drobnému lesíku. V něm tekl nenápadný potůček. Celé to místo mu přišlo povědomé. Kde je, mu došlo, až když mezi stromy zahlédl střechy svojí vesnice. Zaplavil ho pocit naprostého zmaru. Vrátil se po dlouhé cestě na její začátek, aniž by mistra našel. Z toho poznání se mu před očima začaly převíjet obrazy z putování.

Voda z kapek deště i sněhových vloček, která se přizpůsobuje podmínkám díky tomu, že si zachovává svoji identitu. Voda z říčky hlubokého kaňonu, která přetváří svět tím, že po něm jen hebce stéká. Voda z oázy, která je vzácná tím, že v neutěšeném prostředí je něčím obyčejným. Voda v dužině jablka z ovocného sadu, která přesahuje samu sebe tím, že sama sebou zůstává.

Uvědomil si, že pocit prázdnoty se po cestě vytratil a místo něj přichází pocit naplnění. Umění života, řekl si, je uměním podobat se vodě.

Poklekl k potůčku a hlesl: „Našel jsem tě, mistře.“ A napil se vody.