Osobní setkání je podle zjištění vědců něco velmi odlišného od komunikace prostřednictvím nových technologií. Jak se Facebook podepíše na vývoji generace, která staré formy interakce nevyhledává?

Rozhovor či vlastně rozjímání Jana Majera a Tomáše Sedláčka o životě a jeho kulisách na Psychologii.cz jsem si přečetla s velkým zájmem. Druhý den večer mi došlo, že mi v hlavě stále zůstává jedna část, kterou s dovolením ocituji:

Tomáš Sedláček: Mimochodem, koho to zajímá, každý měsíc děláme s filosofy, psychology, religionisty, mediálními experty a politology filozofické debaty nad filmy… Minule jsme dvě hodiny debatovali nad reklamou, tedy nad třemi konkrétními reklamami. O tom, co vypovídají o naší době.

Jan Majer: Já jsem vždycky podobné veřejné přednášky a diskuse měl zaškatulkované jako přežitý formát. Sami teď pro čtenáře Psychologie.cz organizujeme Noci s diagnózou, přednášky spojené s diskusí a následnou zábavou. Překvapilo mě, jak je to živé. Takovéhle „chytré“ setkávání lidí má, zdá se, budoucnost.

Takováhle „chytrá“ setkávání mají také svou dlouhou minulost. Doba se ale změnila. Internet obohatil náš svět o nový rozměr neskutečných možností elektronické komunikace. Lidi se přesto táhnou kamsi, aby se setkávali s kýmsi a debatovali o čemsi, co už dozajista na internetu někde visí. Jak je to možné?

Potvrzeno: média naší komunikaci cosi ubírají

Jak se říká, skupina ví vše, a tak jsem se poptávala kolem. Většina z dotázaných mi řekla, že pokud jde o výměnu názorů a zkušeností, není nad osobní setkávání.

Jak důležité je mít před sebou živého učitele, věděly dokonce i devítiměsíční děti, které podle studie profesorky Sarah‑Jayne Blakemoreové v Americe  podrobili v roce 2010 následující studii:

• První skupinu amerických dětí učil čínský učitel vyslovovat velmi těžké čínské hlásky.
• Druhé skupině pouštěli video se stejným učitelem.
• Třetí skupině pouštěli jen hlas čínského učitele.

Jak to dopadlo? První skupina za krátkou dobu suverénně vyslovovala i hlásky, které nikdy před tím neslyšela. Druhá a třetí skupina se nenaučila nic.

Sociální interakce se skutečným člověkem v sobě obsahuje něco zvláštního, co není vidět při sledování videa nebo poslouchání nahrávky téže osoby.

Proč zlobíme při videokonferenci

Z výzkumu Blakemoreová vyvodila zajímavý závěr: Výsledky vyučování na příkladu jen těžko ovlivnitelných batolat ukazují, že vzájemné působení učitele a žáka je pro jakékoliv učení a vlastně i pochopení celého vnějšího světa zásadním, rozhodujícím faktorem.

Sociální interakce se skutečným člověkem v sobě obsahuje něco zvláštního, co není vidět při sledování videa nebo poslouchání nahrávky téže osoby.

Tak už chápu, proč se mi na poličce práší na cédéčka s dokonalými učiteli jógy nebo e‑learningovými programy „snadno a rychle cokoli“. A proč se během videokonferencí, na kterých jeden cosi přednáší a ostatní jen přetrpí pasivní účast, chovám úplně stejně jako zmiňované děti.

Zdá se, že nestačí ani vybroušená řeč těla zkušených učitelů v úžasných videoprogramech ani jejich přesvědčivý tón hlasu z audionahrávky, aby moje mysl – v konkurenci všech vnějších i vnitřních podnětů – věnovala pozornost právě jim.

Neznámá ingredience

Ovšem pokud to není dokonalost, která motivuje k pozornosti, tak co je to? V čem se skrývá ona zvláštní substance, která vyvolává skutečný zájem? Podle Bakemoreové na tuto otázku věda zatím nezná přesnou odpověď.

Co je oním kritickým faktorem sociálních interakcí, který evidentně chybí při videokonferencích?

Nabízí se úvaha, že sociální interakce zvyšuje motivaci k pochopení díky zvýšené pozornosti příjemce informace. Stejná sociální interakce přitom vede učitele k tomu, aby se soustředil – tady a teď – na individuální potřeby žáka a způsob výuky přizpůsobil jeho potřebám.

Profesorka Blakemoreová, která se ve svém vědeckém bádání věnuje celoživotnímu vzdělávání a jeho významu, formulovala závažnou aktuální otázku:

Je online komunikace prostřednictvím sociálních sítí, kterou si tak oblíbily nejmladší generace, plnohodnotnou alternativou ke skutečnému setkání dvou a více lidí, nebo nové technologie připravují rozvíjející se mozky dospívajících lidí o něco důležitého, co je přítomno jen a pouze v komunikaci tváří v tvář?

Co je oním kritickým faktorem sociálních interakcí, který evidentně chybí při videokonferencích? To jsou otevřené otázky. Nejen pro vědce, ale pro každého z nás.

Pokud odpověď už dávno tušíme, tak mi vysvětlete, proč se čím dál víc lidí skutečných sociálních interakcí zříká a raději se s druhými baví prostřednictvím Facebooku, Skypu a e‑mailu?