Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Čas setkání se světem za oponou

V době Vánoc stojíme před otázkou, jak jsme na tom v životě s vnímáním posvátnosti.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

21. 12. 2015

Nemám příliš rád věty o komercionalizaci Vánoc a předvánočním stresu, který prý svědčí o naší neschopnosti uvědomit si hlubší smysl těchto svátků. Toto vyvanulé téma vánočních zamyšlení – proč ten shon místo klidu a usebrání – nás spolehlivě ničí mravokárným poselstvím, že kdo zažívá stres, je vadný a neduchovní, což samozřejmě naši frustraci z toho, že stres cítíme, ještě zvýší. Je otázkou, nakolik je příčinou vánoční nepohody právě takový idealizovaný požadavek na to, „jak bychom se měli cítit“.

Myslím si, že je to také náš spěch, snaha připravit se, obstarat více, perfektně uklidit, překvapit…, co svědčí o tom, že Vánoce nebereme na lehkou váhu. Naše někdy pošetilé aktivity ukazují, že vzadu mysli chápeme, že se jedná o něco důležitého. Chceme se na to připravit: pečlivě uklízeným bytem, dvaceti druhy cukroví, tisícovkami utracenými za dárky… Chápeme, že takto štěstí nenajdeme. Ale nesvědčí to přece jen o něčem? Uvědomujeme si, že Vánoce nejsou jen tak a nelze je bez povšimnutí minout jako lavičku při odpolední procházce.

Tisíce let tradice zanechá stopu na lidské duši. Umožní jí snadný vstup do něčeho, co by bylo jen vlastním úsilím obtížné. Doba Vánoc ztenčí bariéru mezi fádním a svátečním, mezi běžným a duchovním. Cítíme, že se jedná o dobu, kdy jsme citlivější a připraveni tyto hranice překročit. Zažít se odlišně. Svátečně.

Největší nebezpečí, že Vánoce mineme, nespočívá ve shonu nebo konfliktech, které neodvratně nastanou, pokud se široká rodina, která se rok nevidí, najednou snaží vše dohonit. Problémem není, že děti zahrneme drahými dárky nebo utrpíme žlučníkový záchvat. U toho všeho lze Vánoce strávit duchovně. Nebezpečí číhá v tom, že to důležité, co někde vzadu cítíme – tedy samotný smysl Vánoc – zaměníme za prostředky, které nám umožňují jejich hlubší prožívání.

Neminout se s Vánoci

V našich spirituálně lhostejných domácnostech si pod pojmem „duchovní“ už často nedokážeme nic užitečného představit, proto na toto prázdné místo přirozeně stavíme to, co nám dle momentální situace či „rodinných tradic“ přijde vhodné. Zbožšťujeme konzum a požitek, vlastní ego umocněné ve vzpomínkách na minulost nebo naše děti a rodiny. A s nimi si následně pleteme skutečný smysl Vánoc.

1. Vánoce jako hodokvas: Ujíst se k vyčerpání

Vánoční svátky chápeme jako metaforickou i skutečnou žranici. Uspokojujeme své potřeby: jídla, pití, alkoholu, smyslových potěšení, válení se, nicnedělání…

Nic z toho není samo o sobě špatné – vše příjemné nám může pomoci k lepšímu uvědomění, že „něco je jinak“. Vypadneme z každodenních rutin a pracovního shonu, můžeme se zaměřit na opomíjené aspekty života a odpočinout si. Příjemnost prožitků umocní výjimečnost těchto chvílí… pokud však tyto prožitky nezaměníme za samotný smysl Vánoc.

V takovém případě je výsledkem sváteční doby kromě matné vzpomínky, že už je to za námi, pouze pět kilo navíc, unavená játra a proleželý důlek na gauči. To je dost málo. S něčím jsme se minuli.

2. Vánoce jako infantilní regrese: Hledání Ježíška ve věku dospělosti

Vánoce jsou pro nás obdobím návratu do dětství. Chceme zpět do doby, kdy bylo vše jednoduché a kouzelné. Hltáme vánoční pohádky. Vzpomínáme na dětství – a vlastně na nic jiného. Někteří lidé se Vánoc bojí, protože už nevypadají (ani oni, ani Vánoce) jako v dětství. U stolu nesedí maminka a tatínek. Skutečnou příčinou jejich strachu je však spíše fakt, že Vánoce jsou smutnou připomínkou, že celý rok se sebou duchovně ani psychologicky opět příliš neudělali.

Hlubší prožitková dimenze, která se nám během těchto svátků může otevřít, není veselá selanka. Slovo „spirituální“ nezaměňujme se sentimentálním líčením o světě, kde je jen prima. K proniknutí do hlubin našeho bytí potřebujeme odvahu. Ne vše, s čím se zde setkáme, je snadné. Mnoho spirituálních prožitků je na hranici bázně. Rudolf Otto trefně hovoří o mysterium tremendum et fascinanc – o tajemství děsivém i fascinujícím.

Pokud nemáme alespoň částečně zpracovány své základní strachy a ztráty, pokud se nedokážeme podívat realitě do tváře – potom se naše problémy mohou umocnit o bázeň, spojenou s těmito hlubšími vrstvami. Výsledkem je úzkost nebo zoufalství.

Neuróza z Vánoc. Co jsme v sobě zanedbali?

Někteří lidé zažívají až neurózu z Vánoc, která je signálem, že jim něco – na psychologické, duchovní nebo reálné úrovni – chybí. Jsou bez partnera (a tolik by ho chtěli mít). Slaví bez dětí (a tolik by chtěli být s nimi). Jsou nuceni Vánoce trávit jinak, než velí jejich (dětská) představa.

Někdy nás partnerka skutečně opustí těsně před Vánoci a svátky jen zesilují náš zármutek. Je to tak ale pokaždé? Není častěji nepohoda v období Vánoc spíše smutnou každoroční připomínkou, že jsme se opět nenaučili akceptovat svůj vnitřní svět? Že jsme se nevyrovnali s realitou nebo neučinili nic pro to, abychom ji změnili? A tak trpíme – někdy vnitřně a někdy na odiv svému okolí, abychom je za to, že se na rozdíl od nich nemůžeme radovat, tak trochu vytrestali.

Vzpomínat můžeme tehdy, není-li pro nás vnitřní svět ohrožujícím, ale naopak přátelským místem, k čemuž můžeme dospět – pouze nesnadnou vnitřní prací.

Nechceme se zabývat složitou realitou – chceme zpět, do dětství. Chroupáme cukroví a toužíme po „romantice“, kterou ztotožňujeme se stavem „cítit se infantilně“. Do spirituální dimenze, která se nám během Vánoc otevírá, chceme proniknout na způsob dětské víry v Ježíška. Jako dospělí asi nekoupíme historku o létajícím dítěti s pytlem dárků, ale najdeme si jiné příliš jednoduché – tedy dětské – řešení. „Spirituální“ pro nás znamená vykládat tarotové karty, číst horoskopy, nosit na krku achát. Tím si myslíme, že máme hotovo.

A opět musíme dodat: všechny tyto snahy – vzpomínky na dětství, romantická krása, vyprávění o minulosti, vánoční tradice… – jsou užitečné aktivity duše a umocňují náš duchovní prožitek. Vánoční pohádka nám připomene, že svět lze vnímat jako kouzlo a že zázraky se dějí. Snaha vrátit se do dětství může být projevem hlubší touhy zažívat život jako tajemství.

Avšak návrat do minulosti je užitečný tehdy, pokud neodhalí nepořádek, který je důkazem, že jsme celý rok neuklízeli a teď jej chceme rychle zamaskovat „vánočním ubrusem“. Vzpomínat můžeme tehdy, není-li pro nás vnitřní svět ohrožujícím, ale naopak přátelským místem, k čemuž můžeme dospět – pouze nesnadnou vnitřní prací.

Pak si uvědomíme, že svou minulost dokážeme přijímat. Nemusí vést vždy jen k radosti a mohou ji doprovázet slzy, výčitky nebo lítost. Ale i tyto emoce nakonec vedou k vděčnosti za vlastní život a za vše dobré, co jsme v něm zažili. Takový prožitek je ke vstupu do hlubin Vánoc velmi dobrou branou.

Vánoce a opuštění: Kdo koho opustil?

S velkou mírou zjednodušení bych rád zmínil další typické téma „vánočních reportáží“: osamělí staří lidé. Někteří z nich se jistě nacházejí v situaci těžké nemoci, nepohyblivosti nebo úmrtí všech svých přátel. Ale přesto se ptám – což senioři nejsou aktivní lidé? Copak nemohou změnit svůj svět okolo i svou psychickou realitu?

  • Jak během roku pracovali s pocitem opuštěnosti? Co s ní reálně provedli?
  • Kolik lidí kontaktovali?
  • Pro kolik potřebných (ohrožených dětí, nemohoucích starých lidí, sousedů v obci…) něco během roku udělali?
  • Není jejich stav také někdy důsledkem toho, jak se sami k ostatním chovají? Že žijí pouze v sebestřednosti svých neduhů a starostí? Že se k nim jejich děti chovají podle toho, jak je oni vy-chovali?

Odmítám vnímat tuto skupinu lidí jako pasivní oběti okolí, která za nic nenese zodpovědnost a která se nemůže svou situaci snažit změnit. V typické reportáži jede kamera po chodbách domovů pro seniory, který je plný lidí – různého věku, temperamentu, zájmů, osobností –, a ukazuje mnohé, kteří se cítí sami. Nikdo je nenavštíví a nepotěší. Od nejbližšího souseda je přitom dělí tři kroky po chodbě. Od druhého nejbližšího pět kroků.

Nechci zde pochopitelně paušalizovat z opačné strany. Chápu, že někdy si nemohoucí lidé za svou izolaci nemohou. Určitě bychom se jim měli snažit – nejen o Vánocích – pomoci. Ale jindy v těchto reportážích spíše vidíme smutnou ukázku toho, do čeho ústí život, ve kterém dlouhodobě (či celoživotně) zanedbáváme svou duši, činorodost a své vztahy k okolí. Vánoce tyto bolesti pak pochopitelně zesilují.

3. Vánoce jako svátky pro děti: Zaměřím se na cokoli, jen ne na sebe

Vánoce jsou jistě také důležité pro děti i pro rodinu. Uvědomění si láskyplných vztahů je hlubokým spirituálním prožitkem. Cokoli pro to uděláme – setkáním s blízkými, potěšením svých dětí nebo cizích lidí – je hodnotné.

Avšak někdy vše vedeme do krajnosti. Vánoce pak slouží jako prostředek úlevného odklonění pozornosti: Veškerá starost se věnuje dětem, a tak není čas si všimnout, že si v rodině vlastně nemáme co říci. Prioritou číslo jedna je performance „hry na Ježíška“ a hromadné focení každého dětského údivu… aby nebyl čas ptát se, co jsem udělal s vlastním údivem ze světa nebo jak jsem na tom já – se svoji vírou.

Otevření očí pro nevšednost každodennosti, které je doprovází, je bezprostředním ukazatelem naší cesty do hlubin.

Neboť při troše pozornosti, které bychom věnovali sobě, by nám mohlo dojít, že náš spirituální svět je stejně naivní jako dětská povídačka o Ježíškovi, a stejně vytěsňující, jako když „přehlédneme“ tatínka, který za zády ukrývá zvoneček. Že naše přílišné soustředění na potěšení dětí (nebo rodiny) je jen známkou toho, že v sobě příliš potěšení ze světa nenacházíme.

A taková fixace na druhé (ve skutečnosti vyhýbání se sama sobě) vede také k tomu, že když „druzí nejsou“ (děti odrostou, musím trávit Vánoce sám), cítím prázdnotu. Protože co sám se sebou? Nikdy jsem sobě pozornost nevěnoval. Bojím se, co bych mohl objevit. A tak si řeknu – nejsou děti, nebudu Vánoce slavit. Vždyť jsou zde především pro ně, ne? A celé svátky jednoduše z mysli vytěsním.

Opět platí: Je důležité se společně radovat. Nebýt sám. Ale v soustředění se na „Vánoce pro děti“ nebo „rodinné svátky“ nesmíme ztratit ze zřetele jejich hlavní důvod.

Vánoce jsou svátky ducha

Vánoce jsou především svátkem duchovním – jsou svátkem hlubinné dimenze našeho bytí. Říkají především něco o nás a o naší existenci. Nemusíme být hluboce vzdělanými křesťany, abychom pochopili alespoň část jejich poselství. Ale musíme být ochotni naslouchat a nechat se oslovit. Nestát v oblíbené pozici, že když nerozumím, prchám do světa, kterému rozumím. Že když je to složité, jdu tam, kde se vše vysvětlí snadno a jednoduše. Že když nesouhlasím, nejsem ochoten ani na chvíli zkoumat svoji odlišnost.

A hlavně – že když cítím van něčeho, co je zároveň fascinující, ale zároveň neznámé nebo úzkostné, rychle před tím zavřu dveře a vrátím se do „tradičních“ způsobů prožívání Vánoc – společenským radováním, prázdným tlacháním, přejídáním do úmoru, sérií nekončících rodinných návštěv.

Vánoce nám často nabízejí možnost nahlédnout za oponu všednosti, která se právě během tohoto období ráda poodhrnuje. Teprve pokud se nebudeme bát takového setkání, aniž bychom je dopředu plánovali, stáváme se člověkem duchovním. Zjistíme, že nemusíme věřit na Ježíška s pytlem dárků ani na zaříkávání čarodějnic. Poznáme, že svět za oponou je mnohem blíže, než si myslíme.

Vánoční osvícení

Cítí to většina z nás. Něco se děje. Proč je Betlémské světlo tak populární? Symbolizuje čas, odkdy světla přibývá. Rok dosáhl nejzazšího bodu a tmy je méně. V naší kultuře jsou ale Vánoce především oslavou světla vnitřního – víry, naděje a lásky – a připomínkou příchodu toho, kdo jej v této tradici ztělesňuje. A ve vždy mnohovrstevnaté spirituální realitě se samozřejmě jedná i o setkání s takovým světlem v duši každého z nás.

Můžeme hovořit o skutečném osvícení, které nemusíme chápat jako nalezení řešení všech problémů světa, ale jako moment, kdy se vystavím té chvíli, kdy to zpozoruji; paprsku, který někde během svého prožívání Vánoc ve své duši potkám.

Pro to však je dobré být bdělý a pozorný. Doba adventu je přípravou ostražitosti, abych si dokázal tohoto světla všimnout. Abych měl odvahu a otevřenost vystavit se mu. Abych se nebál, že osvětlí něco, za co se stydím, nebo kde není vše, jak bych si přál. Nebojte se. „Osvícení“, o kterém hovoříme, není mentální inventurou nebo dokonce trestáním se za vlastní nedokonalost. Je setkáním s dimenzí, na jejíž význam a hodnotu přijdeme pouze tímto setkáním samotným.

Za oponou všednosti tak ve vánočních chvílích můžeme zahlédnout něco z věčnosti. Nebojme se záblesků toho, co se za ní objeví, a nehodnoťme, zda je to „hodně“ nebo „málo“ či zda jsme si to představovali jinak. Jedině neočekávané setkání je setkáním skutečným. Takové setkání dokáže postupně proměnit všední v nevšední. Otevření očí pro nevšednost každodennosti, které je doprovází, je bezprostředním ukazatelem naší cesty do hlubin.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nečekejme tedy zázraky a troubení andělů. Nalézt duchovní dimenzi znamená především pochopit, že svět za oponou, která se tak snadno zvedá v mystériu Vánoc, je s námi každý den.

Přeji vám, milí čtenáři – nevšední Vánoce. Přeji vám, ať si během nich kladete hluboké otázky. Ať si na ně odmítnete odpovídat jednoduše. Přeji vám, ať vás vaše odpovědi vedou k ještě více otázkám. Přeji vám, ať vás vaše vánoční cesta přivede k údivu osvícení.

Diskuse 0