Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Čeho se zbavit?

Někde ve svém podvědomí máme strach z nedostatku. Co si podržet a co odevzdat?

Michal Petr

Michal Petr

20. 10. 2014

Když se dívám na stromy, jak se zbavují listí, které přirozeně dosloužilo, žasnu nad tím, jak život obnovuje sám sebe. A říkám si, nakolik i já nebo vlastně i my následujeme jeho příkladu. Takový teoretický taoismus. Stejně jako operační systém našich přístrojů potřebuje občas opravit chyby, i náš životní systém vyžaduje pravidelnou údržbu. Ke zdravému vnitřnímu životu je třeba pohyb v souladu s potřebami životní fáze, ve které se právě nacházíme. Říkám tomu aktualizace systému.

Možná se vám také stalo, že jste se museli častěji stěhovat nebo jste šli do menšího. To jsou vždy dobré příležitosti pro jakési potřepání toho, co máme okolo sebe. Možná jste dokonce zažili onen hezký pocit osvěžení, když jste si uklidili či protřídili písemnosti či fotky. Přesto podobné pročištění není většinou zcela samozřejmé. 

Možná i proto, že někde ve svém podvědomí máme asi strach z nedostatku. Že nebudeme mít to, co potřebujeme ke svému přežití. A tak hromadíme. Sbíráme věci hmotné i nehmotné. Shromažďujeme informace, držíme se vzpomínek.

Nedávno jsem si to uvědomil při náhodném zaslechnutí rozhovoru, který spolu vedl postarší pár: pán uvažuje nad potřebou renovovat po letech kuchyň. A trochu opatrně říká, že by třeba mohli vyhodit i ten tlustý naučný slovník z padesátých let. Že se tam stejně dočtou jen to, kam chodil Lenin do školy a že si lze dnes všechno dohledat na wikipedii. Paní se na něj udiveně podívá se slovy: „Ale víš, kolik jsem z něho napsala referátů?“ Možná jim na té poličce leží ještě dnes, možná se odhodlali k tomu, co i pro některé klienty je potíž – protřídit, zvážit, co si podržet a co odevzdat.

Pokud se inspirujeme přírodou, vidíme, že strom se nezbavuje kmenu ani kořenů. Nejde tedy o prosté třídění věcí. 

Dovolím si citovat klasiku v podobě Smoljakovy postavy Smrtky v legendárním Poslu z Liptákova: „Je zakázáno brát cokoliv s sebou do hrobu.“ Aniž bychom se nyní věnovali snad nejdůležitějšímu tématu našich životů, tedy smrti, stojí za to se podívat, co s sebou neseme, a možná bychom už mohli pustit.

V článku Bebíčkovství jsem nabídl možnost odevzdat některá zranění z minulosti a tím je možná i částečně vyléčit. Díky diskusi, která následovala, jsem si ještě více uvědomil, jak těžké je to pro mnoho lidí téma. Proto se na něj můžeme podívat ještě z jiné roviny. 

Pokud vás to zajímá, položte si v duchu několik otázek. Jde (mimo jiné) o dobré cvičení na ujasnění priorit a aktualizaci místa, kde právě jste.

  • Jakých věcí symbolického významu se držím? 
  • Co již nepotřebuji, a přesto na tom lpím?
  • Co bych získal, kdybych se jich vzdal?
  • Co bych ztratil?
  • Z jakého životního období? 
  • Co s sebou ony předměty nesou za energii?
  • Co získávám tím, že je držím ve svém životním poli?
  • Co bych mohl darovat, i když jde o pro mě cennou věc?

Pro snadnější orientaci nabízím několik oblastí

  • Jídlo a nadměrné zásoby
  • Oblečení – co ve svém šatníku jsme nepoužili déle než dva roky?
  • Knihy a časopisy – ke kterým knihám se vrátím já nebo někdo blízký a které už asi nikdo číst nebude?
  • Doplňky do bytu – jde o vkusnou okrasu, nebo předměty, do kterých vrážíte cestou na záchod?
  • Dopisy, pohledy, e-maily a sms
  • Fotky a videa
  • Dárky od bývalých partnerů a předměty symbolizující minulý vztah – specifická oblast, protože pokud je nechcete (v rámci rozchodu) vyhodit, co s nimi? Dát je na půdu? A při uklízení půdy je přesunout do sklepa?

Neříkám, že musíme vyhodit všechno. Spíše nabízím k úvaze, co zůstává, když méně potřebné a nepoužívané odevzdáme dál (angličtina pro to má slovní spojení give away). Mnohdy se pak cítíme lehčí a svobodnější. Někdy je to lehčí a jindy ne. Nebo to probíhá ve fázích. Některé dopisy z období dospívání si držím dodnes, od jiných jsem se dokázal odpoutat až po několika nezdařených či spíše předčasných pokusech. Na druhou stranu bych si přál mít některé fotky, které jsem v zápalu čištění smazal či spálil. 

Pokud se inspirujeme přírodou, vidíme, že strom se nezbavuje kmenu ani kořenů. Nejde tedy o prosté třídění věcí. Spíše o naše vědomí a o to, co s námi dělá, když si srovnáme priority a trochu si uklidíme. Třeba se nám pak bude lehčeji odcházet tam, kam v posledku všichni směřujeme.

Diskuse 0