24. 1. 2022
Nejtěžší je neztratit naději. V situacích, kdy od života dostaneme stopku. Nemilou, nečekanou, nepříjemnou. Měli jsme to parádně naplánované. Bylo to předvídatelné a chtěné. Snili jsme o tom, jaké to bude. Byl to náš cíl, náš smysl. Teď to ale nejde. Kvůli zdravotnímu stavu, se kterým možná nic neuděláme. Kvůli osudu, který pro nás možná zamýšlí jinou cestu. Nevíme. Budoucnost neznáme. Třeba se ještě může vše povést. Jenže pochybujeme. Nedaří se a naděje dochází. Namísto ní cítíme zoufalství či rezignaci.
Toužíme po miminku, ale nejde to, vypráví mi Anička. Máme za sebou tři potraty. Je to pro mě hodně citlivé a bolestivé téma. Všude kolem jsou jen děti nebo těhotné páry. Každou chvíli někdo oznamuje, že čeká mimino. Je to tak nefér. Tak málo pokusů. Všem ostatním to jde snadno, jen u nás to musí být komplikované. A navíc to stojí příšerně peněz. Už nevíme, co s tím. Nevíme, čeho se chytnout. Když to nevyšlo poprvé, doufali jsme, že to byla jen špatná konstelace. Ale podruhé, potřetí… mám strach, že už to nikdy nepřijde. Přestávám věřit, že se to může povést. A Michal tomu taky nevěří. Cítím to.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné