Jsme výslednicí vlivů, které do nás nahustili naši nejbližší a společnost. Přidejme otisky dědičné. A ono se to všecko promíchalo, uhnětlo, tady připálilo, tady přeteklo, jako ten kotlík v pohádce Hrnečku, vař. A jsme tady, rádoby dospělé, odpovědné, sebe‑vědomé bytosti. Ale co když nahlédneme pod pokličku?
Sdílel jsem minule situaci, kterou zná bezpochyby z jedné či druhé polohy nemálo čtenářů: rozpad dlouholetého vztahu. Přitom jsem víceméně jen pootevřel téma vtisků. Tedy to, jak jsme mocně tvořeni a podmíněni tím, co jsme prožili jako malé děti, a to už od prenatálního věku.
Čím dál zřetelněji a jasněji si to uvědomuji a rozklíčovávám nové a nové vzorce tohoto působení. Velmi často můžeme – pokud se tedy vůbec pokusíme upřímně nahlédnout do sebe – tyto vzorce rozlišit v rámci vztahů.
Během dlouhých nočních hodin čekání na její rozhodnutí a zvažování toho mého jsem postupně trýznivé stavy rozklíčoval, nahlédl.
Není to nijak zvlášť objevné zjištění, vztahy jsou přeci to největší zrcadlo, zvláště pak vztahy partnerské. Už pocity spojené s rozpadem mého dlouholetého vztahu ukazovaly na některé, nazvěme to prožitkové vzorce, které rozhodně nebyly „moje“. K těm uvozovkám se ještě vrátím, otevírá se tu totiž několik rovin.
Vztah, do kterého jsem naskočil poté (vynechávám popis úžasného startu), se po relativně krátké době začal zakalovat skrze různé vnější okolnosti a bezpochyby také díky srážce našich vzájemných rozdílných očekávání a nastavení.
Nový vztah, staré problémy
Vyvrcholilo to situací, kdy se partnerka začala chovat, jak to poté sama nazvala, jako kráva. Odtažitě, jako by mě neznala, či s hněvem, pohrdáním, netrpělivostí. Oznámila mi, že neví, jestli se mnou chce dál být, že si to musí sama v sobě ujasnit. Už předtím jsem prožíval dost intenzivní nepříjemné emoce, které po tomto ještě zesílily. Několik nocí bez spánku jsem měl občas pocit, jakoby někdo bral můj žaludek, obracel jej naruby a ždímal. Bylo to chvílemi opravdu hodně psychicky i fyzicky bolestivé. Říkal jsem si – proboha, co se to děje, vždyť takhle strašně mě to zase netrápí, proč to tak bolí, co to tělo a psychika blbne.
Čemu všemu my říkáme láska… Strachu ze samoty, potřebě přijetí, lítosti, závislosti. Náš život je přeplněn pojmy a koncepty. Popisy. Ale to, co zažíváme, nejsou popisy prožitků, ale prožitky samotné.
Pocity, které jsem prožíval, a jejich intenzita byly neadekvátní, nepřiléhavé tomu, jak jsem situaci vnímal. Během dlouhých nočních hodin čekání na její rozhodnutí a zvažování toho mého jsem postupně trýznivé stavy rozklíčoval, nahlédl. Partnerka v mém psychickém světě převzala roli matky. V mém nitru, stále hodně otevřeném a citlivém po krizích, se ozývalo vnitřní dítě, ty zasuté dětské bolesti, strachy z nepřijetí, odmítnutí, osamocenosti, nemožnost se hněvat na matku, která je sama, obava ze selhání, která ochromuje aktivitu. Hezká plejáda mi defilovala v útrobách a ve vědomí. Mí kostlivci, přehlížení v příšeří. Ne, že bych je vůbec neznal, ale nyní jsem je zřetelně roz‑poznal.
Tu noc jsem nakonec dospěl k rozhodnutí v tom vztahu nepokračovat. Po velkém utrpení, protože odcházet od žen, opouštět ženy, když jsem ženami byl vychován, je pro mě dost obtížná věc. Ale právě proto. Právě proto, že jsem dokázal stáhnout projekce, uvidět své vlastní, či přesněji v mém nitru uhnízděné vzorce a nepřičítat je partnerce, bylo to rozhodnutí mé. Samozřejmě bolestivé i proto, že kromě těchto osobních témat jsem ji měl a mám prostě hodně rád. Co jsem na druhou stranu zrcadlil jí, co vzbuzovalo ten iracionální hněv a chování, to už je zase její. Málokdy to bývá jednostranná záležitost. Podle jakých klíčů si hledáme partnery!
Konflikty obdobně jako fascinace nejsou často ničím jiným než jiskřením nevědomých projekcí. Jiskří v našich vlastních zrcadlech, tedy v našich protějšcích. A projekce nejsou zase často ničím jiným než slepenci prožitkových vzorců, které vznikly skrze ranné vlivy. Chtě nechtě, tehdy jsme si nemohli moc vybírat, co do svého, tak citlivého a otevřeného vědomí pustíme. Na vlastní zkušenosti jsem chtěl přiblížit jejich působení, přece jen je to lépe pochopitelné přes osobní příklad než skrze teoretické popisy a konstrukty.
Nestačí opuštění vzorců dysfunkčních, trýznivých, je třeba aktivní vytvoření nových modelů. Což nejde bez ujasnění, co vlastně chceme, co chceme být, jací chceme být.
V rámci tohoto tématu je docela vtipné či smutné, tragikomické, jak to kdo vnímá, čemu všemu my říkáme láska. Strachu ze samoty, potřebě přijetí, lítosti, závislosti. Náš život je přeplněn pojmy a koncepty. Popisy. Ale to, co zažíváme, nejsou popisy prožitků, ale prožitky samotné. Chybné označení a popisy nám však často znemožňují rozpoznat, co vlastně skutečně prožíváme. Něco pociťujeme na emocionálně tělesné rovině, ale v konceptuálním, myšlenkovém světě tomu dáme chybné či zavádějící, nejasné označení. Myslíme si, říkáme, že prožíváme lásku, a přitom sytíme v dětství nenaplněnou potřebu po přijetí, bojíme se opuštění atd. atd. Pro rozklíčování je důležité, mimo jiné, být schopen vystoupit i z navyklých map a popisů reality. To je další téma, rovina. O ní jindy.
Sám se svými projekcemi
Nakonec jsem tedy zůstal sám. Jen se svými staženými projekcemi. A čím dál silnějším vědomím toho, že vlastně nejsme ničím jiným než konglomerátem čí spíše výslednicí vlivů, které do nás nahustili naši nejbližší a společnost ve které žijeme a jak je zpracovala naše raná psychika. Čím probůh nemyslím, že to jsou vždy vlivy špatné! A do toho ještě nezapomínejme na otisky dědičné, jinými slovy rodové a karmické, no to je hukot. A ono se to všecko promíchalo, uhnětlo, tady připálilo, tady přeteklo, takový ten tyglík jak v pohádce hrnečku vař. A jsme tady, rádoby dospělé, odpovědné, sebe vědomé bytosti. Ale nahlédněme – a kdo má skutečně tu odvahu a upřímnost, pod pokličku. Pod zdání, pod popisy, ke kořenům. Co jsme opravdu my?
Umět rozlišit
Otisky druhých
Ve vlastním nitru
Pavučiny
A prach
A strach
Tímto se vracím k těm uvozovkám výše. To, co nás utvářelo, hnětlo, vtisky matky, otce, příbuzných, sourozenců, přátel, institucí, médií, nálož rodová, dědičná, věříme‑li karmická, je v tom možné najít skutečně nějakého sebe, nezávislého na těchto všech vlivech? A tím není, výrazně opakuji, myšleno, že by všechno rané ovlivnění bylo negativní, destruktivní, či že by sám princip utváření se byl nějaký vadný sám o sobě. Ale o uvědomění neprospěšných vtisků je tento text. Možná, jak mi to právě přijde, to v určitém období lidského života může či má být spíše o procesu znovu‑vytváření se po postupném nahlížení a opouštění destruktivních prožitkových, stejně jako myšlenkových, vzorců.
Ale nestačí opuštění vzorců dysfunkčních, trýznivých, je třeba aktivní vytvoření nových modelů. Což nejde bez ujasnění, co vlastně chceme, co chceme být, jací chceme být. Další téma. A dokonce i v případě, že si myslíme, že to víme, se upřímně podívat, jestli jsou to sny naše nebo úplně někoho jiného. Na závěr, uvědomit si a rozlišit, velké to umění ‑
- Co v nás jsou dinosauří kosti dětských strachů, které můžeme s pietou pohřbít?
- Co je třeba přijmout, protože ne vše se dá změnit?
- Co v našem psychickém prostoru jsou stínové, démonické aspekty, na které se musí jinak?
Psychická novostavba. A za tím vším…buddhista ve mně to musí říct…nakukuje Prázdnota.
Je toho hromada, nová témata, spousta dveří se pootevřela. Příběh pokračuje. To be continued.
