Černá labuť, nejnovější snímek režiséra Darrena Aronofského, ověnčený Oskarem pro hlavní představitelku, bývá označován jako psychologický thriller. O psychologickou interpretaci si tento film opravdu přímo říká.

Jako zastřešující koncept pro psychologickou strukturu života hlavní hrdinky se nám bude nejlépe hodit narcismus, resp. narcistická porucha osobnosti.

Je pro ni typický především rozpor mezi reálným já člověka a mezi jeho já ideálním. Jak o tom píše Heinz‑Petr Röhr: „Normálně existuje napětí mezi tím, co člověk je, a tím, o čem věří, že musí být (jeho ideálním já). Lidé se zdravým narcismem vědí, že nemusí být dokonalí, že není třeba, aby vůči všem vykazovali převahu, že smějí selhat.“

Ne tak baletka Nina, hlavní hrdinka. Je chronicky nespokojená. Stále dře a dře a stoupá v souboru na lepší místo. Přesto jí to nestačí. Je typická šikovná holčička, která dělá, co mamince na očích vidí.

A co na nich vidí? Především nesplněné sny z mládí bývalé baletky, u níž můžeme předpokládat podobnou psychickou strukturu. Matka se v souboru nikdy nedostala k sólové roli, prý proto, že dala přednost dceři před kariérou, což ostatně nezapomene zmínit.

Dcera tak plní sny své matky. Jednak přímo, jednak nepřímo – jako sny, které už pokládá za vlastní. Její hodnota je odvozena od jejího výkonu. Nic jiného kromě dobrých výkonů nemá cenu. Právě takové ambice do ní nakladla její matka. 

U narcistních jedinců se nevytvořila jistota lásky mateřského objektu, tedy že matka miluje dítě takové, jaké je, ať už zlobí, nebo je hodné.

Jak již rodiče narcistních jedinců bývají, i Ninina matka je chladná a panovačná. U narcistních jedinců se nevytvořila jistota lásky mateřského objektu, tedy že matka miluje dítě takové, jaké je, ať už zlobí, nebo je hodné. Dítě tak nebylo milováno kvůli své vlastní svébytnosti, ale jen za předpokladu, že plní matčiny potřeby. Učí se odsouvat své vlastní potřeby do pozadí. Jeho krédem se stává: „Musím toho hodně vykonat, abych byl milován.“

Nechápejme však každý výskyt slova narcismus jako označení patologie. Určitá míra narcismu je zdravá či dokonce nezbytná. Narcismus vytváří náš sebe‑ideál, tedy to, čím se toužíme stát.

Co je libido

Libido, z latiny touha, žádost, pud, je sexuální touha a pohlavní pud. Někde se označuje jako „sexuální apetit“ či „energie“. Libido má důležitou roli v psychologických teoriích Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga. V psychoanalýze je libido označení pro projevy pohlavního pudu, základní pudové energie a sexuální touhy, která vyvěrá z podvědomí a je zaměřená na dosahování slasti. Více na Wikipedia.org.

Dle psychoanalýzy vzniká v psychice raného dětství tzv. grandiozní self, což je právě tento idealizovaný obraz, který je naplněn libidem. Při normálním vývoji se libido odkloní od ideálu směrem k principu reality. Jinak řečeno, energii získáváme z toho, čím jsme, ne čím bychom mohli být.

Při patologickém narcismu však grandiozní self zůstává libidinózně obsazeno, což vede k tomu, že se narcista často stahuje do světa svých velikášských fantazií. Tak i Nina sní o tom, že bude hrát Labutí královnu, hlavní roli v Čajkovského baletu Labutí jezero, která je vlastně rolí dvojí.

Můžeme si povšimnout, jakou energii investuje do toho, aby byla perfektní v každém ohledu. Proto je ideální představitelkou Bílé labutě. Něco jí však i přes urputnou snahu schází: emotivita, živost, bezprostřednost.

Pro roli Labutí královny je totiž potřeba zvládnout i druhou část této dvojrole. Černou labuť, která je živočišná, temná a smyslná. S jejím vyjádřením má Nina potíže. Není divu. Pro narcistní poruchu je typická určitá ztuhlost rysů a emoční oploštělost. Heinz‑Peter Röhr tuto poruchu nazývá „syndrom železných kamen“. Trefný příměr z pohádky bratří Grimmů o princi uvězněném v železných kamnech používá, aby přiblížil narcistní prožívání.

Emoce a zkažené maso

Nina však přesto přesvědčí režiséra o tom, aby ji do hlavní role obsadil. Nyní se však dostává pod ještě větší tlak. Musí přijít na to, jak zahrát Černou labuť. Jak vyjádřit vášnivost.

S neschopností vyjadřovat emoce souvisí i problémy v navazování a pěstování vztahů. Asi není náhodou, že Nina je nezadaná a ani mezi baletkami bližší přátele nenachází. To se však mění s příchodem Lily, nové tanečnice. Ta je svým chováním pravým opakem Niny: je hovorná, svádějící, živá.

Nina v ní najde přítelkyni, ale jen do chvíle, kdy si uvědomí, že by mohla být její konkurentkou v boji o hlavní roli. Do příběhu vstupuje napětí dualit: černá vs. bílá, dobro vs. zlo, racionálno vs. emoce.

Zápletka Labutího jezera dostává díky Ninině vývoji fraktálovitou podobu. Nina žije to, co hraje. A jak známe Labutí jezero, tušíme, že i s osudem nebohé Niny to nevypadá příliš dobře.

Jako správná perfekcionistka si bere k srdci radu, aby se stala emotivnější. Jenže. Ač se nám různá pop‑psychologická moudra snaží namluvit opak, ne vždy je spontánní emotivita ku prospěchu věci. Zvláště jste‑li vychováni tak, že projevování pocitů je osobní slabost.

Jak dopadnou emoce jako zlost, hněv či úzkost, které si člověk zakázal již v raném dětství a které se tudíž nemohly vyvíjet, když je náhle vpustí do svého života s plnou silou? Jsou jako zkažené maso v hrnci, z něhož náhle po několika týdnech sundáme poklici.

Rozklad

V honbě za svou vysněnou rolí a z toho plynoucím strachem, že by o ni mohla přijít, začíná Nina směšovat realitu vnější s realitou vnitřní. Důsledkem jsou bizarní a hrůzostrašné halucinace.

Divák je nechán napospas svému úsudku o tom, co se ve filmu „doopravdy“ děje a co je jen v Ninině hlavě. Nina, úzkostně lapající po svém ideálu, již nevidí, jak je stravována vlastními démony, které neprozřetelně vypustila, aby jí pomohli dosáhnout vysokých cílů.

Vzpomeňme na Oscara Wildea a jeho Obraz Doriena Graye: také Nina vidí v zrcadle svou dokonalost, zatímco její skutečné tělo se rozkládá. Její zlé alter ego, celou dobu spící a nabírající sílu pod maskou hodné holčičky, nyní začíná ovládat její osobnost. Carl Gustav Jung by k tomu určitě dodal něco o Stínu: čím více nějakou část osobnosti potlačujeme, tím větší silou se nám poté vrátí.

Ačkoliv Nina najde ve své temné straně to, co jí jako zosobnění Bílé labutě chybělo, zaplatí za to cenu nejvyšší. Však ani ve svých posledních chvilkách nezalituje. Nemá také proč litovat, její výkon konečně dosáhl ideálního rozměru. Nic mu nechybělo, byl perfektní.

Dokonalé zadostiučinění patologické narcistky. Také však memento pro všechny, kdo hodnotu své existence odvozují pouze od toho, co vše vykonali.

Doporučujeme:

• Röhr, H. P (2008). Narcismus – vnitřní žalář. Praha: Portál
• Kathrin, A. (2008). Opuštěnost a sebeodcizení. Praha: Portál