V době sociálních sítí si občas připadáme jako chudé dítě před výlohou cukrárny. Jak to, že oni došli až tak daleko, a my pořád přešlapujeme v blátě a prší nám za krk? Jenže většina si neuvědomí, že k lákavému cíli druhých vedla cesta. Možná větším bahnem, než jakým nás zatím protáhla ta naše. Místo závisti a přešlapování je potřeba najít směr, nazout holiny a vykročit.
Vize jsou fajn, jenže k jejich dosažení vede dlouhý proces plný pádů, puchýřů a ukopnutých palců. A taky rozcestí, kde se dá ztratit směr. Navíc svou zdánlivou nedosažitelností svádějí k tomu, abychom zůstali stát a jen smutně pokukovali po ostatních. A často vymýšleli, kdo všechno jim pomáhal, co zdědili, vyvdali nebo zfalšovali (bohužel i takové lze potkat). Spoustu času můžeme strávit výmluvami, proč nám to nemůže vyjít, případně házením bláta na stupně vítězů.