Málokdo se opravdu vyzná sám v sobě. Zdá se vám takové tvrzení přehnané? Ano, můžeme si myslet, že se známe, můžeme mít rozanalyzované naše nitro až do mrtě. Stále však budeme sami sobě tajemstvím, otevřenou otázkou: kdo jsem? Vypadá to, že jde o celoživotní proces hledání a nalézání, ve kterém si postupně uvědomujeme, co jsme a co už nejsme. Co jsme na sebe jenom nabalili v průběhu naší pouti a co je naší nejvnitřnější podstatou, oním pocitem "toto jsem já".
Inspirací pro tento text mi byla má dvouapůlletá dcera a další děti, které potkávám. Je na nich hezky vidět, jak velmi přesně vědí, co chtějí či nechtějí, a jak to umí dát jasně a hlasitě najevo. Často se pak potkávají s napomenutím či jiným vyjádřením nelibosti rodičů.
Nepíšu to proto, abych zde nabízel nějaký styl výchovy. Spíše popisuji situaci, kterou zažívá většina dětí a i my dospělí si můžeme být jisti, že jsme něco podobného zažili. Zkrátka jsme vnímali, že pokud se do něčeho pustíme naplno, budeme spontánní, hluční a budeme se dožadovat věcí, které chceme, tak nás dospělí omezí, potrestají nebo aspoň dají najevo, že se jim to nelíbí.
Zalíbit se a být přijat slouží v raném věku primárně k přežití, protože jako děti na ten chleba prostě sami nedosáhneme. Raději tak omezíme některé své projevy, o kterých víme, že se těm velkým nelíbí.
Ukrytá přirozenost
Pomalu a nepozorovaně si tak v sobě vytváříme rozdělení a vnitřní pnutí, stav nepohody. Něco chci, ale neměl bych. Něco nechci, ale musím. Něco bych měl, ale nechce se mi. A další podobné variace.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
