Nový audiobook: Posílení vůle
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Kateřina Valko

Chci se změnit!

Klasická zakázka většiny klientů. Jde to vůbec? Jak na to?

11:01
Lenka Suchá

Lenka Suchá
Psychoterapeutka

27. 10. 2021

Odpověď, jak už to tak bývá, není snadná. Problémem přitom není, který terapeutický přístup se klient rozhodne využít. Jak se to tedy s terapeutickou změnou má? Je vůbec možná? Ano, je. Přesvědčila mě o tom má osobní i profesní zkušenost. Může ale vypadat trochu jinak, než jsme si původně představovali. A v tom je ten chyták.

Když přijde na téma změny, je to mnohdy s lidmi zajímavé povídání. Měnit chtějí všechno možné. Někdy sami sebe, jindy své okolí. Změnit lze třeba i prostředí, názor, partnera nebo zaběhlé zvyklosti.

Když to vezmu trochu pozpátku – na snahu změnit druhé se můžete rovnou vykašlat. Ušetříte si tím spoustu starostí. Druhé, z principu věci, nikdo změnit nedokáže, leda by sami chtěli. A to mnohdy není zdaleka tak jisté. Zná to každý rodič, který se snaží vychovávat své ratolesti.

Měňte, co změnit lze

Změna je možná jedině tam, kde jde o vás samotné. Tohle uvědomění je základem úspěchu. I tady se ale najde pár háčků. Možná už jste to zkoušeli: čím víc se o změnu snažíte, tím víc to nejde. Jako zákon schválnosti – přesně to, čeho se chcete zbavit, se zhoršuje, nabývá intenzity.

V ten moment se spousta lidí začne motat v začarovaném kruhu. Ztrácí naději a rezignují. U někoho se objeví letargie, u jiných vztek a zlost. Ti, kdo si jí nevšimnou, mohou začít svou agresi obracet vůči okolí. Projevuje se to nejvíce formou výčitek, obviňování, pasivní agrese.

A jsme zpátky u druhých, které změnit nelze. Slepá ulička. Člověk si v ní, aniž by si to uvědomoval, často začne konstruovat vlastní realitu: okolí se ho stále víc straní, protože na druhé prostě není spolehnutí. Jak ostatně vždycky říkal!

Nevnímá, že to, před čím se blízcí mají na pozoru, je jeho vlastní zloba. S tou by nějak pracovat mohl, pokud by si ji ovšem dokázal připustit. Ambice proměnit druhé opět narážejí a v důsledku toho v dotyčném dále narůstá pocit beznaděje.

Začněte u sebe!

To je, jak jsem již zmínila, klíčové. Ne že by to bylo snadné… Lidé, kteří zvládli čelit různým těžkostem, však mají něco společného.

V prvé řadě je to vysoká úroveň sebepoznáníJsou dost silní na to, aby dokázali přiznat vlastní chybu, aniž by ztratili sebeúctu, a přijmout tíhu odpovědnosti za řešení situace, která v důsledku jejich nedokonalosti vznikla.

(Používám slovo nedokonalost – protože každému je jasné, že dokonalý není nikdo. Pokud bych napsala „chybu“, automaticky většině naskočí kontrapunkt „náprava“. Napravit nedokonalost ale z principu věci nelze.)

A za druhé: mají skutečnou motivaci ke změně.

Kdybych měla oba body trochu rozebrat: Poznávat sebe sama je cesta na celý život. Člověk se mění, svět se mění, pořád je co se učit v situacích, které jsme nikdy předtím nezažili. Dá to práci, chce to výdrž. Není to jednoduchá mise, protože znát se znamená být si vědom svých silných, ale i slabých stránek. 

Pokud chceme spatřit svůj stín, musíme se ohlédnout. Spousta z nás to nedělá, máme strach. Obzvlášť pokud jsme vyrostli v prostředí, kde jsme ustavičně čelili formativnímu hodnocení (ať už pozitivnímu, nebo negativnímu).

Člověk je bytost sociální. Potřebuje být součástí tlupy, pokud má přežít. Co ale když „vůdce smečky“ (rozuměj třeba rodič) celá léta přísně soudí, za jakých podmínek je mládě přijatelné a v kterém momentě se stává zavrženíhodným? Děti se učí rychle, nasávají jak houby.

Takže si spousta z nás odnese takového vnitřního rodiče do dospělosti. Aniž by si člověk uvědomil, jak je s ním za ta léta sžitý. On je tím, kdo nám nedovolí vlastní slabiny vidět, protože bychom spolu s nimi museli nahlédnout i bytostnou hrůzu z možného odvržení a ponechání napospas osudu.

Otázka po motivaci ke změně zní absurdně. „Jasně, že po změně toužím,“ říkáte si. Opravdu? Lidé se zpravidla chtějí zbavit tlaku, tenze, nepohody. Často ale neznají jejich příčinu, nevidí ji, neřeší ji nebo jí nerozumí. A tak své síly napínají špatným směrem – chtějí se zbavit úzkosti.

Bohužel je nenapadne, že ta je jim paradoxně prospěšná, protože je chrání. Je varovným tónem: pozor, ohrožení, křičí tělo ze všech sil, když jemnější signály dlouhodobě přehlížíme.

Problémy s usínáním nejde řešit zvýšením snahy – přidat k presu, který na nás v důsledku problému dopadá, tlak navíc v podobě úsilí o změnu. Pak vedeme vyčerpávající boj. Někdy se dokonce „hodí mít problém“, protože nám podivným způsobem slouží: pomáhá nám získat pozornost, udává směr…

Je to paradox, ale lidé, kteří se úzkosti zbaví, zažívají často zmatek a nejistotu. Z jejich života právě zmizelo něco, co bylo určující více, než si kdy mysleli. Co mu dávalo strukturu, někdy i cíl (tedy zatočit s tím). Mám fantazii, že tohle je takový poslední záchvěv, ozvěna úzkosti. Dozvuk. Poslední zkouška na cestě k zenu (berte prosím s nadsázkou).

Jak na to?

Jsem přesvědčená, že vůbec největší překážkou na cestě ke změně je touha po dokonalosti, dosažení absolutního výsledku. Máme tendenci jít cestou „všechno, nebo nic“: snažíme se o nereálné a pak jsme zas a znova zklamaní.

Proč ale nezkusit postupovat po malých krůčcích? A všímat si úspěchů – cíleně, programově. Kam zaměříme pozornost, to se děje. Změňte úhel pohledu: dívejte se, co se vám daří, ne naopak! Průběžně vyhodnocujte a volte cestu. Nepadnete do pasti mylných očekávání.

Změnit úhel pohledu můžeme vždycky a vcelku snadno. Stačí jen uvědomit si, co skutečně chceme, a stále si to připomínat. Mnohé pak čeká překvapení: zjistí, že nakonec touží po něčem jiném, než si dlouho mysleli. Po něčem, co si mnohdy ani nepřipouštěli, co je nenapadlo.

Chcete klid? Zbavte se tlaku. Třeba toho na výkon, který je diktován vnitřním hodnotitelem, vysvoboďte se z vězení hodnocení! Jak víte, že zrovna tahle cesta je v životě ta správná a žádná jiná? Do třiceti se vdát, porodit dítě? Vydělat spoustu peněz, postavit dům? Všechno zlé je k něčemu dobré, jak se říká.

Většinou si vůbec neuvědomujeme, jak máme tendenci veškeré události v našem životě bez ustání posuzovat. A mnohdy bojovat s větrnými mlýny. Měnit, co změnit nelze. Jak pravil Dalajláma: „Má‑li problém řešení, nemá cenu si dělat starosti. Nemá‑li řešení, starosti nepomohou.“ Z mého pohledu je nejtěžší ze všeho naučit se tyhle dvě situace rozlišovat.

Shrnuto a podtrženo:

  • Změna se nekoná, pokud chceme měnit něco, co nezbývá než přijmout.
  • Pokud máme tendenci zlomit následky, nikoliv řešit příčinu problému.
  • Pokud usilujeme o nereálné.
  • Anebo pokud měníme to, co je snadné, nikoliv to, co je podstatné – to, co je funkční, ne to, co je porouchané.

Tehdy klidu nedojdeme.

Nechceme‑li stát na místě, je důležité činit kroky. Nenechat se odradit chybou, trénovat žádoucí a posilovat tím sama sebe. Učit se naslouchat vnitřnímu kompasu, pokud chceme žít život svůj, ne druhých. Věřit a mít trpělivost.

Protože celý život je nikdy nekončící změna. Je na nás, jestli to vezmeme jako výzvu, nebo jako příkoří. Připustíme‑li si však vlastní slabost, otevře se nám tím možnost naučit se jí čelit. Je na nás, jakou cestu zvolíme.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Můj prostor

Jedni se tiše krčí v koutě. Druzí svou energií zaplní každý prostor. Učme se od …

8 min

Zdravá sebeúcta

Co spolehlivě zlepší váš život? Buďte sami na sebe hodní. Proč je to tak těžké?

14 min

Deprese ve vztahu

Člověku s depresivním naladěním na vztazích velmi záleží. A v tom je ta potíž.

12 min

Ideální já

Co se stane, když je realita příliš vzdálená od toho, jací bychom podle sebe měli …

15 min

Člověk bez role

Lékařská věda nám umí život prodloužit. Na nás je, abychom našli jeho naplnění.

14 min

27. 10. 2021