Naučte se prezentovat své myšlenky tak, aby měly šanci oslovit masy. Lidé odmítají novinky, které jsou příliš jiné.

Gregory Berns má profesuru z psychiatrie a ekonomie a mimo jiné zkoumá, co se děje v mozcích lidí, kteří myslí jinak. Jeho poslední kniha Iconoclast: A Neuroscientist Reveals How to Think Differently (česky doslova Obrazoborec: neurolog odhaluje, jak myslet jinak) je cestopisem po rozcuchaných hlavách odvážných vynálezců a vědců, revoltujících umělců a obchodníků objevujících nové příležitosti.

Pokud byste se chtěli stát tím, kdo přichází s odvážnými a originálními myšlenkami a přivádí je k životu, pak vězte, že je to docela jednoduché. Tedy aspoň na papíře: Berns si všiml, že obrazoborce spojují tři vlastnosti: dokáží svět vnímat jinak než ostatní lidé, nemají strach a navíc si dokážou hledat spojence.

Za nápadem do hospody nebo za město

V roce 1976 proletěl výtvarný umělec Dale Chihuly při autohavárii předním sklem a střepy mu poničily levé oko natolik, že je lékaři nedokázali zachránit. Napadne vás asi, že tohle mohl být konec kariéry úspěšného výtvarníka.

Ale kdeže: do té doby neznámý Chihuly se poté s jedním okem vypracoval na uctívaného autora skleněných artefaktů. S poničeným vnímáním prostoru totiž doslova změnil pohled na svou práci a začal tvořit osobité dekorace.

Dobrá zpráva je, že nemusíte hned přijít o oko, abyste svět začali vnímat jinak: „Už jen prostá změna prostředí může dobře zahýbat se zažitými percepčními schématy. Je to nejspíš jeden z důvodů, proč lidé dostávají tolik nápadů v restauracích. Čím citelnější změna prostředí je, například při cestě do zahraničí, tím výrazněji své vnímání rozhodíte.“

Jak upozorňuje Berns, řada průlomových nápadů vznikla docela obyčejným spojením dvou věcí, které byli lidé zvyklí vnímat odděleně. Walt Disney spojil animaci s celovečerním filmovým formátem.

Věřte nebo ne, byl to první mainstreamový tvůrce, kterého to napadlo. Zakladatelé společnosti Atari si zase narozdíl od většiny svých vrstevníků dokázali představit, že budou mít lidé počítače doma a budou na nich hrát hry. Banální vize? V roce 1972 naopak spojení nespojitelného. Takových příkladů je kniha plná.

Přeprogramovat strach

Proč lidi tak neradi přicházejí s novými nápady? Protože jim kdesi v hlavě hlodá strach z toho, že selžou. Že se jim budou lidi vysmívat. Že to všechno skončí tragédií.

A kdyby jen to: vedle strachu z neúspěchu je další překážkou inovací i strach z neurčita. Vždycky, když máte vytvořit něco originálního (přijít na to, jak může vaše oddělení vydělávat víc peněz, napsat seminárku…), váš mozek je sužován tím, že neví, co má vlastně dělat, jak dlouho to bude trvat a jaký je ideální výsledek.

Vysokoškoláci pak touží po chvíli oddechu u výrobního pásu. A nejen oni. Strach z nejistoty spojuje všechna zvířata. Jde o hluboce vštípenou biologickou dispozici. Jak říká spisovatel Seth Godin, všichni máme ještěrčí mozek, který nám velí do ničeho se radši nepouštět.

Kdyby někdo věděl, jak se mohou lidé zbavit zbytečně velkého strachu, už by měl na poličce Nobelovu cenu za medicínu. A diplom za přispění k rozvoji parašutismu.

Berns aspoň radí, abyste „neřídili pod vlivem“ – nedělejte žádná rozhodnutí pod vlivem strachu. Strach je jako alkohol. Škodí úsudku.

Dalším krokem je zkusit přeprogramovat svůj mozek: uvědomte si, že riziko selhání je úzce spjato s možností v něčem uspět (nebo se aspoň něco nového naučit). Spojte si riziko s příjemnými pocity a alespoň trochu tak ještěrčí mozek ošálit.

Prodavači revoluce: Picasso a Jobs

Vincent van Gogh i Pablo Picasso byli geniální malíři. Oba ostatně namalovali obraz, který se později prodal za více než sto milionů dolarů. První je autorem Portrétu doktora Gacheta, druhý slavného Chlapce s dýmkou.

Jak je potom možné, že van Gogh zemřel jako zchudlý podivín, zatímco Picasso se stal už za svého života miláčkem médií a komerčně úspěšnou „značkou“?

Je to tím, že Picasso pro své převratné myšlenky, třeba že „obraz může zachytit věci ze všech stran naráz“, dokázal získat ostatní lidi. Božan v pruhovaném triku, stylovém baretu a s gauloiskou v koutku úst si hledal fanoušky a hlavně zákazníky snáz než trhan máchající břitvou.

„Mnoho obrazoborců je natolik mimo, až si neuvědomují, že většina lidí vnímá věci běžnýma očima a bojí se neznámého. Pokud chcete oslovit masy, musíte své myšlenky prezentovat v souladu s existujícími sociálními rámci,“ tvrdí Berns.

Jako příklad uvádí Steva Jobse. Ten na slavných prezentacích nových produktů Apple nepředvádí iPhony a iPady tak, aby oslovil střední třídy. Ukazuje všechny ty krásné stroje „cool mládeži“, názorovým vůdcům, jejichž styl střední třídy postupně přeberou.

Nákupní seznam pro dealera

Když víte, jak se stát obrazoborcem či obrazoborkyní, další krok je vnímat svět jinak: přestat se bát a pěstovat svoji sociální inteligenci.

Neurolog Berns v poslední kapitole vystupuje z role chvílemi lehce únavného profouse a na pár stranách se vášnivě rozepisuje o tom, které drogy a chemické látky mohou s tímhle krokem pomoci.

U popularizační knihy je takový nákupní seznam do lékárny, a v případě halucinogenů upravujících vnímání i seznam pro místního dealera, docela soda.

Nebudu ale Bernse plísnit za etickou lehkovážnost. Tato část je totiž myšlenkově provokativní. Jestliže se totiž lékařům daří rozkódovat, co v lidském mozku spouští myšlenkové revoluce, a zároveň zjišťují, jak celý proces urychlit a usnadnit, může se záhy do světů vědy, umění i politiky dostat doping.

Nemluvím o tradičním čerpání inspirace z popíjení alkoholu a pokuřování lehkých drog. Myslím tím skutečný doping, jak jej známe z profesionálního sportu. Jen si představte ten výjev z televizní maskérny: pan předseda si nechá napudrovat tváře, upravit pěšinku – a pak šlehnout injekci plnou stimulantů a hormonů posilujících empatii.

Pokud má Berns pravdu, moderátor frčící na kávě ani protivník poháněný karlovarskou becherovkou by proti takovému borci neměli nejmenší šanci.